„Akademie výtvarných umění v Praze sedí na vršku u Stromovky jako takové vlastní království,“ říká kurátorka Zuzana Krišková, která ve výstavě Pedagogové a posluchači v Galerii výtvarného umění v Chebu mapovala dění na prestižní vysoké škole v 70. a 80. letech. Studenti tehdy vyjížděli malovat dělníky v hutích či zemědělce v JZD, škola se ale přesto nestala ideologickou baštou. Ne všichni pamětníci však na školní léta vzpomínají pozitivně.
Studenti umění jezdili do továren. Rozsáhlý archiv ukazuje, co se dělo za normalizace na AVU
Krišková se k historii AVU dostala skrze nedávno objevené unikátní snímky Pavla Paula, který od roku 1958 do roku 2000 dění ve škole fotograficky dokumentoval. Zažil tak Maxe Švabinského i revoluční změny. Ve dvanácti krabicích se našlo přes 50 tisíc snímků, tedy obrovský balík vizuálních informací, který začala třídit a zpracovávat. A zjistila, že ukazují život ve škole, o němž předtím nebylo mnoho informací. Dnes je naskenováno kolem 30 tisíc fotek a ještě prý bude dlouho trvat, než se vše identifikuje a zdigitalizuje.
„Sedmdesátá a osmdesátá léta na škole, to je doba, o níž moc nevíme. Od roku 1989 se soustavně zkoumá neoficiální umění, což je dobře, ale to oficiální, kterému dnes říkáme socialistické, je hodně stranou, co se týče hlavních jmen, ale i studentů,“ vypráví. Stejně jako dnes, i tehdy přitom šlo o školu prestižní a vysoce výběrovou. Tehdy počet studujících volného umění, omezeného na malbu, sochařství a grafiku, nepřekročil třicet lidí v ročníku a někdy klesal i pod dvacet. Uchazeči se hlásili opakovaně po několik let, než se jim podařilo uspět.
„Dnes je škola výběrová na talenty, ale tehdy tam na ně zbývalo málo místa. Lidé se tam brali i na základě jiných požadavků. Muselo se splnit, aby byl v ateliéru někdo z regionu, aby tam byl Slovák nebo Moravan, musel tam být i někdo s dělnickým původem,“ popisuje s tím, že do školy různí funkcionáři, národní umělci či herci dosazovali svoje děti.
Studenti někdy výukou bývali zklamáni, neboť profesoři s nimi komunikovali jen zcela minimálně. V sedmdesátých letech mezi nimi převažovali kvalitní, zároveň však už staří umělci z generace nastupující ve čtyřicátých letech, kteří si neotřesitelné pozice užívali až do doby, kdy odcházeli do penze. Některé studující tak instituce příliš umělecky „nestimulovala“, ovšem titul jim pak automaticky zajišťoval vytoužené postavení umělce ve svobodném povolání.
„Jiní studenti vzhlíželi k pedagogovi, který byl modla, například malíři takhle nahlíželi na Jana Smetanu či Karla Součka. Byl to pán v saku, národní umělec, šlo vlastně až o takové zbožštění. Na škole fungoval takzvaný mistrovský model, kdy bylo vše přísně hierarchicky oddělené. To už je dnes zcela jinak,“ popisuje Krišková.
Na „Poldovku“ za hutníky
„Malíři i sochaři první rok jenom kreslili. Do školy se chodilo na osmou a hlídala se docházka,“ uvádí. Až druhý rok mohli malíři používat barvu a sochaři se pomalu pouštěli do figury, která měla být realistická. „Ideální představa byla, že ze školy budou odcházet lidé schopní pustit se do práce s jakýmkoliv materiálem,“ míní kurátorka.
Akademie také dlouhodobě spolupracovala třeba se zoologickou zahradou, jednotnými zemědělskými družstvy nebo kladenskou hutí Poldi, kam studenti vyráželi třeba na čtrnáct dnů. „Tam malovali hutníky, vysoké pece, trubky. S pracovníky chodili na jídlo, spali s nimi na ubytovnách. A pak jeli na AVU, kde pedagogové vybrali to nejlepší, a někdo dostal cenu. Pak to bylo v novinách s titulkem Sepětí výtvarníků s hutníky,“ popisuje Krišková s tím, že ředitel „Poldovky“ dokonce zasedal i v umělecké radě školy. Tato „družba“ je prý vidět i ve filmu Parta od pece z 80. let, kde pózují hutníci a sochařky modelují hlavy.
Studenti podle Kriškové nesměli být „elitáři“, měli z nich být obyčejní výtvarníci, co „naplňují potřeby lidu“. Těch potřeb přitom bylo prý mnoho. Krišková popisuje, že před rokem 1989 byla „neuvěřitelná poptávka po umění“ díky spolupráci výtvarníků s architekty. Každá stavba totiž věnovala až čtyři procenta z celkového rozpočtu na umělecké realizace v rámci ní.
„S ohledem na výtvarnou stránku se stavěly třeba i zdi u silnic, nešlo jen o pomníky. Studenti si mohli během studia vyzkoušet tvorbu v různých, dnes už vymizelých technikách, tudíž dělali i keramické reliéfy, vitráže, mozaiky nebo gobelíny, skrze které se zdobily například sídliště,“ říká Krišková s tím, že se proklamovalo jakési „sepětí umění se životem“.
Krišková kvůli chebské výstavě mluvila s bývalými studenty i pamětníky, kteří prý na studium na AVU v době normalizace vzpomínají radostně. „Bylo to jejich mládí a doba jejich studia. Nedělali přímo angažované umění jako v 50. letech, to už by působilo nepatřičně. Mnozí spíš pochopili, že se žije ve lži, a dělali věci tak, aby splnili školní požadavky. Nikdo je ale do vyloženě ideologické tvorby nenutil,“ přemítá kurátorka.
Jako důsledek stávky studentů proti sovětské okupaci v roce 1968 se z většiny škol vyhazovali studenti i vyučující, AVU ale nemusel opustit nikdo, což je v rámci Československa anomálie.
„Škola byla tehdy zvláštním způsobem napojená na moc. Chodili tam ministři, prezidenti, bylo jakýmsi symbolem kulturnosti nechat se vyfotit s malíři, kteří patřili mezi kulturní elitu,“ říká kurátorka. Na začátku normalizace se stal rektorem František Jiroudek a do pedagogického sboru přibyli Karel Kolumek, Václav Pospíšil, Jiří Kryštůfek či Miloš Axman, kteří podle kurátorky ve škole „hlídali“ ideovou linii.
Škola ale prý nebyla nikdy „ideologickou baštou“. Loajalita se prý stejně jako u řady jiných institucí projevovala vnějšími znaky a rituálními projevy. AVU patřila spíše k tolerantnějším institucím, o čemž svědčí i to, že když už došlo k nějakým excesům typu účasti na nepovolených výstavách, nikdy neskončily vyloučením.
„Proč to vytahujete?“
Studenti, jejichž díla Krišková vystavuje, jsou prý stále ve výtvarném provozu, i když nejde o viditelné umělce. „Každý z nich má úplně jiný příběh, ale většina lidí se uměním dodnes živí. Restaurují, dělají sochy, portréty. Je to taková šedá zóna, protože vystavují v malých regionálních galeriích. Nestala se z nich velká jména,“ míní.
„Nedávný filmový dokument z AVU Zkouška umění viděli všichni, jsou buď pobavení, nebo šokovaní. Podivují se, jak moc je škola jiná a jak se změnil způsob výuky,“ sděluje Krišková. Někteří z pamětníků se však už zpět přesto ohlížet nechtějí. „Říkali mi, proč to vytahuji, co tím sleduji. Nechtějí být spojovaní s tím, že studovali u komunistů,“ říká Krišková.
GALERIE
Z výstavy Pedagogové a posluchači
Záhy po listopadu 1989 nastoupil na školu nový rektor Milan Knížák, provedl důkladnou reformu, všech dosavadních pedagogů se zbavil, a škola tak zahájila novou etapu své existence. „To pro pedagogy bylo velmi šokující. Brali to jako křivdu, že nebyli ‚ti špatní‘. Asi bylo nutné se razantně odříznout, ale ne všichni vyučující byly kreatury,“ dodává Krišková.
Obraz na dně přehrady
Při neexistujícím trhu s uměním se prý někteří ocitli bez prostředků, ztratili možnost vystavovat, neboť galerie logicky začaly preferovat umělce, kteří byli dříve na indexu, a privatizace nemovitostí je v následujících letech mnohdy připravila o ateliéry. Řada z nich se dokonce stala terčem antipatií, když nepochopení a nezájem o jejich dílo přerůstaly v dehonestaci.
„Jako výmluvný příklad může sloužit známá akce skupiny Rafani, která si na podzim 2006 prostřednictvím brněnského Domu umění z Národní galerie zapůjčila obraz Magdaleny Cubrové Na okraji jámy z roku 1979 a následně ho v neprodyšném obalu svrhla na dno Orlické přehrady,“ uvádí v průvodním textu zmíněné výstavy Krišková s kolegou Marcelem Fišerem.
Rafany prý zaujalo, že obraz nikdy nebyl vystaven, čímž se pro ně stal nejen symbolem dobové nákupní praxe, ale i celého socialistického umění. Toto jejich gesto „svrhnutí“ prý bylo vykládáno vesměs pozitivně.
„Nikoho však tehdy nenapadlo, že za obrazem existuje žijící autorka, která by akcí mohla být poznamenána. Nikdo se také nezajímal o obraz samotný, který byl popisován jako charakteristický projev prorežimního umění, přestože autorka ho vnímala jako kritiku devastace krajiny severních Čech,“ dodávají kurátoři, kteří prý nechtějí relativizovat předlistopadové poměry, ale přispět k tomu, abychom je poznali a pochopili v jejich vrstevnatosti a vnitřní komplikovanosti.
