O pět kilometrů dál než před sto třinácti lety stojí nyní kostel, který se ve švédském městě Kiruna rozhodli přesunout kvůli těžbě železné rudy. Urazit tuto vzdálenost nyní trvalo historické dřevěné stavbě dva dny. Stěhování se v minulosti nevyhnulo ani jiným sakrálním stavbám jak v Česku, tak v zahraničí.
Kaple svaté Máří Magdalény měla ustoupit Stalinovi
Prvním přemístěním nejen svatostánku, ale vůbec stavebního objektu v Česku (respektive Československu) se stala záchrana kaple svaté Máří Magdalény v Praze. Ve své době ojedinělá a technicky náročná akce začala 2. února 1956.
Jednopodlažní kaple s oválným půdorysem byla původně zamýšlena coby místo pro modlitby vorařů a vinařů, čemuž nahrávala její poloha – u řeky, na někdejší klášterní vinici pod Letnou ji dal vystavět v roce 1635 probošt kláštera cyriaků. Jenže v padesátých letech hrozilo, že padne za oběť přestavbě nábřeží a plánovanému schodišti k monstróznímu Stalinově pomníku.
Projekt na přesun z těsné blízkosti Čechova mostu o 30,75 metru směrem proti proudu Vltavy vypracoval stavitel Stanislav Bechyně, který se o několik let později podílel i na přesunu kostela v Mostě. „Rozebrání nepřipadalo v úvahu, protože kaple je ze smíšeného zdiva a při rozebírání by se poškodily štukatury, proto se stavební odbor rozhodl pro přesun kaple na tu dobu dost neobvyklým způsobem,“ vysvětlil v dřívějším rozhovoru pro ČT24 stavební inženýr Václav Janáček.
Kapli bylo třeba nejprve vyztužit vnitřní dřevěnou konstrukcí, zatímco po obvodě ji stahovaly ocelové skruže. Stabilitu pojistilo i podbetonování železobetonovým věncem. Památka byla potom nadzdvižena hydraulickými lisy a poměrně jednoduchým způsobem přesunuta po čtyřech kolejnicích. Přesun se zadařil díky dráze s kolejištěm pro transportní vozíky a za pomoci tlačného zařízení. Památka na svou pouť vyrazila bez střechy – předpokládalo se, že se bude sunout rychlostí metr za osm minut, její stěhování odborníci zvládli za dva dny.
„Přesuny se dělaly třeba u železných konstrukcí, byla praxe s posunováním a zasunováním mostů, ale ty jsou samozřejmě pružnější a nepoškodí se, kdežto ta silikátová stavba je přece jenom na toto citlivější,“ upozornil na náročnost akce v reportáži k šedesátému výročí akce Janáček.
Střílna pro Švédy
Historie barokní stavby s kupolí, věžičkou, malými okny a freskami od italského architekta Giovanniho Battisty de Barrifise je spojena se švédským obléháním Prahy v závěru třicetileté války. Právě v kapli svaté Máří Magdalény Švédové našli opěrný bod, když se marně pokoušeli po obsazení Hradčan a Malé Strany dostat na druhý břeh Vltavy. Z kaple ostřelovali obránce Starého Města, přičemž o muže s nejpřesnější muškou přišli poté, co skočili na lest střelců ze studentské legie, jak líčil ve třicátých letech minulého století v knize Staropražské pověsti a legendy spisovatel a katolický kněz Julius Košnář.
„Avšak i studenti měli podobně výtečného střelce, který se ukryl na protějším břehu do srubu a pokusil se Švédu obelstíti tak, aby aspoň hlavu vystrčil z okénka. Proto střelil na něho a aby ho oklamal, hned po ráně vystrčil ze srubu tyč s kloboukem, aby se zdálo, jako by se díval, zda nechybil se cíle. Švéd opravdu dal se obelstíti a namířiv na klobouk, vystřelil. A když viděl, že ‚hlava‘ se studentským kloboukem se skácela, byl opravdu toho mínění, že jeho rána odpravila jednoho z nejnebezpečnějších střelců celé legie. Proto pln radosti vychýlil se z okna kapličky, aby se vysmál studentům. Jejich střelec však právě čekal na tuto chvíli a vystřeliv po druhé, zasáhl Švédu kulí, a to zrovna do čela,“ reprodukuje Košnár tradovaný příběh.
A byli to právě studenti, kdo se pod pláštíkem noci přeplavili na loďkách ke kapli – a po šarvátce, která se neobešla bez raněných a jednoho mrtvého – švédské vojsko odtamtud vyhnali.
Když se doba uklidnila, cyriaci (řád křížovníků s červeným srdcem) se k ní zase vrátili. Ovšem roku 1738 se císař Josef II. rozhodl kapli v rámci sekularizace řádového majetku zrušit. Stavba ale zůstala a její prostor sloužil až do počátku dvacátého století převážně jako skladiště, jeden čas ji také ředitel nedaleké Občanské plovárny využíval coby chlév pro kozy a holubník. Znovuvysvěcení se kaple dočkala na začátku dvacátého století, kdy ji do správy dostalo město Praha, vyčistilo ji, opravilo a propůjčilo starokatolické církvi.
Posunout kapli v Uherském Hradišti pomohl patent
V Uherském Hradišti stojí na Palackého náměstí barokní kaple svatého Šebestiána. Nebylo tomu tak ale vždy, do konce šedesátých let minulého století se nacházela o necelých deset metrů jinde.
Na původním místě, tedy mezi vnějším a vnitřním opevněním, ji roku 1715 postavila městská vojenská posádka. Financováním kaple zasvěcené patronovi vojáků poděkovala za odvrácení morové epidemie, jak připomíná i latinský nápis na průčelí: „Za času moru zbožná císařská posádka nechala postavit.“
Ochranu potřebovala o pár století později i kaple, když překážela rozšíření jedné z přístupových komunikací do centra Uherského Hradiště. Rozhodnutí o přesunu bylo možné realizovat díky patentované technologii inženýrů Josefa Wünsche a Antonína Šuláka. Nápad konzultovali s francouzskými kolegy, kteří měli zkušenosti s přesunem staveb z Egypta.
Nová technologie umožnila církevní stavbu odříznout od základů, hydraulicky nadzvednout a na válcích připomínající malé tanky přemístit na nové základy. Vše se událo v lednu 1969.
Přestěhování dokladu o zbožnosti a liturgických praktikách městského obyvatelstva v osmnáctém století, jak význam kaple vystihuje Národní památkový ústav, trvalo dva dny. Přípravy nicméně zabraly měsíce. Během přípravných prací se mimo jiné zjistilo, že podlaha kaple je ztrouchnivělá, takže bylo třeba vytvořit betonovou výztuž, prozradil v Českém rozhlase historik Slováckého muzea Pavel Portl.
Kaple stála pod úrovní vedlejší komunikace, od blízké autobusové zastávky se k ní scházelo po několika schůdkách. Přepravit ji bylo třeba na více vyhovující zvýšený terén. Většinu zhruba devítimetrové vzdálenosti urazila kaple druhý den akce. „Pro nás Hradišťáky to byla v první řadě ohromná atrakce,“ vzpomínala v Událostech v regionech pamětnice Anna Maděričová.
Metodu, která se při stěhování kaple svatého Šebestiána osvědčila, se dočkala opakovaného použití – později při posunutí rodinného domku ve středočeském Klínci a skladu chmele v Úštěku. Především ale posloužila v roce 1975 v Mostě.
Kostel v Mostě vážil 12 tisíc tun
Přesun uherskohradišťské kaple se totiž ukázal být přípravou na přesun mnohem většího svatostánku – mosteckého kostela Nanebevzetí Panny Marie. V Česku zůstává bezpochyby nejznámějším a největším zásahem tohoto druhu.
Prvenství držel mostecký přesun i ve světovém měřítku, alespoň podle Guinnessovy knihy rekordů, do níž byl zapsán v kolonce „přeprava nejtěžšího předmětu po kolejích“. Hnout bylo třeba s hmotou o celkové váze 12 tisíc tun. Pro srovnání: kaple v Uherském Hradišti vážila zhruba sto tun.
Gotický kostel se do nové lokace vzdálené 841,1 metru od té původní „sunul“ 28 dní. Čas mimo jiné prodlužovalo, že půlkruhová kolejová dráha pro přesun měřila jen 160 metrů, takže ji dělníci museli za kostelem vždy rozebrat a opět před ním složit. Následkem tvaru dráhy „zastavil“ mostecký kostel pootočený o devadesát stupňů a je netypicky orientovaný – jeho oltářní strana směřuje k jihu namísto tradičního východu, tedy ke Svaté zemi.
Kostel Nanebevzetí Panny Marie tak na podzim 1975 hlemýždím tempem „utíkal“ před osudem starého města, které čekalo bourání kvůli těžbě uhlí. Včetně třeba barokního kláštera minoritů a kostela svatého Františka Serafínského.
Pro záchranu památky z šestnáctého století existovalo několik variant. Zvažovalo se například, že by důlní rypadla kostel jednoduše objela, takže by zůstal stát na uhelném pilíři uprostřed dolu.
Rozhodování navíc komplikovala pověstná otázka „kam s ním“. Nakonec se pro mostecký svatostánek našlo nové místo v sousedství rovněž gotického kostela svatého Ducha a barokního špitálu a jako nejlepší možnost záchrany vyhrál přesun mimo plánované těžební území. Stěhování po částech bylo zamítnuto, na technicky jednodušší cestu by kostel doplatil snížením historické hodnoty.
Řešení se hledalo několik let
Nalézt odpovídající technické řešení pro tak velkou stavbu trvalo několik let. Gotická památka měřila na délku šedesát metrů, třicet na šířku a téměř stejně na výšku. Realizací plánu byla pověřena organizace ministerstva kultury Transfera, pod jehož hlavičkou vznikl zmíněný patent inženýrů Wünsche a Šuláka.
V polovině září byl kostel s podzemní kryptou – oddělený od základů, bez kostelní věže a zvenčí i zevnitř zpevněný – naložen na podvozky z plzeňské Škodovky. Speciálně vyrobené transportní vozíky lépe vyrovnávaly nerovnosti terénu než válce pohybující se po pevném základu. Milimetrové přesnosti mohly dosáhnout díky počítačově řízenému hydraulickému mechanismu.
Ač se kostel podařilo dopravit na místo určení podle plánu, dalších třináct let se ještě prováděly stabilizační a restaurátorské práce, než byl zpřístupněn. Znovu vybudována byla také před přesunem rozebraná věž. Normalizace nicméně nepřála novému vysvěcení, původnímu účelu začal kostel sloužit až po sametové revoluci.
Chrámový komplex v Egyptě, kostel v Německu
Ve světě, zejména ve Spojených státech amerických či Kanadě, se k posunu budov odvážili dříve než v Československu, a to už na počátku dvacátého století.
Jedním z nejslavnějších případů je přesun 3000 let starého chrámového komplexu Abú Simbel v Egyptě v šedesátých letech. Kvůli stavbě Asuánské přehrady byl komplex a dalších asi dvacet chrámů, náhrobních sloupů, desek a dalších unikátů rozebrány a přesunuty s velkými náklady na nová stanoviště. A to i mimo jiné za přispění československých odborníků. Monumentální skalní chrámy byly rozřezány a přemístěny o dvě stě metrů západněji a o 65 metrů výše. Dnes jsou součástí světového dědictví UNESCO.
K novodobějším případům patří románský kostel v německém Heuersdorfu. Saská vesnice musela po dlouhých sporech ustoupit těžbě uhlí. Kostel o váze 800 tun byl zpevněn ocelovou konstrukcí, poté byl vyzvednut ze základů a spuštěn na pojízdnou dřevěnou základnu. Protože mosty přes říčky Pleisse a Wyhra, které leží na trase, neměly podle odborníků dostatečnou nosnost, byly pro přepravu mimořádného nákladu vedle nich připraveny přejezdy, pod nimiž byly toky vedeny potrubím. Kromě toho musel transport překonat dva železniční přejezdy a několik úseků úzkých silnic.
Stěhování švédského města
Stěhování kostela v Kiruně z letošního srpna je součástí dlouhodobého přesunu tohoto nejsevernějšího švédského města. Na vině je opět těžba, tentokrát železné rudy. Ustupovat před těžebními nároky začalo město už před deseti lety, tři tisíce domů, několik hotelů, úřadů či nemocnice a školy zůstanou liduprázdné a jejich obdoba vznikne v nově určené lokalitě o více než tři kilometry dále.
Dřevěný kostel, který mimo jiné v roce 2001 vyhrál hlasování o nejkrásnější stavbu Švédska, demolici unikl. Byl rozebrán, přesunut a stát může dál v novém centru města.
