Přežil ghetto na předměstí svého rodného města v Zakarpatské oblasti i koncentrační tábory Osvětim a Buchenwald. Život mu zachránilo umístění na takzvaném Kinderblocku, tedy dětském bloku. Vzpomínky dnes třiadevadesátiletého Mošeho Kesslera zapsala profesorka Hebrejské univerzity v Jeruzalémě Limor Regevová. Kniha Chlapec z bloku 66 teď vychází i v českém překladu.
Kniha prostřednictvím vzpomínek Mošeho Kesslera, fotografií, kreseb a dalších dokumentů přibližuje osud jedné židovské rodiny z individuální perspektivy. A to jak během holocaustu za druhé světové války, tak po ní.
Kessler se narodil ve městě Berehovo na Podkarpatské Rusi, která tehdy byla součástí Československa, než musela být v roce 1938 odstoupena Maďarsku. Jedna z prvních věcí, která následovala, bylo omezení práv Židů. Kessler za své druhé datum narození označuje ale ještě 11. duben 1945 – den, kdy americká armáda osvobodila koncentrační tábor Buchenwald.
„Tady žádné židovské děti nejsou“
Když Moše vyšel z bran lágru, bylo mu čtrnáct let a vážil pětatřicet kilo. Spolu s ním se vrátilo do života dalších 903 dětí z Bloku 66. Ten vedl rodák z Třebíče, předválečný komunista Antonín Kalina, který byl v Buchenwaldu vězněn z politických důvodů téměř od začátku války.
Židovské chlapce ve věku dvanáct až šestnáct let se mu podařilo v posledních válečných měsících zachránit před smrtí riskováním vlastního života. Na barák pověsil ceduli upozorňující na karanténu kvůli tyfu, aby odradil dozorce do bloku chodit. V dokumentech dětí přepisoval židovskou víru na křesťanskou.
Využil i toho, že od roku 1944 po bombardování v Buchenwaldu neexistovala centrální kartotéka vězňů. Všechny děti si na jeho povel vypáraly žluté nášivky, značící, že jsou Židé. „Do bloku přišli příslušníci SS a křičeli: Všichni Židé ven! Kalina ale řekl: žádné Židy tady nemám,“ vzpomíná Kessler.
Poučit se z minulosti
Po osvobození tábora dostaly děti nabídku emigrovat do Spojených států. Většina z nich se neměla kam vrátit a některé chtěly zapomenout i na svou židovskou identitu. Moše ale odmítl, chtěl se podívat domů.
„Berehovo bylo rozbité. Našel jsem tam sestřenici a řekla mi: Tvoje maminka žije. Když se máma vrátila, brečela a já jí říkám: Já už nedokážu brečet, proč ty brečíš?“ vyprávěl Kessler o pohnutých okamžicích po návratu. V Berehovu, které se spolu s někdejší Podkarpatskou Rusí stalo součástí Sovětského svazu, ale nakonec nezůstal. Odešel do Izraele.
„Nejdůležitějším vzkazem příběhu je pamatovat si, co se odehrávalo, a vždy se poučit z minulosti,“ říká autorka knihy Limor Regevová. „Když mi zavolal, že čtení knihy bylo jako sledování filmu vlastního života, věděla jsem, že jsme oba zvládli projít tuto cestu bez ublížení na duši.“
Moše Kessler nyní po dlouhých dekádách mlčení jezdí se svým příběhem po setkáních v zahraničí. Přeje si, aby se jeho příběh stal lekcí odvahy, hodnot a především lásky k zemi a k člověku.
