„Žijeme ve světě, v němž každý nesmysl má vědeckou podobu a v němž žvanění nahrazuje řeč,“ uvedl Václav Havel o Žebrácké opeře, jediném dramatu, které napsal na cizí námět. Co platilo tehdy, platí i dnes, nepochybují divadelníci v Praze, Brně i Zlíně. Na všech těchto scénách totiž gangsterku o morálním pragmatismu nově nastudovali v souvislosti s blížícím se třicátým výročím sametové revoluce.
Původní předlohou komedie o schopnosti mazaně převrátit morální hodnoty ve svůj vlastní prospěch je hra Johna Gaye z osmnáctého století. Příběh z kriminálního prostředí a s písničkami místo árií vznikl jako protiváha ke „vznešeným“ italským operám.
O dvě stovky let později její nejznámější verzi napsal německý dramatik Bertolt Brecht na hudbu Kurta Weilla. Hitem z jejich jazzové Třígrošové opery se stala především píseň o Mackie Messerovi, který „zuby má jak nože“.
Co je pravda a co lež
I v Havlově adaptaci bojují o moc nad londýnským podsvětím dva šéfové konkurenčních zločineckých gangů Macheath s Peachumem a s nimi zkorumpovaný šéf policie Lockit. Policie prorůstá se zločinem, každý lže každému, a kdo nelže, je za podivína. Na mafiánské praktiky se ale Havel dívá bez sentimentu.
Titul stejnojmenné předlohy Johna Gaye zakázanému dramatikovi posloužil jako kamufláž, přestože už v Gayově pojetí sloužila Žebrácká opera k satirickému zobrazení politických poměrů.
Původně hru Havel tvořil na objednávku pro pražský Činoherní klub, kde ovšem byla nakonec uvedena až v devadesátých letech. Tehdy vznikla i filmová verze režírovaná Jiřím Menzelem. Jako první uvedl Havlovu adaptaci režisér Andrej Krob s přáteli v hospodě v Horních Počernicích v roce 1975. Další představení znemožnily výslechy aktérů i diváků. Pouhé sledování hry bylo vyjádřením postoje vůči režimu.
Gangsteři i policisté v Havlově verzi obhajují svou sounáležitost s prohnilým systémem nekonečnou průtrží slov. Skutečné přestřelky nahradily ty slovní, zbraní jsou manipulace a intriky. Co je pravda a co je lež, je těžké odlišit, zvlášť když spodina mluví absurdně kultivovaným jazykem. „Už sami neví, komu slouží, a ztrácejí vlastní identitu,“ vysvětloval Havel jednání svých postav.
„Význam těch slov“ odkrývají v Praze, Brně i Zlíně
Poselství Žebrácké opery dokáže publikum oslovit i dnes, nepochybují současní inscenátoři. „Máme premiéra, který byl spolupracovníkem StB, máme prezidenta, který používá lži jako pravdu. To by se mělo týkat všech lidí, kteří v téhle zemi žijí,“ domnívá se například David Radok, režisér inscenace v pražském Divadle ABC.
Nehledě na zpracování, Havel vždy trval na doslovném textu svých her. Režisérka Hana Burešová v brněnském Městském divadle postavila tamní nastudování právě především na slovech. Jednoduchou scénu tvoří jen pár rekvizit, velké hraní mají herci zakázané. „Žebráckou operu jsme nejlépe odehráli, když jsme ji pouze četli. Tedy člověk nic nevymýšlí, nic nevyrábí, jen poctí krásu a význam těch slov,“ přiznává Petr Štěpán, který v Brně ztvárnil gangstera Macheatha.
Ve zlínském městském divadle uvidí diváci ve stejné roli Radovana Krále. „Ve výsledku je to groteska,“ říká o tamním pojetí v režii Patrika Lančariče. Žebráckou operu si ve Zlíně, stejně jako v Brně zvolili jako první premiéru sezony, obě scény ji hrají už od září. V říjnu se se svou verzí připojilo pražské ABC.
Na Havlovo drama mohlo letos zajít také publikum v Jihlavě. Tamní Horácké divadlo je před prázdninami odehrálo celkem osmnáctkrát.
