Politiku poslouchá i při vaření a uklízení, k volbám ale moderátorka Pavlína Wolfová nechodí. „Nechci zažít, že si proti mně někdo sedne a řekne, že jsem někoho volila, protože vidí, že jsem zklamaná,“ vysvětluje novinářka, která na CNN Prima News moderuje pořad 360°. Dříve pracovala také v České televizi a na Nově, kde uváděla talkshow Áčko. O své kariéře, politických debatách, ale třeba i o klíšťové encefalitidě mluví v podcastu Background ČT24.
Na Cimického jsme neměli nabito, k volbám nechodím, říká moderátorka Wolfová
Dcera zpěváka Petra Spáleného a herečky Pavlíny Filipovské zvažovala po maturitě mimo jiné studium práv a sociologie, na níž ji lákala čísla i popis společnosti. „Po první zkoušce z kombinatoriky ale bylo jasné, že to nedám,“ ohlíží se s tím, že nakonec vystudovala žurnalistiku, o vědě si ale dosud ráda čte. Pracovat začala v roce 1991 v Lidových novinách, ještě před rozdělením federace pak nastoupila na stáž do Československé televize.
Už v České televizi Wolfová pokrývala dění u nových sousedů na Slovensku. „Asi tam nikdo nechtěl jet, já jsem ale chtěla kamkoliv,“ vzpomíná na začátky svého profesního života v zemi, kde se později taky provdala za novináře Karola Wolfa. Dodnes je v kontaktu s tamějšími žurnalisty.
„Ti Robertu Ficovi netleskají a ani já mu netleskám. Na druhou stranu tam proběhly volby a netroufám si to hodnotit,“ odpovídá a vyjmenovává některé zážitky z éry Vladimíra Mečiara. „Unášely se děti prezidentů, viděla jsem kočku přitlučenou na dveře, někteří novináři našli ve schránkách zlomenou tužku. Bylo to rychlejší a divočejší, dnešní Slovensko je trochu jinde,“ myslí si Wolfová.
„Na Cimického jsme neměli nabito“
V roce 1996 přešla Pavlína Wolfová na Novu, kde nejdříve pracovala jako reportérka investigativního pořadu Na vlastní oči. Právě pro něj natáčela i o stížnostech některých pacientek na psychiatra Jana Cimického, který v současné době čelí obžalobě ze znásilnění a vydírání pacientek.
„Vybavili jsme redaktorky skrytou kamerou, ale to, co přinesly, nebylo prokazatelné. Dneska by se k tomu přistupovalo jinak, ale tehdejší atmosféra byla jiná. Neměli jsme to doložené, neměli jsme jako novináři nabito,“ shrnuje, proč z reportáží sešlo.
O rok později začala Wolfová na Nově spolumoderovat talkshow Áčko, ve kterém za přítomnosti publika zpovídala zajímavé hosty. „Na začátku jsem byla jediná novinářka, což byl handicap, protože Vladimír Železný říkal, že to nemá být novinařina, ale zábava. Navíc chtěli hezké mladé lidi, kteří budou zábavní. Měli tři a nemohli sehnat čtvrtého. Nakonec oslovili mě,“ vysvětluje a vybavuje si svoji první moderaci Áčka.
„Vysílala jsem tři dny poté, co mi umřela babička Matylda, která pro mě byla celoživotním vzorem. První vysílání si vůbec nepamatuju, ale hodně mi pomohli lidé z televize. Zpětným pohledem obdivuju, že mě nevyměnili,“ říká a potvrzuje, že svůj první živý přenos vysílala ze stejného studia, ve kterém její dědeček František Filipovský v roce 1953 zahájil vysílání Československé televize. „Říkali mi to, když jsem tam přišla, takže asi jsem televizní člověk,“ usmívá se.
Úspěch měří kritikou z obou stran
Poslední čtyři roky Wolfová moderuje na CNN Prima News pořad 360° a podrobně se tak věnuje politice. „Strašně mě baví. Dokonce jsem takový fanoušek, že když zasedá sněmovna, tak si ucpu hlavu sluchátky a poslouchám tiskovky, ještě si u toho uvařím oběd nebo uklízím. Večer ve studiu pak přesně vím, co kdo říkal. Politici se mi kvůli tomu smějí,“ říká s tím, že je zajímavé sledovat, jak si někteří politici před debatou tykají, ale během ní si nedají nic zadarmo. „Je to hra, která se jmenuje demokracie, a jsem nadšená, že to vidím zblízka.“
K volbám přitom moderátorka nechodí. „Nechci zažít, že si proti mně někdo sedne a řekne, že jsem někoho volila, protože vidí, že jsem zklamaná. Myslím si, že to je správný přístup,“ tvrdí Wolfová. „Osobní názor mám, každý má osobní názor. Naším úkolem ale je, abychom to, co si přejeme, nepromítali do naší práce. Úspěch měřím tím, že dostanu vynadáno z obou stran,“ dodává spoluautorka podcastu Padouch, nebo hrdina.
Těžkou životní etapou si moderátorka se zkušenostmi z Radiožurnálu a Frekvence 1 prošla v roce 2016, kdy v nemocnici několik měsíců bojovala s klíšťovou encefalitidou. „Najednou vám začne mizet život, jeho kvalita je nula. Měla jsem obrovské pocity deprese, bylo to vážně těžké pro mě, moje okolí i moje malé děti,“ popisuje novinářka boj s těžkou nemocí. „Měla jsem obrovskou kliku, protože jsem nepociťovala žádné následky, ale od té doby se dívám na zdraví a kvalitu života úplně jinýma očima.“
Celý rozhovor si poslechněte v podcastu Background ČT24 na Spotify, Soundcloud, Podcasty Google, Apple a YouTube.