Žižkovský vysílač s výškou přesahující 200 metrů tvoří nepřehlédnutelnou dominantu pražského horizontu. Zřejmě proto je tato stavba dodnes předmětem kontroverzí. Zatímco někteří její futuristický vzhled považují za velmi povedený, pro jiné je jednou z nejošklivějších staveb světa. Projekt byl od počátku terčem protestů i kvůli tomu, že konstrukci musel ustoupit park a část židovského hřbitova. Stavba začala přesně před 35 lety, 24. listopadu 1985.
Rozhodnutí o výstavbě nového telekomunikačního centra na rozhraní Vinohrad a Žižkova padlo koncem sedmdesátých let minulého století. Důvodem byl nevyhovující technický stav původního televizního vysílače na petřínské rozhledně.
Kromě Mahlerových sadů, jež nakonec zvítězily, byl ve hře i nedaleký vrch Parukářka, Pankrácká pláň a Petřín. Petřín však zamítli památkáři a Parukářka se ukázala být nevhodná kvůli přítomnosti armádního odposlouchávacího zařízení a leteckého koridoru na kbelské letiště.
Na prvním místě funkce
Projekt věže vznikl pod vedením architekta Václava Aulického v roce 1984. Ten připomíná, že estetická stránka nebyla pro tehdejší zadavatele příliš důležitá. „Je potřeba si uvědomit, že v prvním kole nejde o architekturu, ale o tu službu, tedy šíření televizního a rozhlasového vysílání a také mobilní sítě. Čili bylo to složitější zadání, které se promítlo do výšky, která je daná tím, že Praha je kopcovitá. Aby se signál dostal do pražských údolí, musí být anténní systém výše,“ říká.
Spolu s inženýry Jiřím Kozákem a Alexem Bémem nakonec navrhl objekt připomínající raketu připravenou ke startu. Stavba, která začala 24. listopadu 1985, trvala sedm let. Už v březnu 1991 začal zkušební provoz vysílače, ale do provozu byl naplno uveden až 17. února 1992. Tehdy byla také pro veřejnost slavnostně otevřena rozhledna.
Již v době výstavby vyvolával projekt velmi negativní reakce. V souvislosti se společenskými změnami roku 1989 mnozí požadovali zastavení stavby, a dokonce její zbourání. Zejména obyvatelé bezprostředního okolí se obávali negativního vlivu elektromagnetického záření, což ale následně nezávislá mezinárodní komise vyvrátila.
Další stavbě vyčítali, že svými rozměry znásilňuje panorama města nebo že vyrostla na části židovského hřbitova. Pohřebiště, které se nachází ve Fibichově ulici, vzniklo kvůli moru už na konci 17. století. Jako hlavní pražský židovský hřbitov později sloužilo více než sto let. Už před rokem 1985 ale byla většina pohřebiště změněna na park.
- Hřbitov na Žižkově ve Fibichově ulici vznikl jako morový hřbitov po epidemii z let 1679 až 1680. Ústředním pražským židovským hřbitovem byl více než sto let, od 1. června 1787 do července 1890, kdy byl zřízen Nový židovský hřbitov na Olšanech. Celkem zde bylo pohřbeno kolem 37 tisíc osob. V roce 1925 byla část hřbitova změněna na park, před rokem 1960 byla zbořena velká část ohradní zdi a tři čtvrtiny hřbitova byly změněny na Mahlerovy sady. V letech 1985 až 1990 byla na místě parku vystavěna věž televizního vysílače. Nyní je zachována pouze severní část hřbitova s náhrobky od 18. století do druhé poloviny 19. století. Nacházejí se zde náhrobky slavných rabínů, nejnavštěvovanější je hrob pražského vrchního rabína Ezechiela Landaua.
- Zdroj: ČTK
Půdorysně stavba vysílače vychází z trojúhelníku, v jehož rozích vyrůstají ocelové sloupy. Zatímco dva z nich dosahují do výšky 134 metrů, hlavní tubus přechází do anténního nástavce sahajícího až do výšky 216 metrů. Konstrukci tubusů věže tvoří dvojitá ocelová stěna, vyplněná betonem. Ve své době šlo o unikátní technologii, kterou si autoři nechali patentovat.
Jakešův prst
Architekti koncipovali věž nejenom coby ryze technickou stavbu, ale i jako rozhlednu. Ve výšce 93 metrů se proto nachází trojice vyhlídkových plošin, z nichž mohou návštěvníci pozorovat Prahu i její široké okolí. Kdo oželí necelých 30 výškových metrů, může si rozhledu užívat z oken restaurace. Součástí je i unikátní hotelový pokoj. Kabiny v nejvyšším patře věže pak slouží přenosovým zařízením a jejich obsluze.
Žižkovská věž, které se v minulosti přezdívalo Jakešův prst nebo Biľakova jehla, prošla od svého otevření na počátku devadesátých let řadou proměn. Tou méně viditelnou bylo umístění dodatečné plošiny pro mikrovlnné spoje, kterou si vyžádal narůstající telekomunikační provoz.
Zcela nepřehlédnutelnou proměnou naproti tomu byla instalace obřích miminek od sochaře Davida Černého. Zdálky viditelná laminátová batolata byla na věž připevněna v rámci akce Praha – Evropské město kultury 2000. Později dostala rozhledna rovněž barevné osvětlení, díky němuž do noci září barvami české trikolory.
Ani slavnostně nasvícený a současným uměním ozdobený vysílač se ale nelíbí všem. Negativní náhled na žižkovskou věž přitom není jen tuzemskou výsadou. Výrazným kritickým hlasem na její adresu byl třeba žebříček deseti nejošklivějších staveb světa, který sestavil americký server CNN. Vysílač v něm skončil na čtvrtém místě. Horší vizáž mají prý jen monstrózní hotel v severokorejském Pchjongjangu, jeho pětihvězdičkový „kolega“ v Dubaji a obří Palác lidu v rumunské metropoli Bukurešti.
Mezi zahraničními návštěvníky metropole se přitom věž nezdá až tak neoblíbená. Na turistických portálech je doporučována jako jedna z nejzajímavějších novodobých staveb v metropoli. Jistě k tomu přispívá i to, že dokáže být velmi fotogenická.
