Recenze: Things Have Changed aneb Když Bob Dylan hraje Boba Dylana

Tři koncerty naprostého klasika Boba Dylana, které odehrál mezi 7. a 9. dubnem v pražské Lucerně, byly okamžitě vyprodané, což značí mimo jiné to, že je Dylan i v téměř osmdesáti letech aktuální. Pochvalu za všechny tři vynikající vystoupení si zaslouží ovšem nejen sám kapelník, ale také skvělá doprovodná kapela.

Bob Dylan, který již od roku 1988 křižuje celý svět na svém „nikdy nekončícím turné“, nebyl v Praze poprvé, okamžitě se tedy nabízí možnost porovnávání jednotlivých vystoupení. Jenže nic takového vlastně není možné. Nejen každé turné, ale dokonce i každý koncert je totiž něčím jiný. Dylan se proměňuje za chodu, přestože to někteří fanoušci nesou nelibě, protože nemohou – na rozdíl od takových The Rolling Stones, jejichž Satisfaction je již dekády stále stejná – Dylanovy písně náhle poznat.

Ovšem právě v tom tkví nejen síla amerického písničkáře, ale také umělecká poctivost, protože dokolečka přehrávat, jako hrací skříň, písně tak, jak je nahrál například v roce 1963, dovede každý. Dylan naopak své skladby, a to i ty nejikoničtější, podrobuje razantní přestavbě – v podstatě hraje předělané verze svých vlastních skladeb jako jakýsi cover band. Prostě Dylan hraje Dylana…

A k tomu ještě připočtěme jeho nepolevující muzikantství, nasazení a také chuť, které jsou na koncertech znatelné. Proč by se jinak stále harcoval světem, pokud ne pro radost z muzicírování? Nelze nezmínit i vynikající kapelu, která reaguje citlivě na každou změnu, leckdy velice nečekanou a nepředvídatelnou – muzikanti si s ní však musí poradit, aniž by si toho posluchači mnohdy všimli. Alespoň v tom smyslu se mi před řadou let svěřil jeden z Dylanových bubeníků… Zkrátka, mistři mistrů!

Hity, které nepoznáte

Na Bobu Dylanovi je také sympatické, že jeho koncerty, na rozdíl od různých zpovykaných panáčků, začínají přesně. Takže při jeho pražském vystoupení se úderem osmé rozezněly tóny úvodní Things Have Changed a zaplněná Lucerna slyšela nejen Dylanův, navzdory všem škarohlídům naprosto přijatelný zpěv, ale také mohla ocenit střídmé, oproti jiným turné staženější nazvučení. V podstatě se celý večer nesl v klidnější poloze, včetně následující It Ain't Me Babe, písně z nejstarších, v níž došlo i na hezkou slide kytaru a Dylanův klavír.

Každý, kdo má zafixovanou studiovou nahrávku písně Highway 61 Revisited, byl jistě překvapen: pryč bylo ostře rockové aranžmá a kvílení, kapela naopak lehce swingovala a hrála velice uměřeně. V další klasice Simple Twist of Fate došlo na foukací harmoniku, v hodně staré When I Paint My Masterpiece jsme slyšeli pouze Dylanův hlas a klavír, s lehkými přihrávkami kytary. Po delší Tryin' To Get To Heaven Dylan opustil klavír a chopil se mikrofonového stojanu, aby v pozici rozjetého rockera odzpíval Scarlet Town.

Nahrávám video

Následující Like A Rolling Stone byla dalším překvapením: charakteristický motiv elektrických varhan zmizel, ani nebyl jakkoli připomenut, Dylan si hrál se zpěvem a pozměňoval melodickou linku, náhle se odmlčoval a z jeho velkého hitu se tak stala zcela jiná, nicméně stejně výtečná píseň. Podobně pojednal Don't Think Twice, It's All Right (z roku 1963!), krásně zpomalenou a stojící na klavíru, podmalovávaném kontrabasem hraným smyčcem. Následoval skok v čase do roku 1997 a i v Praze trpká  Love Sick – a po písni Gotta Serve Somebody se Dylan jako by uklonil, svou roztomilou neohrabaností přitom připomněl Václava Havla, a byl konec.

Ovšem pouze na chvíli, první z přídavků, Dylanův první hit Blowin' in the Wind z jeho druhého alba (též 1963) byl opět téměř k nepoznání předělaný (ale slyšel jsem jej i jako reggae!). Druhým přídavkem pak byla píseň It Takes A Lot to Laugh, It Takes A Train to Cry. Po ní se Dylan z pódia ztratil, a zatímco kapela hrála instrumentální verzi skladby Just Like Tom Thumb's Blues, postupně se, jeden po druhém, také vytrácela, až zbyl pouze bubeník. Ale i ten odešel… Zůstal však nezapomenutelný zážitek a chuť a těšení se na příští, stejně tak vydařený koncert. 

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Betonová zeď se mění v galerii street artu pod širým nebem

V ulici Vlastina v Praze aktuálně vzniká umělecké dílo s názvem Mural Ruzyně, které promění více než 700 metrů dlouhou betonovou stěnu patřící ministerstvu obrany v galerii současného street artu pod širým nebem. Projekt, na kterém se podílejí tři desítky streetartových umělců z Česka i zahraničí v rámci festivalu Urban Pictus, bude vznikat do 30. června. Výsledné dílo o rozloze přibližně 1800 metrů čtverečních propojí téma „Krása města v pohybu“.
před 16 hhodinami

Zpívala a navíc bez hidžábu. 74 ran bičem připomnělo tlak na Íránky

Jsem dívka, která chce zpívat pro zemi a lidi, které miluji, napsala pod video se svým koncertem íránská zpěvačka Parastu Ahmadíová. Soud této hudebnici i osmi členům kapely a produkčního týmu uložil trest sedmdesáti čtyř ran bičem. Za to, že vůbec zpívala veřejně – a navíc bez hidžábu. Kritici islámské republiky i některá média vnímají rozsudek jako doklad sílícího tlaku íránských úřadů proti ženám a svobodě uměleckého projevu.
včera v 17:09

Na Goethově stezce v Karlových Varech byla odhalena monumentální plastika AJ VANA BE

Téměř sedm metrů vysokou sochu sestávající z třiceti dvou vintage van je možné nyní spatřit před Galerií umění Karlovy Vary na Goethově stezce. Autor díla Benedikt Tolar jím reaguje na téma vody jako vzácného zdroje, které spojuje s principy upcyklace zastaralých smaltovaných van, jež neodmyslitelně patří k socialistickému bydlení v panelácích. Tvar těchto van pak tvoří prostor pro světelnou show synchronizovanou s hudbou. Hudební báseň inspirovanou umístěním sochy i návštěvami německého básníka Johanna Wolfganga Goetha, kterou speciálně pro Karlovy Vary zkomponoval Vladimír Štambach, se rozezní každou půlhodinu vždy mezi 9. a 22. hodinou.
včera v 13:00

Obsluhoval jsem anglického krále, říkají i v divadle Mana

Příběh obyčejného českého číšníka na pozadí velkých dějin dvacátého století převypravuje Vršovické divadlo Mana. Na pražské jeviště převedlo novelu Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále.
včera v 08:00

Dagmar Havlová odvolala souhlas k užívání jména Václav Havel knihovnou

Dagmar Havlová odvolala souhlas k užívání jména Václav Havel v názvu knihovny. Odůvodnila to tím, že ztratila důvěru v současné vedení a směřování instituce. Nechce také nadále nést odpovědnost za způsob, jakým bylo jméno prvního českého prezidenta používáno. Osobnostní práva k názvu knihovna potřebuje, aby mohla pokračovat ve své činnosti. Správní rada knihovny podle svého předsedy Davida Duška informaci vyhodnocuje.
23. 6. 2026Aktualizováno23. 6. 2026

Soud zrušil verdikt, kterým poslal Jirouse do vězení za proslov

Soud zrušil verdikt, kterým poslal v roce 1978 na rok a půl do vězení představitele českého undergroundu Ivana Martina Jirouse, zvaného Magora. Za mřížemi skončil kvůli proslovu na vernisáži, během kterého prohlásil, že zanikne Socialistický svaz mládeže. Soudy v úterý rehabilitovaly také dva disidenty – Václava Bendu a Jaroslava Kukala.
23. 6. 2026

Hřebejk točí pro ČT Jobovku

Jan Hřebejk režíruje pro Českou televizi nový seriál Jobovka. Pojednává o rodinných vtazích, ústřední manželský pár hrají Marika Šoposká a Jiří Havelka. Natáčí se na západě Čech v Plzeňském kraji.
23. 6. 2026

Všechny Kunderovy francouzské romány už vyšly česky, jako poslední Pomalost

V brněnském nakladatelství Atlantis vyšel román Milana Kundery Pomalost, původně napsaný ve francouzštině. Všechny Kunderovy romány jsou tak již dostupné v českém jazyce.
23. 6. 2026
Načítání...