Po obrazech rozkladu Sovětského svazu v inscenaci Moskoviáda a líčení hrůz války v inscenaci Na západní frontě klid / Zelené koridory se mezinárodně oceňovaný režisér Dušan David Pařízek vrací na pražskou scénu s třetím ukrajinským příběhem. Tentokrát vycházel z rozsáhlého románu Sofije Andruchovyčové.
Podle antického „otce dějepisu“ Hérodota z Halikarnássu bylo jezero Amadoka největším na světě. Mělo se nacházet na území dnešní západní Ukrajiny, kam ho po staletí zakreslovali i kartografové. Kolem 17. století ale z map zmizelo.
Hérodotos Amadoku s nejvyšší pravděpodobností nikdy na vlastní oči nespatřil. Avšak nehledě na to, jestli šlo o jeden z výplodů jeho fantazie, posloužilo bájné jezero ukrajinské spisovatelce Sofiji Andruchovyčové jako dobrý základ pro příběh podobně monumentální.
Spletitý děj Amadoky rámuje příběh Romany a jejího manžela Bohdana – nadšence do archeologie, který byl mobilizován během ruské invaze na Donbas. Bohdanovo tělo i tvář boje znetvořily a Romaně se podaří svého muže – teď už veterána – identifikovat jen podle zubů. Utrpěla taky jeho paměť – nepamatuje si nic ze své minulosti, ani kdo vlastně je. Romana se tedy rozhodne milovanému vrátit paměť tím, že mu odvypráví historii jeho, jeho rodiny a nevyhnutelně také historii jejich vlasti.
Očima tří žen
Pařízek říká, že v Amadoce chtěl „pospojovat všechny linky“, které rozvíjel v předchozích dílech trilogie. V předešlé inscenaci Na západní frontě klid / Zelené koridory, kde spojil jednak slavný Remarqueův román a divadelní text Natalije Vorožbytové, se snažil ukázat kontrast mezi mužským a ženským pohledem na válečnou vřavu. Amadoka má být přechodem do ryze ženské perspektivy. A to nejen proto, že za předlohou stojí autorka.
„Válka má i ženskou tvář, má dopad na ženy. Ženy jsou většinou ty, které po těch válečných konfliktech veškeré střepy musí poskládat a pokračovat v životě,“ vysvětluje Pařízek.
Ve svém vyprávění se Romana dostává až do let meziválečných a předválečných, kde se do centra dění dostává Uljana, Bohdanova babička. Ta se tehdy zamilovala do židovského chlapce Pinčase. Jejich lásce ale nepřál antisemitismus, který nepramenil jen od Němců, ale taky Rusů i Ukrajinců.
„Pak jdeme k úhlu pohledu Sofie, kde se dostáváme do toho šedého zla po druhé světové válce: období reálného socialismu a pronásledování všech, kteří si snažili v sobě uchovat nějaký názor a nárok na svobodu,“ popisuje tuto příběhovou linku režisér.
Cesta do hlubin ukrajinské duše
Už od Moskoviády, která měla premiéru v prosinci 2022, jsou stálými tvářemi Pařízkovy trilogie herci Stanislav Majer, Martin Pechlát a herečka Gabriela Míčová. V Amadoce se k nim přidává Táňa Míková a po Na západní frontě klid / Zelených koridorech se vrací Václav Marhold.
Právě Pechlát v příběhu začíná jako válkou postižený Bohdan, ale stejně jako jeho herečtí kolegové a kolegyně v průběhu vyprávění přechází mezi vícero postavami. Tak tomu bylo i v předchozích dvou inscenacích.
„Teď se jedná o takovou hlubší sondu do historie Ukrajiny. Do toho, kdy se tam neustále přelévala jedna moc za druhou… Vlastně je to asi o hledání identity a vlastních kořenů,“ myslí si Pechlát a dodává: „Ukrajinská trilogie ve mně vzbudila větší povědomí a zájem o historii Ukrajiny. Ty dějiny opravdu nejsou veselé. Obdivuji generace lidí, na kterých se ta vládnoucí moc pokaždé vyřádila, a byli schopní to přežít a jít dál,“ podotkl.
Velká inscenace podle velké knihy
Román Amadoka byl v původním ukrajinském vydání z roku 2020 rozdělen do tří dílů dohromady o třinácti stech stranách. Brněnské nakladatelství Větrné mlýny ho loni vydalo v jednom mohutném svazku o více než sedmi stech stranách. Režisér z knihy vydestiloval jevištní tvar zhruba o třech hodinách.
„Sofija Andruchovyčová podává zprávu o celém 20. století neuvěřitelně vtipným, dojemným, politicky nekorektním, historicky jasně rešeršovaným způsobem. Teď už to nelze nazvat jinak než světovou literaturou,“ komentuje volbu předlohy Pařízek.
Andruchovyčová sbírala velmi pozitivní ohlasy už na svůj předchozí román Felix Austria, kde se také nořila do historie své země. V knize vyprávěla o pohnutých dějinách přelomu 19. a 20. století v Haliči na příkladu jedné rodiny.
I Amadoku recenzenti ve světě a taky v tuzemsku chválili. Andruchovyčová má přitom literární nadání v genech. Její otec Jurij stojí za předlohou prvního dílu Pařízkovy trilogie – už zmíněné Moskoviády. Ústřední postavou je básník Otto von F., jehož opilecká pouť noční Moskvou připomíná hororové výjevy. I proto se knize přezdívá „strašidelný román“.
Režisér Pařízek v současnosti působí především na německé divadelní scéně. Předchozí díly ukrajinské trilogie vznikly ve spolupráci s Deutsches SchauSpielHaus Hamburk, Deutsches Theater Berlin, Theater Bremen, Burgtheater Wien a s Amadokou se divadlo chystá v červnu na festival Theater der Welt v Chemnitzu.
Své tuzemské působení poslední čtyři roky naplnil výhradně ukrajinskou trilogií. Na otázku, jak se v něm práce na ní otiskla, odpovídá Pařízek takto: „Mně nedošlo 24. února 2022, že Rusko útočí na takzvaný svobodný svět. Ono k tomu došlo už před 25 lety, když bombardovali Groznyj, když útočili na Čečnu a pokračovali v této eufemisticky řečeno zahraniční politice. Mám pocit, že musíme právě na tohle upozorňovat. Beru ruskou zahraniční politiku opravdu osobně,“ nastínil režisér.
