Jak název inscenace hry Miroslava Bambuška Kacířské eseje, již uvádí pražské Studio hrdinů, napovídá, dotýká se osobnosti významného filozofa Jana Patočky. Bambušek i celý tým si přitom s těžkým a stále aktuálním tématem poradili na výbornou.
Recenze: Estébácké zlo (v nás) přežívá dál, varují Kacířské eseje
Jen pro nutné doplnění, univerzitní profesor Jan Patočka (1907–1977), žák Edmunda Husserla a filozof s mezinárodním renomé, měl pro své názory dlouhodobé problémy s komunistickým režimem, v souhrnu mohl přednášet pouhých šest let, jinak byl odklizen na podřadnějších místech. Přednášel tedy pouze v rámci ilegálních bytových seminářů.
V souvislosti s vyhlášením Charty 77 se nejen spolupodílel na formulaci jejích východisek, ale byl, společně s Václavem Havlem a Jiřím Hájkem, i jejím prvním mluvčím. A když 13. března po mnohahodinových úmorných výsleších StB zemřel, jeho pohřeb na Markétě se stal nejen první manifestací proti režimu po vyhlášení Charty, ale také ohavným a ubohým předvedením se bolševické moci: na přilehlém vnitráckém plochodrážním stadionu od rána bezohledně túrovali jezdci své motorky, nad hřbitovem kroužil vrtulník, StB si všechny smuteční hosty natáčela…
Žádný suchopárný filozof
Převést samotný život konkrétní osobnosti na divadlo není ještě tak těžké, ovšem jak je to s filozofickými myšlenkami? Jak se vyhnout tomu, aby se ze hry nestalo pouhé literárně-filozofické pásmo pro základní či střední školy? Pásmo, kde by herci odříkávali něčí, v tomto případě filozofovy myšlenky a možná k tomu na vylepšení hrála z reproduktorů náladová hudba? Eventuálně nějaká ta projekce?
Miroslav Bambušek má s podobnými výzvami dlouholeté zkušenosti, a pokud jde o Patočku samotného, uvedení Kacířských esejů předcházel podzimní scénický dokument Jan Patočka a Charta 77, uváděný též ve Studiu Hrdinů – jež tím, mimochodem, jen potvrdilo svou setrvalou náročnou dramaturgii.
Patočka v Bambuškově inscenaci nevyznívá jako nějaký suchopárný katedrový filozof či stejně nudný „chartista“, pronášející moudrosti, eventuálně morality. Inscenátoři jej naopak ukázali jako člověka konzistentního, člověka, který vlastně „nemohl jinak“, a také jako člověka živoucího.
Oddaná hudba Vladimíra Franze
Úvodem vidíme na scéně, skládající se z řady kancelářských stolů včetně lampiček jediného herce, Spisovatele, který bádá nad Patočkovým dílem a chce o něm, plný vznešených úmyslů, napsat knihu, „román, který končí velkolepou smrtí“, román o „Sokratovi z Prahy, o střetu myslitele s mocí“. A že vše dopadne jinak, vlastně ani nepřekvapí.
Scénu totiž opanuje Minotaurův démonický tanec, jejž vidíme coby stínohru, tanec nejhlubších pudů, temnot, předjímající pozdější scény a doprovázený stejně divokou, barbarskou hudbou Vladimíra Franze někde na pomezí elektroniky a industriálu, výrazně perkusivní.
Vladimír Franz
A když je řeč o autorem naživo hrané hudbě, nelze než pochválit – je zcela oddaná inscenačnímu záměru, často bušivě výrazná, čímž jen podtrhuje dramatičnost scén, leckdy – a proč ne! – i čerpající či citující z děl jiných skladatelů – ostatně, Vladimír Franz je představen jako Beethoven a má i svůj herecký part. Minotaurův divoký tanec se pak opakuje v závěru Kacířských esejů a toto vracení se k motivům, ovšem vsazeným do jiného, posunutého a jinak nasvíceného kontextu, je jedním ze znaků a kladů inscenace.
Spojité nádoby zla
Jsme svědky narůstajícího konfliktu jedince, tedy Patočky, s mocí, zosobňovanou dvěma fízly, Vyšetřovatelem a proměnlivým Šaškem, a také Prezidentem, hraným finským performerem Pasim Mäkeläm, odporným a perverzně oslizlým (dle historie by to měl být Gustáv Husák, ale klidně i někdo novější).
A velice autentickým, jako když v naprosto detailním záběru snímaném kamerou společně s Šaškem pronáší otřepané a stále používané slogany jako „My jsme přece země budoucnosti, u nás se všem a všemu daří dobře, nikdo a nic si u nás nepřeje, aby se na tom něco změnilo, jsme na vaší straně. Práva občanů a spotřebitelů budeme bránit vlastní krví,“ aby po výhrůžkách tvrdým postihem předal slovo Šaškovi: „Nenechte se vyděsit. Zůstaňte on-line… A sledujte datum spotřeby.“
Takže, držte zobák, sledujte a poslouchejte nás, konzumujte. Opět, jak aktuální, že! Ostatně, celá hra, jakkoli historicky vsazena do prvních měsíců Charty 77, nese jasné přesahy do současnosti, a důležité – a naštěstí i znepokojující – otázky: je zlo, hnusota spojena pouze s jedním konkrétním režimem, jednou konkrétní institucí, či přežívá dál a metastázuje? A do jaké míry přeteklo i do nás samotných, jako v jakýchsi obrovských spojitých nádobách? Aniž bychom to sami dokázali rozpoznat, natožpak si to vše připustit…
Bambušek neodpovídá přímo, stejně tak se vyhnul laciným prvoplánovým narážkám na současné kreaturky, byť diváka logicky napadají – a nejspíš to byl i záměr. Chytrému napověz. Koneckonců, slyšíme i Patočkova slova: „Svobodnému spadly šupiny z očí, ale ne aby viděl nové věci, nýbrž aby je viděl nově: jsou zde jako krajina bleskem ozářená, v níž stojí sám, bez opory a odkázán pouze na to, co se mu ukazuje a toto ukazující se.“
Jak vidno, Miroslav Bambušek nápaditě pracuje s autentickými citacemi, ze záznamu zazní i Patočkův hlas, jak v němčině, v rozhovoru s holandským ministrem zahraničí, vysvětluje svou situaci a postoj, slyšíme ale i verše Pavla Zajíčka či Máchovy verše o zemi krásné, zemi milované, jež jsou ovšem vzápětí překrouceny, pošpiněny v ústech režimních pohůnků.
Jen nebýt zaživa mrtvý
Vedle neherce Franze vidíme na scéně i filozofa Miroslava Petříčka coby Herakleita z Efesu, jak v tóze nahrává Patočkovi k větám, jako jsou tyto: „Co pro nás dnes vůbec znamenají dějiny? Jak vůči nim obstojíme? Nechceme raději bezpečný klid, bezpečné ticho lhostejnosti, ticho dějin? Ticho… ticho dějin. Ticho dějin je podobné lodi na moři v bezvětří – plachty se nehýbou, loď nikam nepluje. Když několik týdnů stojíte na moři, dostanete kurděje, věci začnou hnít a umírat. Dějiny jsou pak něco jako vítr, který způsobuje pohyb, sled vnitřních a vnějších dějů v konkrétních lidech i v celých společnostech…, ale kdo si nepřičítá minulost, na toho také nečeká žádná budoucnost, takový člověk je za živa mrtvý, nehybný.“
A logicky dovozuje: „ … nebýt za živa mrtvý… to pak ale znamená jít do konfliktu s tou částí společnosti, která preferuje nehybnost, lhostejnost, smrt, jít do konfliktu s tou společností, která je spoutána strachem. Každý kdo se tudy vydá, musí počítat s tím, že pronásledování a nejistoty na sebe nenechají dlouho čekat.“ Což se také, jak víme, stalo, a nejen Patočkovi samotnému.
Patočkovy Kacířské eseje jako divadlo (zdroj: ČT24)
Hra tak spěje k nevyhnutelné tragédii, Patočkovou smrtí ale nekončí – poté, co zakuklení estébáci přinutí vydíráním Spisovatele, aby dnes, v roce 2020 podepsal, že shledává „celý takzvaný odkaz tady profesora, za zkažený, lživý, kazící mládež, podvracející k atentátu na naše nejcennější evropské hodnoty, vysmívající se všem slušným lidem naší krásný země“, odchází.
A ze svého selhání, jak jinak, obviňuje Patočku: „Potřeboval jsi publikum? Nikdo těm tvým žvástům pořádně nerozuměl, každýmu se z toho tvýho mlžení, rozmělňování leda tak zamotala hlava, tak jsi se chtěl zviditelnit jinak, že jo?! Nenaplněný ambice, no jo… Takový jsou nejhorší! Ty dovedou druhým pořádně zavařit!! Kdo se tě o to vůbec prosil? Co?!!! Já mám svůj život!!! Taky se neseru do toho tvýho!!! Na něco se tě zeptám, ty mrtvolo: Co všechno musí shořet, aby takoví jako ty, měli dost? Co?! Mluv!!! Běž do prdele!“ A jako při posledním soudu se rozburácejí již zmíněné plochodrážní motorky, vrtulník a dramatická hudba. Konec. Ale je to konec opravdu?
Připomeňme si proto z vynikající a potřebné, protože zcela současné inscenace, jež se bude hrát až do prázdnin, ještě jednou Patočkova slova: „Všichni ti mrtví, ponížení, poražení, mají pravdu… Jsme zde, abychom převzali to, čím oni jsou… protože na nich leží znamení krve… Mocní, vládci, páni, kteří se proti lidem provinili, ne snad budou, nýbrž už jsou odsouzeni… svou vlastní vinou jsou odsouzeni.“