Recenze: Estébácké zlo (v nás) přežívá dál, varují Kacířské eseje

Jak název inscenace hry Miroslava Bambuška Kacířské eseje, již uvádí pražské Studio hrdinů, napovídá, dotýká se osobnosti významného filozofa Jana Patočky. Bambušek i celý tým si přitom s těžkým a stále aktuálním tématem poradili na výbornou.

Jen pro nutné doplnění, univerzitní profesor Jan Patočka (1907–1977), žák Edmunda Husserla a filozof s mezinárodním renomé, měl pro své názory dlouhodobé problémy s komunistickým režimem, v souhrnu mohl přednášet pouhých šest let, jinak byl odklizen na podřadnějších místech. Přednášel tedy pouze v rámci ilegálních bytových seminářů. 

V souvislosti s vyhlášením Charty 77 se nejen spolupodílel na formulaci jejích východisek, ale byl, společně s Václavem Havlem a Jiřím Hájkem, i jejím prvním mluvčím. A když 13. března po mnohahodinových úmorných výsleších StB zemřel, jeho pohřeb na Markétě se stal nejen první manifestací proti režimu po vyhlášení Charty, ale také ohavným a ubohým předvedením se bolševické moci: na přilehlém vnitráckém plochodrážním stadionu od rána bezohledně túrovali jezdci své motorky, nad hřbitovem kroužil vrtulník, StB si všechny smuteční hosty natáčela… 

Žádný suchopárný filozof

Převést samotný život konkrétní osobnosti na divadlo není ještě tak těžké, ovšem jak je to s filozofickými myšlenkami? Jak se vyhnout tomu, aby se ze hry nestalo pouhé literárně-filozofické pásmo pro základní či střední školy? Pásmo, kde by herci odříkávali něčí, v tomto případě filozofovy myšlenky a možná k tomu na vylepšení hrála z reproduktorů náladová hudba? Eventuálně nějaká ta projekce? 

Miroslav Bambušek má s podobnými výzvami dlouholeté zkušenosti, a pokud jde o Patočku samotného, uvedení Kacířských esejů předcházel podzimní scénický dokument Jan Patočka a Charta 77, uváděný též ve Studiu Hrdinů – jež tím, mimochodem, jen potvrdilo svou setrvalou náročnou dramaturgii. 

Patočka v Bambuškově inscenaci nevyznívá jako nějaký suchopárný katedrový filozof či stejně nudný „chartista“, pronášející moudrosti, eventuálně morality. Inscenátoři jej naopak ukázali jako člověka konzistentního, člověka, který vlastně „nemohl jinak“, a také jako člověka živoucího. 

Oddaná hudba Vladimíra Franze

Úvodem vidíme na scéně, skládající se z řady kancelářských stolů včetně lampiček jediného herce, Spisovatele, který bádá nad Patočkovým dílem a chce o něm, plný vznešených úmyslů, napsat knihu, „román, který končí velkolepou smrtí“, román o „Sokratovi z Prahy, o střetu myslitele s mocí“. A že vše dopadne jinak, vlastně ani nepřekvapí. 

Scénu totiž opanuje Minotaurův démonický tanec, jejž vidíme coby stínohru, tanec nejhlubších pudů, temnot, předjímající pozdější scény a doprovázený stejně divokou, barbarskou hudbou Vladimíra Franze někde na pomezí elektroniky a industriálu, výrazně perkusivní. 

Vladimír Franz
Zdroj: Martin Špelda/Studio Hrdinů

A když je řeč o autorem naživo hrané hudbě, nelze než pochválit – je zcela oddaná inscenačnímu záměru, často bušivě výrazná, čímž jen podtrhuje dramatičnost scén, leckdy – a proč ne! – i čerpající či citující z děl jiných skladatelů – ostatně, Vladimír Franz je představen jako Beethoven a má i svůj herecký part. Minotaurův divoký tanec se pak opakuje v závěru Kacířských esejů a toto vracení se k motivům, ovšem vsazeným do jiného, posunutého a jinak nasvíceného kontextu, je jedním ze znaků a kladů inscenace.  

Spojité nádoby zla

Jsme svědky narůstajícího konfliktu jedince, tedy Patočky, s mocí, zosobňovanou dvěma fízly, Vyšetřovatelem a proměnlivým Šaškem, a také Prezidentem, hraným finským performerem Pasim Mäkeläm, odporným a perverzně oslizlým (dle historie by to měl být Gustáv Husák, ale klidně i někdo novější). 

A velice autentickým, jako když v naprosto detailním záběru snímaném kamerou společně s Šaškem pronáší otřepané a stále používané slogany jako „My jsme přece země budoucnosti, u nás se všem a všemu daří dobře, nikdo a nic si u nás nepřeje, aby se na tom něco změnilo, jsme na vaší straně. Práva občanů a spotřebitelů budeme bránit vlastní krví,“ aby po výhrůžkách tvrdým postihem předal slovo Šaškovi: „Nenechte se vyděsit. Zůstaňte on-line… A sledujte datum spotřeby.“ 

Takže, držte zobák, sledujte a poslouchejte nás, konzumujte. Opět, jak aktuální, že! Ostatně, celá hra, jakkoli historicky vsazena do prvních měsíců Charty 77, nese jasné přesahy do současnosti, a důležité – a naštěstí i znepokojující – otázky: je zlo, hnusota spojena pouze s jedním konkrétním režimem, jednou konkrétní institucí, či přežívá dál a metastázuje? A do jaké míry přeteklo i do nás samotných, jako v jakýchsi obrovských spojitých nádobách? Aniž bychom to sami dokázali rozpoznat, natožpak si to vše připustit… 

Bambušek neodpovídá přímo, stejně tak se vyhnul laciným prvoplánovým narážkám na současné kreaturky, byť diváka logicky napadají – a nejspíš to byl i záměr. Chytrému napověz. Koneckonců, slyšíme i Patočkova slova: „Svobodnému spadly šupiny z očí, ale ne aby viděl nové věci, nýbrž aby je viděl nově: jsou zde jako krajina bleskem ozářená, v níž stojí sám, bez opory a odkázán pouze na to, co se mu ukazuje a toto ukazující se.“

Jak vidno, Miroslav Bambušek nápaditě pracuje s autentickými citacemi, ze záznamu zazní i Patočkův hlas, jak v němčině, v rozhovoru s holandským ministrem zahraničí, vysvětluje svou situaci a postoj, slyšíme ale i verše Pavla Zajíčka či Máchovy verše o zemi krásné, zemi milované, jež jsou ovšem vzápětí překrouceny, pošpiněny v ústech režimních pohůnků. 

Jen nebýt zaživa mrtvý

Vedle neherce Franze vidíme na scéně i filozofa Miroslava Petříčka coby Herakleita z Efesu, jak v tóze nahrává Patočkovi k větám, jako jsou tyto: „Co pro nás dnes vůbec znamenají dějiny?  Jak vůči nim obstojíme? Nechceme raději bezpečný klid, bezpečné ticho lhostejnosti, ticho dějin? Ticho… ticho dějin. Ticho dějin je podobné lodi na moři v bezvětří – plachty se nehýbou, loď nikam nepluje.  Když několik týdnů stojíte na moři, dostanete kurděje, věci začnou hnít a umírat. Dějiny jsou pak něco jako vítr, který způsobuje pohyb, sled vnitřních  a vnějších dějů v konkrétních lidech i v celých společnostech…, ale kdo si nepřičítá minulost, na toho také nečeká žádná budoucnost, takový člověk je za živa mrtvý, nehybný.“ 

A logicky dovozuje: „ … nebýt za živa mrtvý… to pak ale znamená jít do konfliktu s tou částí společnosti, která preferuje nehybnost, lhostejnost, smrt, jít do konfliktu s tou společností, která je spoutána strachem. Každý kdo se tudy vydá, musí počítat s tím, že pronásledování a nejistoty na sebe nenechají dlouho čekat.“ Což se také, jak víme, stalo, a nejen Patočkovi samotnému.

3 minuty
Patočkovy Kacířské eseje jako divadlo
Zdroj: ČT24

Hra tak spěje k nevyhnutelné tragédii, Patočkovou smrtí ale nekončí – poté, co zakuklení estébáci přinutí vydíráním Spisovatele, aby dnes, v roce 2020 podepsal, že shledává „celý takzvaný odkaz tady profesora, za zkažený, lživý, kazící mládež, podvracející k atentátu na naše nejcennější evropské  hodnoty, vysmívající se všem slušným lidem naší krásný země“, odchází. 

A ze svého selhání, jak jinak, obviňuje Patočku: „Potřeboval jsi publikum? Nikdo těm tvým žvástům pořádně nerozuměl, každýmu se z toho tvýho mlžení, rozmělňování leda tak zamotala hlava, tak jsi se chtěl  zviditelnit jinak, že jo?!  Nenaplněný ambice, no jo… Takový jsou nejhorší! Ty dovedou druhým pořádně zavařit!! Kdo se tě o to vůbec prosil?  Co?!!! Já mám svůj život!!! Taky se neseru do toho tvýho!!! Na něco se tě zeptám, ty mrtvolo:  Co všechno musí shořet, aby takoví jako ty, měli dost? Co?! Mluv!!! Běž do prdele!“ A jako při posledním soudu se rozburácejí již zmíněné plochodrážní motorky, vrtulník a dramatická hudba. Konec. Ale je to konec opravdu? 

Připomeňme si proto z vynikající a potřebné, protože zcela současné inscenace, jež se bude hrát až do prázdnin, ještě jednou Patočkova slova: „Všichni ti mrtví, ponížení, poražení, mají pravdu… Jsme zde, abychom převzali to, čím oni jsou… protože na nich leží znamení krve… Mocní, vládci, páni, kteří se proti lidem provinili, ne snad budou, nýbrž už jsou odsouzeni… svou vlastní vinou jsou odsouzeni.“ 

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Vězněných autorů je stále více, ukazuje index amerického PEN klubu. Vede Čína

Lze zaznamenat jasný a trvalý nárůst počtu uvězněných autorů po celém světě, upozorňuje americký PEN klub. Vychází z analýzy indexu svobody psaní, který letos v dubnu zveřejnil už pošesté. Loni bylo vězněno nejméně 375 autorů oproti 238 zadrženým literátům a jiným píšícím tvůrcům v roce 2019.
před 2 hhodinami

Začalo Pražské jaro. Osmdesátý ročník oslaví orchestry z Vídně i USA

Na výročí úmrtí Bedřicha Smetany a jeho cyklem symfonických básní Má vlast začal tradičně festival Pražské jaro. Zahájení, přenášené z pražského Rudolfina i na venkovní obrazovky a do vysílání České televize, se tentokrát ujala Česká filharmonie. Program osmdesátého ročníku tvoří více než padesát koncertů, včetně návratu uznávaných zahraničních orchestrů.
včeraAktualizovánopřed 8 hhodinami

Kvíz: Vyznáte se v dobrodružstvích barona Prášila?

Jeho život byl plný neuvěřitelných dobrodružství. Většinou ale vymyšlených. Před 305 lety se narodil Karl Friedrich Hieronymus von Münchhausen, předobraz barona Prášila. Nejen své sousedy v rodném dolnosaském městečku Bodenwerder bavil notně přibarvenými historkami z vojenské služby. V Česku je řada fantastických příběhů známá hlavně díky filmu z roku 1961. Ověřte si v kvízu, jak dobře znáte – nebo aspoň dovedete odhadnout – barona Prášila a jeho fantaskní eskapády.
11. 5. 2025

Zlín patří na týden designu

Ve Zlíně se koná týden designu. Mezinárodní festival do 13. května nabízí výstavy, módní přehlídky i workshopy. Akci nazvanou Zlin Design Week pořádá Fakulta multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati.
9. 5. 2025

Na Bartošku vzpomíná Eben, Trojan i Crowe. Ve Varech by mohl mít ulici

Velkorysý, charismatický herec i člověk se smyslem pro humor, opakuje se ve vzpomínkách na Jiřího Bartošku. Filmový a divadelní herec zemřel 8. května. O trvalejší vzpomínku usiluje petice, která se zasazuje o přejmenování ulice Moskevská v Karlových Varech na ulici Jiřího Bartošky. Ten byl několik desetiletí prezidentem tamního filmového festivalu. Na setkání s ním zavzpomínala i jedna z festivalových hvězd Russell Crowe.
9. 5. 2025Aktualizováno9. 5. 2025

Břečka, nebo budoucnost? AI obrázky v sobě mají morbidní odér, říká expert

Reklamy na plakátech, titulní stránky časopisů, ale i lidskoprávní kampaně – to všechno lze vytvořit pomocí obrazových generátorů, které nahrazují práci kreativců, grafiků či fotografů. Jejich práci ale předtím bez souhlasu vytěžily, podotýká v rozhovoru pro ČT24 reklamní fotograf Adam Bartas. Vizuální kultura se podle něj nenávratně mění, což prý přinese i inflaci tohoto syntetického obsahu.
9. 5. 2025

„Obrovský frajer, rovný chlap“. Zemřel herec Jiří Bartoška

Ve věku 78 let zemřel Jiří Bartoška. Filmografie tohoto herce, oblíbeného i díky charismatu, čítá desítky rolí. Zapsal se například v trilogii z pravěké Osady Havranů, jako lékař záchranné služby v seriálu Sanitka či v komedii Teorie tygra, za niž získal Českého lva. Přes tři desetiletí stál také v čele filmového festivalu v Karlových Varech, který po sametové revoluci pomohl znovu vybudovat.
8. 5. 2025Aktualizováno8. 5. 2025

Euforii i obavy zachycuje program ČT k výročí konce války

Česká televize připravila k připomenutí osmdesáti let od konce druhé světové války desítky premiérových dokumentů a dílů dokumentárních cyklů. Přinášíme výběr některých z nich, k vidění jsou či budou na obrazovce i v iVysílání.
8. 5. 2025
Načítání...