Každý rok v únoru obvykle vychází do ulic českých měst a vesnic průvody masek, karnevalových maškar a kostýmů všeho druhu v rámci tradičních masopustních zábav. Na jejich cestě je obvykle čeká jídlo spojené s hudbou či tancem. Tradice předjarního veselí má hlubokou historii, oslavy totiž mohou mít kořeny až v časech indoevropské kultury nebo v prastarém kultu zimního slunovratu. Hlavním účelem masek tehdy nebylo pobavení, ale sloužily k zahnání temných duchů tmy a mrazu.
Ačkoliv je pravděpodobné, že se tradiční masopust v české kotlině kvůli koronavirové situaci letos neodehraje, není od věci si připomenout jeho posvátnou symboliku a původ. Za normálních okolností by letošního 14. února ulicím mnoha vesnic a měst vévodily pestrobarevné průvody plné masek.
Masopust je rovněž neodmyslitelně spojen se zábavami, koledníky a konzumací jitrnic, jelit, klobás, koláčků nebo alkoholu. Obecně se jím označuje celé období mezi Vánocemi a postní dobou, která je přípravou na Velikonoce a vrcholí Popeleční středou. V Česku se nicméně uchytilo slavit pouze jeho poslední tři dny.
Období vesnických karnevalů zasahuje Česko v únoru, kdy zima tradičně dosahuje svého konce a za necelý měsíc ji má vystřídat hřejivé jaro. S ročními obdobími je spojena i pradávná symbolika masopustu. Zatímco obyčej obchůzek je v Česku stále živý a na některých místech se udržuje v klasické podobě již od 19. století, jeho kořeny sahají hluboko do minulosti.
Kořeny lze najít v časech indoevropské kultury
Podle spisovatele Václava Vokolka, který se ve svých knihách specializuje na tematiku náboženství a posvátna, může prapůvod masopustu sahat až tisíce let nazpět do dob indoevropské kultury. Ta v prastarých časech existovala na území sahajícím od dnešní Indie až po Evropu.
„Je těžké na to odpovědět přesně. Stejně jako se z té doby vyvinuly indoevropské jazyky, tak zde existovala i jakási společná forma duchovního života i hodnot,“ tvrdí Vokolek. Z té se postupem času vyvinula první starověká náboženství Keltů, Řeků nebo Římanů. Indoevropská kultura a duchovno tak daly vzniknout mimo jiné i svátku zimního slunovratu.
Ve starověkých časech Evropané hojně slavili období okolo 21. prosince, kdy se prodlužuje den. Slované například pohanské oslavě zimního slunovratu říkali „Kračun“ a pořádali během něho průvody, kde se notně tančilo a zpívalo.
Pochovávání basy jako římský svátek
Svátek, který symbolizoval odchod tmy a návrat slunečního světla, slavili rovněž Keltové. „Zimní slunovrat byl obrovsky slavený, protože začíná jaro a končí období tmy. Zázrakem a kořenem slova slunovratu je to, že se vrací slunce. Tma končí a je to potřeba oslavit. Opíjením, oslavami nebo tancem,“ vypráví Vokolek.
S pohany drželi krok i Římané. Ti na začátku nového roku pořádali takzvané „bakchanálie“, nesoucí jméno podle římského boha Bakcha, který byl patronem vína a plodnosti. Římané při oslavách hýřili maskami, průvody a divadelními představeními, která často propojovali s veřejnými orgiemi. Ve starověku se příchod nového roku řídil podle vegetačního cyklu přírody a shodoval se s příchodem jara v měsíci březnu.
„Už v Římě můžeme v tomto období nalézt jeden svátek, kdy římské matrony pochodovaly ulicemi a nosily panenku boha Bakchuse. Římané věřili, že když ho pohřbíte, tak se jeho moc přenese do země a příroda ožije,“ přirovnává Vokolek tehdejší oslavy k tradici dnešního masopustu, na jehož konci se v Popeleční středu obvykle pochovává basa.
Masky ochraňovaly před duchy
Podle knihy Výroční obyčeje a zvyky od etnoložky Jaroslavy Krupkové už v této době účastníci průvodů běžně nosili masky. Podle ní v sobě tradice přestrojování nese pozůstatky starého pohanského kultu. Lidé věřili, že silou masek zaženou zlé duchy nebo skrze ně získají sílu zvířat. Odsud zřejmě mají původ nejčastější masky, které se objevují během masopustu – medvěd a kůň.
„Maska má pravěký kultovní původ a v rituálech všech kultur hrála obrovskou roli. Kdysi lidi propojovala se zvířecím světem a nebyla to žádná legrace jako dnes. Když já si během slunovratu vezmu masku, tak ty démony temnot zastraším a odvrátím jejich moc. Protože oni slábnou společně s příchodem slunce,“ přibližuje Vokolek.
Během novodobého masopustu připadají maškarám různé role, například hierarchické, píše Krupková. Typickým příkladem je maska hejtmana, pod kterým slouží další hodnosti jako kaprál nebo tancmajstr. V masopustním průvodu se objevují i masky, jež mají za úkol vybírat naturálie. Těmi je například moučka nebo žitnej.
Největší význam ze všech ovšem nese maska medvěda. Ta symbolizuje plodnost, tvrdí Krupková. Člověk s maskou chlupatého zvířete během obchůzek obvykle tančí s hospodyněmi, což má zajistit dobrou úrodu.
Masopust ve středověku potírala církev
Starověké oslavy zimního slunovratu se postupem času ovšem „přetavily“ do podoby středověkých masopustů, karnevalů nebo fašanků. Oslava konce zimy a tmy dávala ze selského hlediska smysl. V lednu a v únoru se dokončovaly práce hospodářského roku, domlacelo se obilí nebo se zpracovávala příze, popisuje kniha Krupkové.
Křesťanská církev oslavy zimního slunovratu od pohanů později převzala a pojala za své s tím, že se jí podaří pohanský význam potlačit a lidé se pozměněné tradici přizpůsobí. Maškarní průvody se jí však smazat nepodařilo. O prvních masopustech na území Čech a Moravy vyprávějí písemné záznamy už ze 13. století.
V životech lidí se jednalo o čas notných oslav. Během masopustů se konaly svatby, zabijačky, tancovačky a zpívaly se koledy. Zároveň probíhaly přípravy k nadcházejícímu hospodářskému období, které začínalo jarními pracemi na polích. Lidový svátek se ani v časech renesance nicméně nevyhnul církevní perzekuci.
„Když křesťanství později ovládlo Evropu, tak proti zvykům bojovalo a vyhrálo. Lidé ale svátky vtělili do lidových obyčejů. Už neměly význam duchovní, nýbrž folklorní. Masopust je jedním z nich a ve středověku se proti tomu stále bojovalo. V 16. století například proti masopustu vyšla kniha jednoho kněze, ve které svátek nazývá oslavami ďábla,“ tvrdí Vokolek.
Zvyky českého masopustu pocházejí z 19. století
Nejstarší dochované doklady o podobě masopustních zvyků na českém území pocházejí z první poloviny 19. století. Tradici starou přes 150 let dodnes udržuje hrstka vesnic a obcí na Hlinsku. Tamní tradiční karnevalový průvod masek je od roku 2010 také součástí světového kulturního dědictví UNESCO.
V obcích Vortová, Studnice, Hamry a části Hlinska Blatno jsou k vidění masky, které si udržují stejnou podobu po dlouhá desetiletí a smí je oblékat pouze muži. Na zachování tradice má zásluhu i skanzen na Veselém Kopci. Být součástí masopustního průvodu považuje každý muž za čest a masky se v rodinách dědí z generace na generaci. Každá z maškar má přitom v tamních průvodech svou roli i místo.
Jako první jde kobyla a na konci jako poslední ras. Mezi nimi procházejí nejprve takzvané červené masky – strakatý se ženou, které příslušejí mladým chlapcům, píše se na webu UNESCO. Následujícími maškarami jsou turci. Po nich průvod zakončují černé maškary, což jsou kominíci, slamění a židé. Jejich role by dle tradice měla příslušet ženatým mužům.
Černé masky přitom mají speciální úkol. Musí pomazat obličeje přihlížejících (dříve obyvatel vsi, kterou průvod dům od domu procházel) zvláštním mazadlem. Typické pro masopust na Hlinsku jsou také obchůzky nebo rituální tance čtyř mužů u domu, kteří tančí kolečko. Oslava se obvykle uzavírá shozením čepice nebo popravou masopusta.
Tučný čtvrtek a tři dny oslav
Ačkoliv trvá období masopustu od 7. ledna až do masopustního úterý, které se slaví obvykle v únoru, v českém prostředí se zachovala tradice slavit až poslední tři dny. Roli však hraje i poslední čtvrtek v masopustním období, kterému se říká „tučný čtvrtek“.
V tento den si prý člověk má dopřát mastného jídla a alkoholu, kolik jen snese, aby pak byl celý rok při síle. Během tohoto dne vrcholí přípravy na masopust v podobě zabijačky nebo pojídání pokrmu knedlo-vepřo-zelo.
Hlavní zábava se pak koná během masopustní neděle, kdy se pořádají taneční zábavy a hodování. Podle odborného humanitního serveru Wikisofia jsou pro tento den typickými jalové hody, které pořádaly ženy. Ty zaplatily hospodu a muzikanty a pořádaly zábavu samy pro sebe.
Během masopustního pondělí se v zábavě a tanci pokračuje. Tento den se koná také mužovský bál, na který by však správně neměla mít přístup svobodná chasa. Tradičním zvykem na tomto bále je vyskakování při tanci. To spočívá v představách, že jak vysoko selka při tanci vyskočí, tak vysoko jí poroste obilí.
Vyvrcholení masopustu představuje masopustní úterý. Pro tento den jsou charakteristické průvody maškar, masopustní divadelní představení a obchůzky po domech. Na masopustní úterý večer nakonec probíhá taneční zábava, která trvá pouze do půlnoci a někdy bývá ukončena dříve zmíněným pochováním basy. Ráno se pak všichni odebírají do kostela a zahajují tím postní období, píše Krupková.
„Prach jsi a v prach se obrátíš“
Popeleční středa je připomínkou pomíjivosti pozemského života a příležitostí věnovat pozornost trvalým, duchovním hodnotám. Od 4. století se stalo zvykem, že se křesťané připravovali na příchod velikonočních svátků čtyřicetidenním půstem.
Ten začínal právě takzvanou Popeleční středou a končil v noci z Bílé soboty na Boží hod velikonoční. Během čtyřicetidenního půstu křesťané následují příkladu Ježíše Krista. Boží syn se totiž na poušti rovněž postil čtyřicet dnů a čtyřicet nocí.
Co se týče tradic, na Popeleční středu kněží v kostelech spalují snítky ratolestí. Těmi jsou povětšinou větvičky vrby jívy, takzvané „kočičky“, které symbolizují samotné jaro. Větévky jsou totiž jedněmi z prvních rostlin, které se na konci zimy rozvíjejí. Ratolesti jsou rok předtím posvěceny o Květné neděli.
Kněz obřad spalování navíc doprovází slovy, která pronesl Bůh k Adamovi při vyhnání z ráje: „Prach jsi a v prach se obrátíš“. Svěceným popelem, který je symbolem pokání, pokory a pomíjivosti, pak dělá kněz věřícím na čele znamení kříže.
V rámci následujícího půstu by lidé měli v jídelníčku vynechat maso, nebo se vzdát dočasně věcí, na které jsou zvyklí a které jim ulehčují život. Namísto jízdy autem mohou jít pěšky či si třeba odepřít počítač a s ním i sociální sítě. Smyslem půstu, který zná nejen křesťanství, ale i judaismus a islám, je duchovní očista.
