Výstava Klub konkretistů, s podtitulem „O 50 let později“, jež právě probíhá v Galerii umění Karlovy Vary, připomíná důležitou výstavu této skupiny. Není však nostalgickým ohlédnutím, naopak vyhlíží vpřed.
V Karlových Varech jsou totiž k vidění nejen díla z počáteční fáze Klubu konkretistů, který byl založen 9. května 1967 na pražské Kampě, ale i tvorba umělců „druhé“ a „třetí“ konkretistické generace. Divák tak může díky narušené chronologii, kdy se zcela stírá „časovost“, zapomínat na letopočty a spíše sledovat vnitřní provázanost různých umělců, ať už z šedesátých let, nebo ze současnosti. Setkávání, jež je velice příjemné a ani jedna strana – naštěstí – nemá navrch.
Ukazuje se, že všichni vystavení umělci se drželi jednoho ze základních kamenů klubu: důrazu na geometričnost zobrazení a, jak napsal teoretik Jiří Valoch, dali „přednost konstrukci a racionálnímu kalkulu, autonomii barvy jako ryzího estetického poselství“.
Nečekejme ovšem nějaká chladná, vykalkulovaná díla, připomínající spíše úlohy z deskriptivní geometrie. Zaprvé jsou na to všichni výsostnými umělci a zadruhé značná část konkretistů tvořila v době komunistického útlaku. Díla na něj tak, chtě nechtě, reagují – emocemi, jakkoli možná skrytými a transformovanými.
Vystavuje Chatrný či Ovčáček
Těžko zmiňovat všechna díla, spíše tedy namátkou. Ladislav Jezbera vystavuje dva objekty Bez názvu I + II z roku 2018, výrazné důrazem na minimalismus prostředků. Dvě velká plexiskla nesou pouze po stranách stopy černých, eventuálně rudých pigmentů, působí zde jak to, co divák vidí, tak to, co v díle sice fyzicky není, přesto však funguje, nemluvě o překrývání obou plánů skel. A to vše ve zvláštní, silně poetické kvalitě.
Klasik žánru Dalibor Chatrný vystavuje novější Zrcadla z roku 1998. Dvanáct kulatých zrcadel pokrývají různé povrchy, ne vždy jsou tedy „čistá“, ale i pokrytá molitanem nebo dřevem. Zároveň nejsou zavěšena ve výši obličeje, což je starý trik; divák díky němu na díle jakoby „neparticipuje“, stojí bokem.
Umělcův bratr Ivan Chatrný se představuje dvěma díly. Strukturou v negativu z roku 1970, ofsetem, kde bílé náznaky tvarů vystupují z černé, vše je nedopovězeno, jako v divné abecedě. Na sítotisk Kompozice III z roku 1968 umístil umělec neúplné kruhy, dekonstruované tvary s výřezy, tedy to, „co zbylo“. A opět, kruhy jsou poznatelné, byť jen náznakově.
Hravou polohu představuje objekt Jana Dudeška Kipling z roku 2018, kdy dvě napnuté struny rozechvívá tyčinka, do níž narážejí. Slyšet lze celou škálu zvuků, postupně se ztrácejících ve slábnoucím pohybu. Nástroj/dílo lze ale znovu rozeznít…
Byla řeč o dobové ozvěně. Srpnové intermezzo 1 a 2 Eduarda Ovčáčka z roku 1968 je zcela jasné. Asambláž z malorážkových nábojnic mluví zřetelně a propojuje jak uměleckou, tak angažovanou výpověď. Stejně jako objekt KAN 231 z téhož roku, šestnáct polychromovaných dřevěných koláčů s různě barevnými výseky, ovšem i s jasným symbolem, číslem 231.
„Nekomunikovatelno“ Radoslava Kratiny
Další klasik Radoslav Kratina má v Karlových Varech děl hned několik, každé přitom představuje jiný úhel přístupu. Monotyp Gramofonová deska z let 1963/1964 je tiskem ze střepů rozbité desky, kladených přes sebe – svědectví o přerušené komunikaci, nemožnosti zamýšleného a pouze manifestovaného sdělení.
Grafika Přetisk s kruhy z roku 1965 je vlastně tiskem z koláže tvořené výstřižky z časopisů, podobně, jako to dělal například Ladislav Novák. A opět, sdělení zde je i není, je „prázdné“.
To samé platí pro Útržky textu „VD“, ze stejného roku, jen je ono „nekomunikovatelno“ ještě výraznější. Monotyp Žiletky zroku 1965 představuje tisk z různě vykrytých žiletek (jistě by se líbil Jiřímu Kolářovi). Objekt Bílé trojúhelníky na ose z roku 1969 představuje na čtyřech osách trčící ostny, hravé i bodavé zároveň. Jako by se říkalo: Pozor, tahle hra má své limity.
Kratinovu tvorbu z počátku sedmdesátých let zastupují tři díla, dvě Kompozice a Grafický list, s různě vykrytými výkružemi, eventuálně obdélníky a čtverci, složenými jako červená, bílá a modrá dlažba. Autorova osmdesátá léta jsou zastoupena nástavnou kulatinou z chromované oceli, připomínající rašící rostliny či stříkající vodu, a objektem Od osy k ose z roku 1983. Jednotlivé dílky z chromované oceli „hravě“ propojují čepy, jimiž lze různě pohybovat a přestavovat je. Neustále tak vzniká nové dílo, proměnlivé, a přesto stejné.
Kratinovy exponáty jsme záměrně uvedli všechny, aby bylo vidět skutečně široký záběr výstavy, a to i v díle jediného autora.
Expozice, zdárně přibližující Klub konkretistů ve všech jeho časových i tematických polohách, je otevřena do 5. ledna 2020. A mimochodem: Jako nechtěná instalace působí i geometrizující mřížoví na oknech karlovarské galerie.
