Český fotograf Martin Stranka byl na sociálních sítích nařčen z plagiátorství a kopírování jiných autorů. Část jeho tvorby má údajně překlápět celé motivy či scény jiných autorů, zejména Gregoryho Crewdsona a Erwina Olafa. Stranka to odmítá, připouští pouze, že se inspiroval, popřípadě zmíněným autorům skládal poctu. ČT24 oslovila několik kurátorů, nizozemské zastoupení Erwina Olafa i advokátku se specializací na autorské právo, aby se k případu vyjádřili.
Fotograf Stranka čelí nařčení z kopírování jiných autorů a hájí se poctou. Případ otevírá etické dilema
Fotograf Martin Stranka svoji velkou výstavu v pražském Mánesu otvíral hned dvakrát. Loni ji přerušil covid-19, a Stranka ji tak musel už po třinácti dnech zavřít, přesto na ni podle organizátorů dorazilo třnáct tisíc lidí. Letos v listopadu se sedmatřicetiletý fotograf s výstavou nazvanou Dechem do prostor Mánesa vrátil, podle Strankových sociálních sítí na ni dorazilo kolem dvaceti tisíc lidí. Představil na ní i novou sérii nazvanou Boyhood.
Stranka se specializuje na inscenovanou fotografii s prvky výtvarného umění, o své práci říká, že protíná hranici mezi realitou a snem. Uvádí, že je držitelem desítek ocenění včetně jedné z kategorií cen Sony World Photography Awards.
V minulých letech i v souvislosti s aktuální výstavou rozhovory se Strankou přinášelo množství médií, byl v nich byl většinou označován jako světoznámý fotograf, novináři také referovali o jeho „fotografickém Oscarovi“, popřípadě o štábu srovnatelném s Netflixem či HBO, který doprovází produkci jeho fotek. Vycházel z nich jako výsostně originální, špičkový, proslulý umělec, jehož dílo je zcela autentické.
Před Mánesem se v listopadu podle organizátorů tvořily fronty zájemců, sám autor měl být každý den přímo na výstavě přítomný. Akce se těšila i výrazné reklamní přítomnosti na sociálních sítích. Jenže právě tam ještě během listopadu začala Strankova práce vyvolávat otazníky.
V polovině listopadu se v otevřené facebookové skupině Fotoknihy, v níž se sdružují fotografové, objevil příspěvek, který Strankovy fotky srovnával s dílem jiných autorů, zejména s tvorbou amerického fotografa Gregoryho Crewdsona a jeho sériemi Dream House z roku 2002 a Cathedral in the Pines z roku 2013, popřípadě nizozemského fotografa Erwina Olafa a jeho sérií Hope z roku 2005.
Údajné předobrazy jsou starší než Strankovy fotografie a kritici v porovnání snímků viděli pouhé překlopení stejných motivů, kompozic i atmosfér, přičemž se začala postupně objevovat i další jména údajných Strankových předobrazů, mezi nimiž měl být autoři Jeremy Geddes nebo Nick Turner.
Na případ posléze upozornil na sociálních sítích i reklamní fotograf Adam Bartas, na nějž už zareagoval i sám Stranka. Na svém blogu nařčení odmítl, připustil pouze, že se mohl inspirovat nebo skládat některým z uvedených autorů poctu.
Vlevo se nachází práce Erwina Olafa z let 2005 a 2010, vpravo potom Martina Stranky z let 2020 a 2021
Kombinace marketingu a inspirace
„Kariéru Martina Stranky sleduji několik let coby ukázkovou kombinaci marketingu a následování zahraničních vzorů,“ říká kurátor a kritik umění Jiří Ptáček. „Jistěže už dříve mi na mysl přišli autoři jako Olaf či Crewdson, se kterými je teď srovnáván v rámci své plagiátorské kauzy.“
Ptáček byl kurátorem Fotograf Gallery v Praze a v roce 2015 obdržel Cenu Věry Jirousové za výtvarnou kritiku. A právě on v roce 2009 připravil výstavu Erwina Olafa v Galerii Langhans. Nyní říká, že Stranku považuje za epigona, který v domácím prostředí těží z toho, že svým divákům přináší obdobu fotografie, kterou již někde viděli. Navíc s nimi prý sdílí svůj životní a tvůrčí příběh na sociálních sítích a neúnavně je provází na výstavách.
Stranka se narodil v roce 1984 v Mostě a na svém webu uvádí, že umění nikdy nestudoval a k fotografii se dostal skrze terapii po ztrátě blízkého člověka. Fotografii prý nyní vnímá jako „prostor, kde nachází čistou rovnováhu a klid“. Také uvádí, že „originálně pracuje s výtvarnou fotografií a častokrát i technikou koláží, kterou posouvá daleko za hranice tradičního vnímání fotografie.“
„Jeho práce je proinspirovaná skrz naskrz. Problémem inkriminovaných fotografií je, že jejich předobrazy, a klidně říkejme dál ,údajné', opravdu pouze zopakoval. Se změnami už jen okrajového charakteru,“ míní Ptáček.
Sedmatřicetiletý fotograf podle svých slov ve své tvorbě „zdůrazňuje člověka jako jedince a jeho vnitřní dialog vedený sám se sebou“ a chce prostřednictvím symboliky „reagovat na konzumní tvář života v kontrastu s návratem k přírodě“.
Podle Ptáčka se Stranka snaží být vizuálně sugestivní a výrazně symbolický, i když ve skutečnosti je spíše toporný, usilující o to být líbivě dekadentní, dramatický a fantaskní, což prý připomíná postupy brakové literatury.
„Za mě osobně to tedy je fotobrak, který nejspíš naplňuje širší společenskou představu o tom, jak má současné umění vypadat. V širokém přijetí Strankova díla je kus nostalgie po alegorickém umění minulosti a kus reklamní a módní estetiky, která se již stala jazykem touhy a snění. To je zcela nepřekvapivé za okolností, kdy představy o fotografii masově modeluje Instagram,“ míní Ptáček.
Fotograf uvádí množství ocenění
Stranka na svém webu uvádí, že je institucionálně velmi výrazně oceňován; na svém kontě má mít přes osmdesát mezinárodních cen, což má ale podle oslovených pozorovatelů legitimovat v očích nepoučené veřejnosti kvalitu jeho díla.
„Když si soupis projdete, zjistíte, že v nich figurují i různá čestná uznání. Takže vítězství je silné slovo, které spíše než o stavu věcí vypovídá o zvolené strategii sebepropagace. Řada jím posbíraných cen je také udělována za technickou brilanci, a nikoliv za umělecký obsah. A tu technickou dovednost Strankovi neupírám,“ doplňuje Ptáček.
Variace již známého
Pokud jde o aktuální kauzu spojenou s nařčeními z kopírování konkrétních autorů a jejich fotek, kurátor mluví o tom, že Strankovými vzory jsou starší umělci, kteří svůj jazyk rozvíjeli za odlišných historických okolností. Olaf podle něj například svého času vtáhnul do umění podobu módní fotografie, byl inovátor a postmoderní provokatér, skrze jehož digitální úpravy se fotografie odpoutávala od pověsti zrcadla reality. Takový proces podle Ptáčka neustal, a diváci teď nepotkávají novou obraznost, ale něco dobře známého, potvrzujícího jejich představu o fantazii či snění. U Stranky se to prý jen více tváří jako poezie.
Kromě Olafa je dalším skloňovaným jménem v celé kauze Gregory Crewdson, jehož práci má údajně Stranka kopírovat. Jde o jednoho z nejvýznamnějších představitelů inscenované fotografie, jehož obrazy společnosti se odehrávají na pomezí skutečnosti a filmu. On sám se inspiroval právě hollywoodskou produkcí. I Crewdson se představil českým divákům, a to v Galerii Rudolfinum v roce 2008. S jeho tvorbou jsou srovnávány například Strankovy fotografie jako I Bloom For You nebo Behind the Trees.
„Přehlédl jsem zběžně dvojice snímků na internetu, domnělých předloh a domnělých odvozenin, a osobně jsem si žádného posunu obsahového ani formálního nevšiml. Je to úctyhodně technicky precizní variace již známého,“ sdělil kurátor Galerie Rudolfinum David Korecký s tím, že se v otázce překračování hranic pocty a inspirace do oblasti vykrádání přiklání spíše na stranu autorových kritiků.
Vlevo je práce Gregoryho Crewdsona z let 2002 a 2013, vpravo práce Martina Stranky z let 2018 a 2021
I plagiát může být poctou
Jak Korecký, tak Ptáček ale zároveň dodávají, že celý případ je složitější. Stranka totiž u některých svých děl na svém webu zpětně doplnil, že jde o poctu zmíněným autorům, což pro někoho může být dostatečným řešením celé situace.
„Inspirace, variace, apropriace, krádež know-how nebo porušování autorských práv, to se děje stále a ve všech koutech světa a v různých oborech. Pokud autor dodatečně doplní, že jde o poctu, někomu to může stačit jako řešení, pro někoho to je velké zklamání. Zářivý obraz nad gaučem bude stejně zářivý, ale pokud měl někdo radost, že má doma dílo originálního tvůrce, pak se oprávněně může cítit podveden,“ myslí si Korecký.
Podle Ptáčka pak zase i plagiát může být poctou a vyjádřením obdivu, přesně jak o inkriminovaných fotografiích Stranka mluví – ale stejně tak může být kalkulem. „Někteří lidé imitují Michaela Jacksona, protože ho zbožňují. Jiní to dělají kvůli obživě. Někteří kombinují obojí. Martinu Strankovi nevidím do duše, takže ho nechci zařadit do žádné kategorie,“ míní kurátor Ptáček.
Trh s uměním nemusí být určován původností
Stranka podle nerozporovaných informací v rozhovorech prodává svá díla za stovky tisíc až miliony korun, zejména prý zahraničním sběratelům. Na jeho webu se jeho tisky prodávají v různých formátech a provedeních, nejlevnější mohou vyjít na 190 dolarů, jiné i na takřka 450 tisíc korun. Kvůli silnému marketingu insideři říkají, že není jasné, jak to se Strankovými prodeji skutečně je.
„Trh s uměním každopádně není určován pouze kvalitou nebo původností. Nejen u současného umění, které mě zajímá nejvíce, často zírám, jak cenná může být pro lidi průměrnost a konvenčnost. Předpokládám, že po této kauze to Stranka s prodeji bude mít těžší. Může to ale přinést i pozitivní efekt, protože do budoucna si dá větší pozor, aby z něčeho podobného nebyl obviněn. Buďto se v uvozovkách nechá méně inspirovat, anebo ty inspirace bude dál rozvíjet a udělá z nich i nějaké téma své práce,“ naznačuje Ptáček.
I Korecký si myslí, že veřejnost a zájemci o Strankovo dílo by měli být více informovaní, ale je na nich, zda mají hlubší zájem, nebo jim jde o jednorázový zážitek. „Po stránce autorsko-právní je to výhradně na autorech domněle okopírovaných, vznesou-li nárok na uplatnění ochrany svých práv,“ myslí si. Právě takové vznesení nároku je ale další zajímavě komplikovanou otázkou.
Právníci se často spoléhají na teoretiky
Advokátka se specializací na autorské právo Iva Javorská uvádí, že rozdíl mezi inspirací a plagiátem je odvěká otázka a autorské právo pro ni nemá definici. Disponuje ale určitými pravidly, dle kterých se dá dobrat odpovědi.
„Inspirací, kterou právo dovoluje, bych nazvala propůjčení si z díla, například z fotografie všeho, co není chráněno autorským zákonem proti užití bez souhlasu autora. V tomto smyslu je inspirací například propůjčení si myšlenky či holého námětu, principu, techniky nebo generických prvků,“ prohlašuje Javorská.
Naopak to, jak autor unikátně přistoupil ke ztvárnění námětu, myšlenky nebo k uchopení techniky či principu, ale podle Javorské v jiném díle bez souhlasu autora užít nelze. Tehdy by se mohlo hovořit o plagiátu. Objeví-li se tedy dvě díla, která se podobají, klíčové je rozlišit, zda podobnost spočívá pouze v myšlence či námětu, nebo v jejím konkrétním uměleckém vyjádření. „Plagiát přitom nevyžaduje pouze totožnost děl, stačí i napodobenina,“ doplňuje advokátka.
Pocta autorovi se podle ní dá provést přes zákonem upravenou citaci ve vlastním díle, ta se ale může týkat jen přiměřeného výňatku. Javorská dodává, že v některých případech se na kolizi dá podívat z hlediska morálky. „V některých situacích, kdy bychom dle autorského práva nedovodili plagiát, může jít o neférové jednání, kterému říkáme nekalá soutěž. Vždy se musíme ale soustředit na konkrétní dílo a všechny souvislosti, řadu otázek přitom nezodpovídají právníci. Ti se často spoléhají na názory znalců a autorit v oblasti dané umělecké disciplíny,“ doplňuje.
Vlevo je tvorba Jeremyho Geddese (2017), Nicka Turnera (2017), Erika Almase (2015) a Martina Vlacha (2014), vpravo Martina Stranky z let 2018, 2019, 2020 a 2016
Podstatné je dodat, že možný právní spor je nepravděpodobný. Může přitáhnout nežádoucí pozornost, je emočně i finančně náročný. V konkrétním případě Martina Stranky je pak podle insiderů, s nimiž ČT24 o případu mluvila, česká kauza pod rozlišovací schopnosti některých zmíněných fotografů, skutečně světově proslulých renomovaných autorů. I kvůli tomu, že Česká republika má oproti západním zemím zcela minimální trh se současným uměním. Jak tedy na kauzu Martina Stranky zareagovalo nizozemské zastoupení Erwina Olafa?
Reakce managementu Erwina Olafa
Shirley den Hartog z managementu Erwina Olafa, která s umělcem spolupracuje pětadvacet let, ČT24 skutečně sdělila, že se aktuálního případu neobávají. Uvedla, že oni sami vědí, že Olaf je originálním tvůrcem myšlenky, jíž lidé po celém světě citují nebo jí skládají poctu. Sám Olaf podle agentky Strankovu práci viděl. Podobnou situací se prý zabývali už nesčetněkrát – tentokrát se prý po dohodě se zastoupením Martina Stranky dohodli, že Olafovo jméno připojí do popisku, aby to bylo pro všechny jasné.
Odkud však tato iniciativa přišla, proč Martin Stranka doplňuje označení jiných umělců na svůj web zpětně a zda bude dále prodávat printy, kteří jeho kritici porovnávají s prací jiných, se však zjistit nepodařilo. Strankova asistentka Michala Žaludová na zaslání několika otázek reagovala pouze tím, že se „ohrazují proti jakýmkoliv veřejně prezentovaným tvrzením, která napadají fotografa Martina Stranku z protiprávního jednání“. Tato tvrzení jsou podle ní nepodložená a jsou šířena účelově se záměrem poškodit jméno a mnohaleté Strankovo dílo.
Případ tak otevírá spíše etické otázky, podle kurátora Ptáčka je těžké si představit, že by Martin Stranka uznal, že v okoukávání zašel příliš daleko. Dá se podle něj tak očekávat klasický průběh kauzy, jak jsme zvyklí z jiných oblastí.
„Autor bude trvat na svém tvrzení o pouhé inspiraci a mluvit o tom, že mu někdo nepřeje úspěch. Osobně přeji úspěch jiným fotografům a výtvarným umělcům, ale to neznamená, že by mi vadil úspěch někoho, jehož práce mi připadá pokleslá. Jen si myslím, že jeho úspěch je závislý na bublině, kterou kolem sebe Stranka vytvořil, a ta se přinejmenším rozechvěla,“ dodává Ptáček.
Podle pozorovatelů zmíněnou bublinu nafukovala i nekritická média. Diskuse tak může mít i ozdravný efekt na scénu, v níž mezi sebou umělci a novináři komunikují.
„Problém nevidím ani tak na straně Stranky, ale spíše v redakcích, které víceméně zcela zanevřely na výtvarnou kritiku. Ta je pro ně neustále synonymem jízlivého a komplikované mudrlantství. Logicky se tedy předpokládá, že čtenáři číst kritiku nechtějí. Jenže jde spíš o lenost redakcí, které nehledají to, aby se o umění psalo srozumitelně a čtivě. A aby kritici umění byli pro média jakousi pojistkou, že v redakci nesednou na lep každému sofistikovanějšímu promu,“ myslí si Ptáček.
Čí je vlastně Mánes
Strankův případ obrátil pozornost i na výstavní síň Mánes, kterou si v roce 1930 pořídil Spolek výtvarných umělců Mánes. Slavná funkcionalistická budova od architekta Otakara Novotného, na jejíž stavbu přispíval prezident Masaryk a na jejíž výzdobě se podílel Emil Filla, byla spravována spolkem, mezi jehož zahraniční členy patřili Henri Matisse, Pablo Picasso nebo Le Corbusier.
V současnosti objekt spravuje Nadace českého výtvarného umění, proti níž se zvedl odpor srze iniciativu Mánes umělcům. Jejich představitelé uvádějí, že objekt přestal sloužit umělcům, ale změnil se v čistě komerční showroom. Správní rada zmíněné nadace však na výtky nereaguje.
Protestní akce iniciativy Mánes umělcům v roce 2013
„Nezájem o komunikaci s uměleckou scénou podtrhla ve volbách, kdy do svých řad nevpustila jedinou osobu, kterou jsme nominovali za tehdy nový Spolek Skutek. Zjevně nechtěla hledat cesty, jak sloužit umění, ale i jak řešit dluh z rekonstrukce, jehož splácením legitimizuje své čistě komerční aktivity,“ myslí si Ptáček.
V Mánesu dnes mají prezentace automobilky, firmy vyrábějící herní konzole nebo oděvní společnosti. Konala se v něm i výstava The World of Banksy, na níž se ale Banksy nepodílel, část veřejnosti to tak brala za podvod.
Podle oslovených kurátorů si tak v současném Mánesu, kde Stranka vystavoval, umělci velmi různorodé úrovně hrají na prestiž a snaží se vydolovat symbolický a následně i finanční kapitál z domu, který dobře vypadá a kdysi hrál významnou roli ve styku výtvarného umění s veřejností.
„Vystavovat tam dnes je vlastně vždy postaveno na jistém obelhávání veřejnosti. Vystavující jí vlastně tvrdí: Koukněte se, vystavuji v Mánesu, tak musím být dobrý. Hůře informovanou část veřejnost to může přesvědčit,“ myslí si Ptáček.
Budova Spolku výtvarných umělců Mánes
Stranka chystá vlastní odbornou analýzu
Korecký to vidí podobně, podle něj je manipulace a obchodní využití sociálního kapitálu druhých běžná praxe parazitního charakteru. „Výstavní síň Mánes nese legendární jméno, ale již mnoho let je bohužel komerčním nájemním prostorem – kdo si zaplatí, ten tam je, ať už jde o umělce nebo prezentace výrobků firem,“ doplňuje.
Vedení Nadace českého výtvarného umění, které Mánes spravuje, nereagovalo na žádost o zaslání kurátorského plánu, neodpovědělo ani na další otázky navázané na dílo Martina Stranky nebo management budovy. Podle veřejně dostupných informací stojí den pronájmu výstavních prostor v Mánesu 110 tisíc korun.
Strankova asistentka Žaludová ještě ČT24 napsala, že tým odborníků pracuje na kvalifikovaném stanovisku ke kauze, které by mělo být dokončeno v průběhu měsíce a poskytnuto médiím.
„Platí, že když někdo chce za umění utratit peníze, tak to má udělat třeba ze zamilovanosti do uměleckého díla. To je pak jedno, kolik zaplatí. Nebo kvůli podpoře sympatického umělce či umělkyně. To ať pak klidně přeplatí,“ myslí si Ptáček. „Ale pokud chce hledat kvalitu, tak by na to měl jít rozvážněji, sbírat informace, analyzovat je. A najít si někoho, s kým to zkonfrontuje a ten mu nalije čistého vína. I kdyby mělo být trpké,“ doplňuje kurátor.