Hvězda populární hudby šedesátých let, referentka Výstavby sídlišť, mluvčí Charty 77, bojovnice za práva zvířat a symbol svobody. Martu Kubišovou snad každý pozná podle nezaměnitelně nakřáplého hlasu. Zvlášť když zpívá jednu konkrétní píseň. Ona sama ale prý nikdy nestála ani o popularitu, ani o to, aby si ji lidé stavěli na barikády. Nadhled nad svou slávou i nelehkými chvílemi si udržuje i nyní, v den svých osmdesátin.
„Když přijde malér, tak si říkám jen: zhluboka dýchat a konat mechanicky, to je jediný účinný. To se ani zbláznit nemůžete. Zjistila jsem, že i když přemýšlíte, jak to vyřešit, jak to bude a co byste měla dělat, tak sebevražda není vůbec žádný lék. Říkala jsem si: ale co by dělali ti pudli? Tam jsem si uvědomila, že je nutné si to napřed v sobě vypořádat a pak to můžete začít řešit,“ vysvětlovala v dokumentu Neobyčejné životy svůj postoj Marta Kubišová.
Dělnická třída nemá důvěru
Tvrdí o sobě, že je „kalamitní“ typ člověka. Ale že za ní naštěstí stojí všichni svatí, protože se narodila v předvečer Dušiček. V době heydrichiády. Z vyprávění ví, že u nich doma zvonilo gestapo a shánělo jejího otce, internistu, jestli náhodou není ten Kubiš, co se dopustil atentátu na zastupujícího říšského protektora. Nebyl. Do potíží se dostal až po převzetí moci komunisty. Skončil ve vězení se smyšleným obviněním, že úmyslně poškodil rentgen ze své soukromé ordinace, protože ho nechtěl předat socialistickému zdravotnictví.
Otcův škraloup, jakkoliv vyfabulovaný, se přenesl i na jeho rodinu. Marta se opakovaně hlásila na vysokou školu, pokaždé marně. „Třikrát po sobě přišlo, že dělnická třída nemá ke mně důvěru. A já jim přitom dávala na vybranou dvě školy. Věděla jsem, že buď bych udělala pohovory na medicínu, nebo na Orientální ústav, kde jsem opravdu studovala celou tu dobu jazyk hindí,“ upřesnila v pořadu Na plovárně.
Místo Indie jí ale jako exotika musely stačit Poděbradské sklárny, kde napravovala svůj kádrový původ. Aby si přivydělala, zpívala s lázeňskou taneční kapelou. Pak jí maminka ukázala inzerát o konkursu do Stop divadla v Pardubicích. A tak se zpěvačkou stala, jak sama řekla, jen tak mimochodem. Následovalo angažmá v plzeňské Alfě a pak lano do pražského Rokoka, kam přišla zaplnit místo po Evě Pilarové, kterou zlákal Semafor.
Zlatá slavice
Skladatel a dramaturg Bohuslav Ondráček, s nímž se znala z Alfy, se prý obával, aby Kubišová v Rokoku nepropadla „naprosté komerci“. To se ale nestalo, jak ukázal její první hit – Loudá se půlměsíc. Na jejích koncertech nechyběly ani skladby Hey Jude, Magdalena, Oh baby, baby, Nepiš dál, Lampa, S nebývalou ochotou nebo Nechte zvony znít.
„Měla štěstí, že přišla do správného města ve správnou dobu, v polovině šedesátých let, protože tenkrát konečně už začala i oficiální místa brát v úvahu, že existuje nějaký rokenrol, dva roky předtím se to slovo vůbec nesmělo napsat, to byl nástroj imperialismu,“ podotknul v dokumentu Magický hlas rebelky hudební publicista Jiří Černý.
Marta Kubišová zapadla k hvězdám československé hudební scény šedesátých let. Když v roce 1966 „nějakým omylem“ vyhrála prvního Zlatého slavíka, prý omdlela. Posluchači ji hlasováním do čela žebříčku zpěvaček vynesli i v následujících třech letech. Ale v roce 1969 už cenu nemohla převzít veřejně, jen za zavřenými dveřmi pořádajícího Mladého světa. Výsledky ankety za rok 1970 nařídili cenzoři zfalšovat, aby jméno Marta Kubišová vůbec nezaznělo.
Hostování v Olympii? Až se vám to tu uklidní
Pár měsíců předtím byla přitom ještě na vrcholu popularity. Jako sólová zpěvačka i jedno ze „zlatých kůzlat“. Trio Golden Kids, postavené na podobném principu jako o něco mladší kapela ABBA, pobláznilo celou republiku. Aplaudovala jim i pařížská Olympie, kde Kubišová s Helenou Vondráčkovou a Václavem Neckářem (ještě ne jako skupina) koncertovali na jaře 1968. V Československu tál tuhý režim, Francie praskala revolučním napětím.
Kubišová dostala nabídku, aby zůstala několik měsíců hostovat. „Já jsem na to pravila: ‚Ale, víte, tady se vám to taky pere, protože tam byly studentské bouře v tu dobu, tak až se to tady uklidní.‘ A přijela jsem domů a sem vlítli bratři. To nemělo chybu. Měla jsem takovou lehkomyslnost, že ve zpívání se mi nemůže nic moc stát,“ diví se po letech sama sobě.
„V životě jsem neviděla, že by se takhle klepal“
Stát se jí samozřejmě něco mohlo. Šestadvacetiletá zpěvačka režimu posloužila jako exemplární odstrašující příklad. Větev si nařízla, když – spolu s herečkou Ivou Janžurovou – odchytily reformního tajemníka UV KSČ Alexandra Dubčeka. „Chtěla jsem vám poděkovat za všechny moje kolegy a ujistit vás o naší oddanosti – a předat vám svůj talisman,“ říká Kubišová na dobových záběrech muži, do něhož republika přejetá pásy okupačních tanků vkládala svou naději.
Talisman před předávkou ztratila – a stejně se ztratila naděje, že brzy „vláda věcí tvých zpět se k tobě, lide, navrátí“. Slova Modlitby (později s dodatkem „pro Martu“) na motivy Komenského citátu napsal Petr Rada, hudbu složil Jindřich Brabec. Původně měla zaznít jen v postokupačním díle hudebního seriálu Píseň pro Rudolfa III.
„Přijel najednou Jindra Brabec, ještě mu na Libeňáku (Libeňském mostě) Rusové prostřelili auto, chvěly se mu ruce, v životě jsem neviděla, že by se takhle klepal, a podal mi teda noty na Modlitbu. Utajeně jsem to natočila,“ popsala vypjaté chvíle Kubišová. Písnička na magnetofonovém pásku se pak odvezla ze studia do vysílání rozhlasu. Slavnou se stala hned, postih ale hned nepřišel. Ještě stihlo vzniknout zmíněné uskupení Golden Kids, byť navzdory slávě mělo s nástupem normalizace jen jepičí trvání, a přišlo i – tutlané – vítězství v anketě Zlatý slavík.
Těžká zkouška
Jenže pak se objevila pornografická fotografie zachycující slavnou zpěvačku. Marta Kubišová podala žalobu na neznámého pachatele. Šlo o fotomontáž, ale k zákazu vystupování, který už nikdo neodvolal, to stačilo. „Důsledkem celé kampaně však bylo, že mi zrušili nebo pozastavili všechny smlouvy. Ovšem nic písemně, ale na základě třeba jen telefonického doporučení,“ upřesnila Kubišová.
Následující dvacetiletou nucenou odmlku však, jak sama říká, nebrala jako trauma. Přestože nedlouho po nuceném odchodu z pódií se musela vyrovnat s potratem a nevyšlo její manželství s režisérem Janem Němcem. Samotný pád z výsluní šoubyznysu ale prý nijak neprožívala, na své slávě si totiž nikdy nezakládala. A když se jí v roce 1979 narodilo vymodlené dítě (z – nakonec také nepovedeného – manželství s režisérem Janem Moravcem), o návratu na jeviště už vůbec nepomýšlela. O dceři Kateřině ostatně mluvila jako o svém nejpovedenějším songu.
Obrat života o 180 stupňů nicméně byl těžkou zkouškou. Kubišová nejprve čekala, že Sověti otočí tanky zpátky do Moskvy. „Hele, to nestojí za to, to nemá cenu, půjdou potom pryč. Já tu zůstanu, ty si jeď, tebe tady stejně zavřou,“ reagovala na úvahy Jana Němce o emigraci. Její tehdejší manžel dokonce poslal Husákovi sprostý telegram.
A just ne
Domácnost zůstala bez příjmů a zaměstnat zpěvačku z indexu černých ovcí nechtěl nikdo. Nakonec doma lepila igelitové sáčky – dokud do podniku nepřišel telefonický pokyn, že její další setrvání není žádoucí. Nakonec přes známé sehnala místo referentky ve Výstavbě sídlišť, kde vydržela až do sametové revoluce. „Jestli to tady odposlouchávají, tak já dostanu pět let, ale vy patnáct,“ říkala prý kolegům.
Ve spisu StB tou dobou už měla zaznamenané, že svůj podpis jako jedna z prvních připojila pod Chartu 77, rok byla také mluvčí této iniciativy. „Netušila jsem, jaká kampaň se proti ní rozvine. Na počátku se někteří na nás dívali jako na dobrodruhy. Sama jsem si někdy myslela, že je to možná příliš idealistická cesta, když nemáme ani možnost k lidem proniknout s tím, oč Charta vůbec usiluje,“ přiznává. Z pohledu režimu problematické prohlášení pomohla paradoxně zpropagovat právě režimní antikampaň.
Zatímco někteří zpěvaččini přátelé, včetně Jana Němce, ze země, ať už dobrovolně, či nuceně, odjeli, ona se pořád hnout nechtěla „Říkali mi: ‚Paní Kubišová, vždyť vy se určitě uživíte venku stejně jako Karel Gott, vyjeďte nám.‘ Tak to jsem říkala: ‚A just ne. Co byste tady beze mě dělali?‘ Vždycky jsem myslela na to, že bych se na tu Šumavu musela koukat z druhý strany,“ odolávala nátlaku estébáků.
Pane Bože, jen ať dozpívám
Demonstrace na podzim 1989 pozorovala nejprve z davu, s taškami brambor, které šla, stejně jako kolegové z práce, nakoupit, aby v horkých časech měla dost zásob. Pak si ale stoupla na balkon nakladatelství Melantrich a zaplněnému Václavského náměstí zazpívala a cappella Modlitbu pro Martu.
„Vím jen, že jsem se strašlivě bála, protože bez kapely jsem předtím zpívala jen jednou. (…) Nevěděla jsem, kolik je na Václavském náměstí lidí, a když mě na ten balkon vystrčili a já viděla ty davy, hlavu na hlavě, tak se mi stáhlo hrdlo a já si říkala: Pane Bože, jen ať dozpívám, vždyť já už neznám slova,“ tlumočila své pocity při šestém výročí 17. listopadu.
Česká tisková kancelář v lednu 1990 psala: „Marta Kubišová se po dvou dlouhých desetiletích vrací na scénu populární hudby. V úvodu interview, který ČTK poskytla, jí zpravodaj Roman Prorok položil otázku, co vlastně bylo příčinou její nucené absence.“ Pro návrat na pódia ale Marta Kubišová v té době ještě rozhodnutá nebyla.
Disidenta Havla vynesla revoluce na Pražský hrad. I Kubišová krátce okusila politické angažmá, když ji hlasy lidí dosadily do parlamentu za Občanské fórum, záhy ale na mandát rezignovala. Nestát se poslankyní považovala za jedno ze svých „mála chytrých“ rozhodnutí. „Působení v Chartě 77 byla občanská záležitost. Ale být ve vládnoucí elitě pro mě není. Mají to nesmírně těžké a já jim to nezávidím,“ uvedla pro ZN noviny v roce 1995.
Chcete mě?
Zdálo se, že doba se změnila, ale Marta Kubišová ne. Cizí jí bylo zahořknutí, stejně jako lpění na slávě, když ji z disidentského stínu opět vynesla na výsluní druhá vlna popularity. Naopak jí zůstala potřeba pomáhat. Pro některé překvapivě – ale v kontextu jejího života vlastně nepřekvapivě – se vydala úplně jinou cestou.
S přesvědčením, že „někde musí být ráj lidí, zvířat i snů“, se stala (spolu se Zdeňkem Srstkou) tváří pořadu Chcete mě? a získala nálepku dalšího symbolu, tentokrát ochránkyně zvířat. Podepsanou fotku jako poděkování za její angažovanost jí poslala dokonce Brigitte Bardotová. Ostatně srovnávání s francouzskou herečkou, která image sexsymbolu dokázala přebít svým bojem za práva zvířat, se Kubišová – ke své nelibosti – občas neubránila.
Umělecké útočiště našla Kubišová po začátku nového milénia v malém pražském Divadle Ungelt, kde uváděla své recitály i hrála divadlo. Za komorní muzikál Líp se končí v neděli, do jehož obsazení ji vybral sám autor, muzikálová legenda Andrew Lloyd Webber, obdržela cenu Thálie. S diváckým úspěchem se setkala i inscenace Touha jménem Einodis inspirovaná osudy baronky Sidonie Nádherné. „Naprosto vším je mi Sidonie blízká. Je to naprosto svobodný duch, kuřačka, milovnice zvířat,“ uvedla Kubišová v dokumentu Olgy Sommerové Magický hlas rebelky.
Zato se příliš nepodařila resuscitace Golden Kids. Trojice sice společně vystoupila, plánované turné ke čtyřicátému výročí nicméně nakonec ztroskotalo na rozdílných představách a došlo i na soudní pře. Kubišová tak vystupovala jako sólová zpěvačka. Při žádném koncertě nemohla samozřejmě chybět Modlitba pro Martu. Osudová píseň se v roce 2018 stala v hlasování posluchačů Českého rozhlasu vítězem ankety o největší hit republiky. Hvězdou století byl vyhlášen Karel Gott. Jako zásadní vnímali hlasující dvě osobnosti vynesené na vrchol šedesátými lety, ale s naprosto rozdílnými dalšími osudy.
Umění odejít
„Chápou mě jako bojovnici. Přitom barikády nesnáším a nemusela bych je vůbec za celý život mít, ale když už si vás tam jednou lidi šoupnou v tom podvědomí, tak tam jste. A pak se podle toho taky máte chovat,“ uvědomovala si Marta Kubišová.
Na barikádách, chtě nechtě, setrvala celý život, pěveckou kariéru ukončila v den svých pětasedmdesátých narozenin. Opětovně tak dostála svému přesvědčení, že největším uměním je umění odejít.
Oslavy osmdesátin
Ze svého pěveckého důchodu udělala Marta Kubišová několik výjimek. Na pódia se vrátila i u příležitosti oslav svých osmdesátin, i když ne zpívat. Během letošního podzimu jako součást programu Noc s legendou vyprávěla svůj životní příběh, s hosty zavítala do několika měst, včetně rodných Českých Budějovic.
Její život vypráví také divadelní recitál Marta, který uvedla letní scéna pražského Musea Kampa. Marta Kubišová zasedla v publiku na premiéře, na jevišti ji ztvárnily v alternaci Berenika Kohoutová a Hana Holišová.
Na 3. listopadu chystá Český rozhlas Koncert pro Martu. Její písně zazpívají Aneta Langerová, Vojtěch Dyk, Jana Kirschner, Berenika Kohoutová nebo David Koller za doprovodu Petra Maláska, členů Symfonického orchestru Českého rozhlasu a rozhlasového dětského sboru. V přímém přenosu koncert vysílá ČRo, ze záznamu ho uvede i Česká televize. Ta osmdesátiny Marty Kubišové připomene ve sém programu také třeba dokumentárním portrétem Magický hlas rebelky nebo záznamem jejího porevolučního koncertu.
