Recitátor a neúnavný propagátor poezie Miroslav Kovářík vydal – konečně, chce se říct – na CD své podání všech devíti Elegií Jiřího Ortena. Jeden z našich největších básníků se tak dočkal důstojného a naprosto autentického přednesu.
Recenze: Píši vám, Karino, a nevím, zda jste živa. Elegie Jiřího Ortena zní novým hlasem
Kováříkův přístup k představování, přesněji interpretování poezie může některým zastáncům klasičtějšího podání – například Radovana Lukavského – připadat znevažující či snad až teatrální, jeho recitaci však rozhodně nelze upřít jedno, možná ovšem to nejdůležitější: vždy jde po duchu básně, básníkovi je partnerem, hraje s ním. Podobá se v tom spíše americké tradici recitace, kdy se autoři nebojí své básně přímo zahrát, ne je „pouze“ přečíst. Ano, tak jak to známe třeba z blahé paměti televizní Nedělní chvilky poezie…
Kováříkovo podání je vždy civilní, nikdy nepodléhá patosu a tak je tomu i na aktuální nahrávce. Kovářík přitom Ortenovy Elegie recitoval na veřejnosti již v roce 1961, má je tedy skutečně zažité. Sám je považuje za „velkou básnickou zpověď a odkaz jednoho z nejvýznamnějších autorů české poezie 20. století, reakci citlivé duše na zradu milované ženy i válečnou dobu plnou nástrah i osobního ponížení, jedno z nejsilnějších básnických svědectví české poezie.“ A není proč s ním nesouhlasit.
Album Elegie
Kovářík Ortenovi rozumí
A věříme Kováříkovi i tato slova: „Ortenovy Elegie, cyklus devíti básnických projekcí loučení s tímto světem, přednáším už mnoho a mnoho let. A věřte mi, není krásnějšího útočiště pro člověka, nežli si říkat tyto verše. Je to jako chodit po bezpečném ostrově, když kolem vás všechno bouří. Orten byl básníkem nesmírné kontemplace, jeho verše vyzařují zvláštní až vábivou vstřícností vůči čtenáři.“
Daří se Kováříkovi toto vše, co říká, přesvědčivě převést do přednesu? Ano, daří, zajímavé přitom je, jak vůbec nevadí jeho již dávno ne mladický, tedy „neortenovský“ hlas. Jakoby tak Kovářík potvrzoval svá slova: „Když zemře mladý básník, je to především zlověstný úkaz a zároveň symbol čehosi nedořečeného, co však ani smrt nedokáže umlčet, ale naopak vdechne onomu předčasně opuštěnému dílu druhý život.“
Z Kováříkova podání cítíme obeznámenost se vším, co Orten tak mistrně vyjádřil verši, a to doslova od prvních slov První elegie: „Děj bolesti vždy jenom nevědomě / probíhá lidmi. Ke konci se blíží, / když ještě nepočal, a za počátkem / chtivě se vrací, zkušeným se stává / po zkoušce teprv…“ A známé úvodní verše Sedmé elegie („Píši vám, Karino, a nevím, zda jste živa, / zda nejste nyní tam, kde se už netoužívá, / zda zatím neskončil váš nebezpečný věk.“) podává Kovářík s procítěnou naléhavostí. Zkrátka, Kovářík Ortenovi rozumí.
Zní to prostě, jakoby samozřejmě, stačí se však podívat na všechny ty, jimž Kovářík propůjčuje svůj um a hlas, a vidíme, že nikdy nešel při výběru „svých“ autorů snadnou cestou, stačí uvést Vladimíra Holana. Anebo právě Jiřího Ortena.