Židovský chlapec se někde ve východní Evropě ukrývá během druhé světové války. Krutost, s níž se setkává, v šedesátých letech vylíčil ve své knize Jerzy Kosiński. Příběh teď zfilmoval režisér Václav Marhoul. Jeho snímek Nabarvené ptáče bude mít premiéru na filmovém festivalu v Benátkách. Tam se dostal do hlavní soutěže – což se českému filmu nepodařilo čtvrtstoletí. Václav Marhoul byl v úterý hostem pořadu Události, komentáře. Rozhovor s ním vedla Světlana Witowská.
Zamiloval jsem se do příběhu, říká Marhoul. Jeho Nabarvené ptáče bude soutěžit v Benátkách
Režisér Václav Marhoul hostem pořadu Události, komentáře (zdroj: ČT24)
Když jste viděl ukázku Nabarveného ptáčete, o čem jste přemýšlel?
Popravdě řečeno - tu ukázku jsem naštěstí nedělal. Při Tobruku (pozn. red. Marhoulův film z roku 2008) jsem totiž pochopil, že se všem režisérům musí zakázat, aby dělali trailery, protože jsou do toho filmu zakoukaní.
Takže ten trailer dělal můj kolega Jan Bušta. A já jsem se na to díval opravdu s napětím, protože jsem byl schopen dostat se do pozice obyčejného diváka. Protože já ten svůj film takto nikdy neuvidím, nikdy v životě.
Proč?
Protože ho znám úplně nazpaměť - jak jsem psal scénář, jak jsem točil každý záběr, jak jsem byl ve střižně, ve zvuku… Víte, jak to myslím, já to prostě neuvidím. Nikdy nebudu mít ten divácký zážitek. Já strašně závidím vám, komukoliv, až to uvidíte, že se jenom otevřete a buď přijmete, nebo odmítnete.
Na co se mám připravit, když na to půjdu do kina. Budou to dvě hodiny a čtyřicet devět minut tísně, deprese?
Já si myslím, že je to nějakým způsobem o naději. Je to těžký film - to určitě. Ono se o tom mluví tak trochu těžce, protože já vlastně můžu jenom pozorovat lidi, jakým způsobem na něj reagují. Když to chci trošku shodit, tak většinou je to tak, že zvlášť dámám vždycky doporučuju, že když půjdou do kina, aby si nebraly balíček kapesníků, ale rovnou krabičku, jak se to seshora vytahuje. Protože většina…
A mužům doporučujete co?
Mužům, tak většinou oni slzy nepouštějí … ale vždycky když to skončí, tak někam bezelstně zírají.
Nabarvené ptáče jsem četl asi padesátkrát
Jak k vám „přiletělo“ Nabarvené ptáče?
Ke mně přiletělo tak, že mi ho doporučil můj kolega - bývalý člen naší skupiny Tvrdohlaví - výtvarník Jiří David. Tu informaci mi přinesl do Lucerny, potom jsem si Nabarvené ptáče nechal koupit. On o něm strašně mluvil. Já jsem nicméně měl tu knížku dva roky jenom položenou a nečetl ji. Potom jsem ji jednoho krásného dne otevřel a za pět hodin jsem ji přečetl.
Kolikrát jste ji četl?
Dobrá otázka - při psaní scénáře možná tak padesátkrát. Hodně jsem do ní zpětně nahlížel.
Čím vás dostal ten příběh, protože on je dost hrůzostrašný, temný a plný až drastických scén…
To je sice pravda, ale já jsem vždycky říkal, že ta brutalita, násilí a všechny ty násilné scény, tak o tom to není. Že to je o mnoha jiných věcech… Že to, o čem vy mluvíte, není obsah, ale je to jen forma.
A pro mě byl důležitý ten obsah. Já jsem chápal, že to hlavní poselství knihy je právě v odlišnosti - jakým způsobem je problematické být odlišný. Proto se to jmenuje Nabarvené ptáče. Je tam scéna, kdy ptáčník Lech barví toho ptáčka, vypustí ho do hejna mezi své druhy.
A jak jste to udělal v černobílém filmu?
Malo lidí třeba ví, že v černobílé škále - to znamená od úplně bílé do úplně černé - máte víc odstínů než v barevné škále.
Takže to pochopím…
Pochopíte to, ten ptáček je černý a my jsme ho ve filmu barvili na bílo.
Sedmnáct verzí scénáře, jedenáct let příprav, dvouletý proces získávání práv k příběhu. To chce opravdu pevné nervy a odolnost. Souvisí to nějak s tím, že jste voják v záloze, že jste velitel, že to prostě máte v sobě?
Ne, s tím to nesouvisí.
Vůbec?
Ne, s armádou to absolutně nesouvisí. To je jen moje nátura obecně.
Vy jste neměl ani na chvíli chuť s tím seknout a říci, tak já už tohle nemám zapotřebí, protože já jsem četla, že vy jste obcházel s tím svým scénářem spoustu lidí a že jste se dva roky snažil o to získat práva k tomu příběhu, že jste narážel na to, že nechtěli, aby to bylo v češtině, nechtěli, aby to bylo černobílé. Vy jste to všechno překonal a nakonec jste to dal. Tak jak je to možné?
Protože já to klidně zopakuji, protože jsem se zamiloval. Všechno je to o lásce.
A zamiloval jste se do knížky, nebo…?
Zamiloval jsem se do toho příběhu. Tedy do toho příběhu, do toho románu, do té knížky, zamiloval jsem se do podstaty té věci, o čem to všechno je. A já jsem si vždycky říkal - jestli dovolíte - ono je to fakt příměr, který myslím funguje a myslím, že i na půdě České televize si mohu dovolit použít slovo láska anebo sex. A tím sexem myslím…
Václav Marhoul
Je po desáté hodině, tak můžeme cokoliv…
… tím sexem myslím, že máte producenty, kteří řekněme za rok vyrobí dvanáct filmů - tomu říkám sex. Nebo se propadnete do toho hlubokého citu jménem láska stejně jako k ženě - a pokud milujete, tak prostě vydržíte úplně všechno.
Samozřejmě těch okamžiků, kdy jsem to chtěl vzdát, bylo mnoho. To se stávalo mnohokrát, ale vždycky jsem se na to jenom vyspal a ráno jsem zatnul zuby a říkal jsem: „Václave, musíš vstát. Vyčisti si zuby a jdi do toho.“
Noční můrou pro vás byly peníze. Ty jste nakonec sehnal, ale sehnal jste také hvězdy světového formátu. Já jsem četla, že ty světové hvězdy měly také světové honoráře. Je to pravda?
Ano.
A můžete řádově aspoň naznačit?
Nemůžu, to opravdu nejde. Ale je to úplně jiná oběžná dráha než u českých herců.
A hlavní hrdina je malý kluk, tak mi řekněte, kde jste ho našel. Já jsem četla, že původně jste si vybral jeho staršího bratra, ale nakonec to vyšlo na Petra. To je kluk, který v životě nehrál ve filmu, a vy jste mu svěřil takhle těžkou úlohu a byl to jediný váš kandidát. To byla sázka jak do loterie.
To tedy byla. Ale já jsem srdcem vycítil, že je to on. Moderoval jsem jednu armádní akci v Českém Krumlově, kde jsem napsal úplně všechny svoje scénáře a v Krumlově jsem taková pražská náplava. Hodně lidí tam už znám a oni znají mě.
Moderoval jsem tam tu akci a zapomněl jsem, že existuje Péťa, protože když jsem zkoušel jeho bratra Míšu, tak Péťa byl ještě strašně malinký. A já moderuju na tom hřišti zápas mezi americkou a českou armádou v americkém fotbale a najednou se ozve: „Haló strejdo, to jsem já, Škubánek.“ Já se otočím a stojí tam Péťa, kterému tehdy bylo asi sedm let - teď to zkrátím - já jsem prostě vycítil, že to je on, že to je můj herec. A máte pravdu, bylo to riziko úplně nejvyššího kalibru. Já ho vybral intuitivně.
Jakou roli v tom hrála potom Eva Holubová? Četla jsem, že ona ho nějak trénovala a zkoušela, co v něm je. Jak to dělala?
Ona ho netrénovala. My jsme měli jeden den kamerových zkoušek a já jsem se večer před nimi úplně zhroutil. Tam mi teprve došlo, jaký jsem blázen, že jsem dva roky sázel na kluka, o kterém vlastně vůbec nic nevím.
Asi sama víte, že existuje mnoho lidí, kteří mají sice neuvěřitelnou spoustu energie a rádi se předvádějí, což je vlastně podstata herectví… Stává se ale, že tyto lidi postavíte před kameru a oni vám zmrznou jako rampouch. A mně večer předtím došlo, že se to může stát. Tak jsem zavolal Evě Holubové, která naštěstí měla druhý den čas a říkám: „Evo, potřebuju pomoct, abys se mnou celý den točila s Péťou a zkoušela na něj nahazovat situace, které v něm budou vzbuzovat emoce.“
Takže my jsme točili, oni seděli a Eva třeba říkala: „Slyšíš, někdo je na půdě. Slyšíš to také?“ A Péťa se chytal a když to všechno po osmi hodinách natáčení skončilo, tak Láďa Smutný - můj kameraman - řekl: „Ty máš ale zatracené štěstí, Václave.“
Trailer: Nabarvené ptáče (zdroj: Silver Screen)
A teď mi řekněte - protože já jsem četla od spousty režisérů, že nejtěžší je práce s dětmi. Jak jste to udělali, aby tohle dítě neskončilo po tomhle drastickém natáčení někde na psychiatrii, protože to muselo být natáčení pro něj strašně obtížné. Tam jsou scény, kdy jeden člověk vydloubne oko druhému lžící. Tak jak na to připravíte malé sedmileté dítě?
Třeba v této scéně jeden člověk druhému vydloubne oči. Ne jedno oko, ale obě dvě oči.
Tak o to ještě hůř.
Film samozřejmě umí v uvozovkách strašně moc lhát. To znamená, že vy tu scénu natočíte. Točíte ji v jedné místnosti, kdy v jednom rohu je ten náš kluk a ve druhém rohu se děje takhle děsivá scéna. Vy to ale samozřejmě natočíte tak, že si nejdřív natočíte Péťu. Pak jsem ho vždycky vyhodil z placu, otočil jsem kameru a natočil jsem tu lžíci. A Péťa u toho nikdy nebyl.
Proč v tom filmu není filmová hudba?
Protože já patřím mezi režiséry, kteří se domnívají, že film si o tu hudbu musí říkat sám, že není možné mu hudbu vnucovat. Teprve ve chvíli, kdy ten film čistě střihnete a pustíte si ho v čistém střihu a dostane jakoby tempo a rytmus, tak v tu chvíli se ten film stejně jako Péťa na hřišti začne hlásit a říká: „Tady chci hudbu. Tady ji nechci. Tady bychom to možná mohli zkusit.“
Ve chvíli, kdy jsme s Luďkem - mým střihačem - Nabarvené ptáče sestřihli dočista, tak jsme si to pustili a stalo se to, co jsem tušil od začátku, že ten film řekne: „Já žádnou hudbu nechci. Já ji nepotřebuji.“
Redakčně upraveno, plná verze rozhovoru je dostupná ve videu.