Obsáhlý svazek Ahoj můj miláčku nabízí vzájemnou korespondenci manželů Juliany a Ivana Martina Jirousových z let 1977–1989. Všechny ty dopisy mají přitom jedno společné: putovaly mezi kriminálem a „svobodným“ světem. A ještě něco je pojí: hluboká láska a respekt mezi oběma manžely.
Ivan Martin Jirous byl vězněn úhrnem pětkrát, tento svazek však přináší listy z třetího až pátého pobytu za mřížemi, podstatně tak rozšiřuje již vydané Magorovy dopisy. Celkem ve svazku najdeme 357 dopisů, z toho 231 Julianiných a 126 Jirousových.
Zkouška vězením
Vzhledem ke specifické podmíněnosti této zvláštní korespondence nelze čekat četbu ve stylu Dostojevského Zápisků, něco podobného by prostě cenzor nepustil. Jak v roce 2006 Jirous vzpomínal, „psát se nesmělo skoro o ničem… například jsem nedostal dopis, ve kterým mi Juliana normálně psala, že byla s dětmi v kostele, nebo mně neodeslali dopis, ve kterým jsem psal říkánku pro děti o strašidlech…“
Je tedy téměř zázrakem, že se manželům podařilo komunikovat tak, aby to nebyla pouhá slova zaplňující papír. A každý, kdo kdy psal nějaký dopis, který měl být o něčem (píšou se ještě vůbec?), ví, oč jde. Přitom v pekle, v jakém byl Jirous nucen přežít, mu právě dopisy musely pomáhat výraznou, těžko však předatelnou měrou. Jen si to představte…
Těžko nějak hodnotit „literární“ kvalitu dopisů, putovaly přeci mezi lidmi, kteří byli od sebe na dlouhá léta odloučeni, a sloužily jako jejich velice křehké, o to však důležitější pojítko. V každém případě je to ovšem četba poučná: ukazuje totiž, jak i v tak nelidsky nastavených podmínkách lze obstát, nejen jako člověk, ale i jako partner. A také jako občan. O tom všem totiž nacházíme důkazy doslova na každé stránce.
Víra a cit
Pro ty, kteří si Jirouse představují pouze jako divého muže, který zvláště v 90. letech vlál Prahou v jedné nekončící euforii a opilosti, bude možná překvapením, jak hluboce – a zároveň s jakou tolerancí – byla v Jirousovi zakořeněna víra. O jeho ženě Julianě nemluvě, tam to ovšem jaksi automaticky předpokládáme, byla přece vnučkou staroříšského katolíka Josefa Floriana. Stejně tak možná někoho zaskočí, s jakou něhou Jirous svou ženu oslovuje, jeho citlivost. Stačí si však přečíst jeho básně a je po překvapení i po zaskočení.
„Povídám si s tebou pořád,“ píše a pokračuje: „… chtěl bych ti jenom připomenout, asi zbytečně, co žije na světě lidí bez lásky, lidí, kteří ani nikdy nepoznali, co to je, mít někoho rád. To vědomí daru, kterého se nám dostalo, by nás mělo uchránit od zahořknutí.“ V jiném dopise pak konstatuje, že „… trápením se člověk utužuje a zdokonaluje, to oni ale nějak nenahlížejí…“, jeho žena pak v odpovědi popisuje zážitek z manželova soudu: „Měla jsem takové jasnozřivé vidění… měla jsem pocit, že se mě dotkla nějaká ruka a odhrnula na chvilku záclony zatažený před vnitřním zrakem.“
Jak ale Jirousovi skutečně bylo, když musel sledovat, jak jeho dvě dcery vyrůstají bez něj, se lze jen domýšlet. Aby jim svou nepřítomnost aspoň částečně nahradil, psal jim do dopisů vtipné říkanky a pohádky, v nichž ztvárňoval informace z manželčiných dopisů o jejich dětství, radostech i zlobení. A jsou tam místa až dojemná… Juliániny dopisy také sloužily jako zdroj informací pro jeho nejlepší sbírku Magorovy labutí písně. Vedle povzbuzení tak nabízely i kontakt s vnějším světem, informovala jej o všem, co se v disentu a undergroundu dělo.
Zároveň z nich vidíme, jak moc jí v její nelehké situaci pomáhali sousedé ve Staré Říši, ale i přátelé odjinud. A Jirous nejen opakovaně popisoval, co čte, protože „kriminál je koneckonců od toho, aby si člověk doplňoval věci, ke kterým se na svobodě nedostane“, vyjadřoval i přesvědčení, že od svého boje za osobní svobodu neupustí. Ať to stojí co to stojí. Ovšem, bez Julianiny podpory, bez rodinného zázemí by bylo vše daleko obtížnější.
„Pán, kterému jsi vynadal“
Editorsky ukázkově zpracovaný svazek obsahuje nejenom dopisy obou manželů, zároveň zde vedle uvedení do historie Jirousových věznění najdeme seznámení s normami tehdejší československé vězeňské praxe, dělením do nápravně výchovných skupin, kázeňskými tresty a tím vším, v čem byl nejen Jirous, ale i další političtí vězni nuceni žít – a přežít.
Nechybí vyčerpávající ediční poznámka, hlavně ale obsáhlý a podrobný komentář k jednotlivých dopisům, manželé Jirousovi totiž, i z důvodů utajení, často sahali k narážkám, opisům, příjmení často byla zašifrována do iniciál či přezdívek. I díky tomu tak vězeňskému cenzorovi uniklo, když například Juliana psala o návštěvě Karla Schwarzenberga („kníže“), o Václavu Havlovi („Vašek“), Egonu Bondym („doktor Zbyněk“ či „klasik“) nebo Pavlu Kohoutovi („pán, kterému jsi vynadal v Rotisserii“). Komentář nutnější proto, že ne každý se v těchto reáliích vyzná, pochopení však přináší lepší semknutí s celým textem. S textem, s knihou, kterou stojí za to číst. Textem, který je i příkladem…
V pondělí 22. února bude kniha uvedena Magorovou dcerou Martou Veselou Jirousovou v Knihovně Václava Havla.
Ivan Martin Jirous a Juliana Jirousová: Ahoj můj miláčku. Vydal Torst, 2015.
