V souvislosti s úmrtím Karla Gotta připomíná ČT24.cz v aktualizovaném profilu jeho životní úspěchy a osudové zvraty. Historicky nejúspěšnější český interpret vydal zhruba dvě stě alb doma i v zahraničí.
Slavíkem císařů, Sinatrou Východu. Karel Gott byl populární na obou stranách železné opony
V červenci 1989 slavil Karel Gott v hotelu Rostov padesátiny. Kromě přání a dárků od čtyř stovek gratulantů dostal i nabídku podepsat výzvu Několik vět volající po liberalizaci poměrů v husákovském Československu. Odmítl – a argumentoval embargem, které za tentýž podpis stihlo o měsíc dřív Hanu Zagorovou.
Když po něm televize v lednu 1989 chtěla, aby odsoudil palachovské demonstranty, odmítl to. Stejně jako pak v létě nepodepsal petici Několik vět. Prý by mu to ohrozilo jeho padesátiny. To je prostě Gott. (…) Během našeho čtyřiačtyřicetiletého vztahu jsem poznal, že hudba a hlas jsou pro Gotta alfou i omegou. Všechno ostatní je vedlejší.
Koncem září 1989 obdržel Karel Gott od SSSR Řád přátelství národů „za aktivní podíl na rozvoji a upevňování přátelství a spolupráce mezi lidem Sovětského svazu a Československa.“ A začátkem prosince téhož roku už stál na balkonu pražského Melantrichu a spolu s písničkářem Karlem Krylem zpíval před zaplněným Václavským náměstím československou státní hymnu.
V atmosféře euforického národního smíření napadlo spojit exilového písničkáře s hvězdou normalizačního popu přímo Václava Havla a podle uznávaného hudebního publicisty Jiřího Černého šlo o výborný nápad, který vyslal do všech koutů republiky zprávu o změně poměrů. Gott navíc do štábu Občanského fóra přišel z vlastní iniciativy.
Samotný Kryl, jenž předchozí dvě dekády strávil v mnichovském exilu, ale nad zpěvem s exponovaným umělcem nejásal a v knižním rozhovoru Půlkacíř společné vystoupení hodnotil jen lakonicky: „Nebyl jsem tam s Karlem Gottem. Byl tam Karel Gott se mnou.“
Obdobně to zřejmě vnímali i občané shromáždění pod balkonem a vzhledem ke shodě křestních jmen je otázka, kterému ze zpěváků tehdejší frenetické skandování „Ať žije Karel!“ patřilo. Obdobný aplaus na tomtéž místě sice sklidila i další tvář tuzemské populární hudby – Marta Kubišová – ta ale podobně jako Kryl nesměla být celých dvacet let slyšet. A o zpěvákovi, jemuž kritici přezdívali „Husákův hudec“, nic takového rozhodně neplatilo.
Zlatý slavík
Karel Gott také vždy rád maloval, třebaže odborná veřejnost jeho naivistické obrazy nikdy příznivě nehodnotila. Plzeňský rodák, jehož otec za druhé světové války pracoval jako kreslíř ve Škodových závodech, dokonce své umělecké uplatnění původně spatřoval ve výtvarném projevu – a teprve když se ve čtyřiapadesátém roce nedostal na uměleckou průmyslovku, zamířil do fabriky a vyučil se elektromontérem v ČKD v pražských Vysočanech, kde pak ještě tři roky pracoval.
Že mu je mikrofon souzený spíš než malířská paleta, mohl poprvé zjistit na sklonku padesátých let. Tehdy začal vystupovat v pražských kavárnách Reduta a Vltava a nechal se angažovat i v orchestru Karla Krautgartnera. Na poměry dobové populární hudby byl přitom Gottův zvonivý tenor (jejž začal trénovat i v rámci studia operního zpěvu na pražské konzervatoři) až nepatřičný, protože dobová produkce přála spíš lyrickým barytonům Milana Chladila nebo Rudolfa Cortéze.
Já byl skromňoučký chlapec, který se nestačil divit, jak se z předposledního devětačtyřicátého místa ve Zlatém slavíku ocitl příští rok na první příčce. To, že jsem na této pozici vystřídal Waldemara Matušku, se mi zdálo naprosto neuvěřitelné.
S handicapem nepopulárního hlasového zabarvení a neznámé tváře v roce 1963 nastoupil i do progresivního divadla Semafor, které pomáhalo udávat tón tuzemské kulturní explozi celých šedesátých let. Tehdy čtyřiadvacetiletý začínající interpret se naráz objevil po boku takových hvězd, jako byl Waldemar Matuška (jenž se z pohledu publika na dlouhá léta stal jeho hlavním hudebním rivalem) nebo Eva Pilarová a získal i svůj první hit, který se od té doby tradičně objevuje ve zpěvákových „Best of“.
Oči sněhem zaváté přitom semaforské vedení původně navrhovalo ze hry Zuzana je sama doma vyřadit, protože na ni publikum reagovalo jen chladně. Zpěváka se ale zastala Hana Hegerová, a poté, co se písně ujal rozhlasový orchestr, musel Gott nakonec svou sentimentální baladu při představeních přidávat.
V tomtéž roce se navíc jeho noblesnímu, zvonivému hlasu podařilo porazit Matuškův zemitý a mužný projev a zvítězit ve druhém ročníku ankety Zlatý slavík. Včetně navazujícího Českého slavíka ji měl vyhrát ještě dvaačtyřicetkrát.
Americký sen
Pódium Semaforu bylo pro další směřování Gottovy kariéry klíčové. Na scéně malých forem sice vystupoval pouhé dva roky, právě zde se ale seznámil s hudebníkem a skladatelem Ladislavem Štaidlem, který Gottovy hudební preference soustředěné dlouhou dobu na populární swingové a twistové melodie rozšířil o rock'n'roll a coby milovník Beatles i raný rock. Následná, několik dekád trvající spolupráce tak do slavíkova repertoáru vnesla písně jako Kávu si osladím, Bum, bum, bum a především dodnes populární Trezor.
Každý zpěvák nemusí být rebel. Ale zpíváme-li o tom, že všechno je v pořádku, připravujeme se o drama. A tím víc pak záleží na tom, co je nad našimi písněmi: jaký pořádek jimi opěvujeme. Alibistické abstraktní krásno Gottovo, mnohem spíš fikce a konstrukce než něco skutečně transcendentního, je slabý fundament.
Se Štaidlem a jeho bratrem, textařem Jiřím, zformovali soubor Apollo a potlesk sklidili už na světové výstavě EXPO, kterou na jaře 1967 hostil kanadský Montreal. Liberalizované socialistické republice se podařilo navázat na úspěchy, jež sklízela o necelou dekádu dříve v Bruselu, a třebaže byl hlavní atrakcí českého pavilonu Horníčkův Kinoautomat, zpěv černovlasého interpreta pochvalně reflektoval i místní tisk. Ten skutečný úspěch pro něj měl ovšem teprve přijít – jen o dva a půl tisíce kilometrů západněji.
O angažmá v lasvegaském hotelu Frontier Gott celý život mluvil jako o jednom z vrcholů své hudební kariéry, protože pět měsíců mohl vystupovat na tomtéž pódiu jako jeden z jeho hudebních oblíbenců, Tom Jones (píseň velšského tygra Delliah ostatně později přezpíval s českým textem jako Čas růží).
Emoční význam pouštního města zábavy navíc zřejmě neuměl předstihnout ani dvojí koncert v Carnegie Hall (2000 a 2005), třebaže v tomtéž newyorském sále vystupoval i Gottův největší vzor, Frank Sinatra. Když se totiž milovník žen a zapřísáhlý starý mládenec ve svých osmašedesáti letech rozhodl oženit, volba padla právě na Vegas.
V sedmašedesátém roce po návratu ze Spojených států se ale tisk o Gottův soukromý život ještě nezajímal. V otázkách, které dostával, spíš tiše rezonoval údiv, proč v Americe nezůstal. „Jsem raději první v Kartágu než třeba desátý v Římě,“ říkal zpěvák ke svému návratu a nejednalo se o nadsazená slova. Jeho tuzemská popularita se už ve druhé půli šedesátých let zdála bez stropu… a dveře mu navíc otevíralo Německo.
Fanoušci vítají Karla Gotta po návratu z Las Vegas (1967)
Sinatra Východu
Na nábřeží Dunaje v centru Bratislavy bodoval Karel Gott v roce 1966 hned dvakrát. Se snivou písní Mám rozprávkový dom zvítězil v historicky prvním ročníku největšího hudebního festivalu v zemi, na přehlídkovém koncertu Bratislavské lyry navíc písní Pošli to dál dokázal zaujmout lovce talentů a ředitele nahrávací společnosti Polydor Ossiho Drechslera.
„Byl jsem pevně přesvědčen, že se Karel stane ve velmi krátké době velkou hvězdou,“ vzpomínal Drechsler později ve zpěvákově memoárové knize Posel dobrých zpráv – a právě on pomohl Gottovi nastartovat rýnskou linku jeho kariéry. Českou píseň z Bratislavy totiž doplnil o německy otextovanou a původně jen instrumentální melodii z úspěšného filmu Doktor Živago, což se ukázalo jako mimořádně zdařilý tah.
Valčíkový rytmus otázky Weisst du wohin? (Víš kam?) Gottovi na druhé straně železné opony hned v prvním roce vynesl zlatou desku a umístění na předních příčkách německých hitparád, místní noviny o českém interpretovi psaly jako o Sinatrovi Východu a vlivná Frankfurter Allgemeine konstatovala, že „zázraku z Prahy nelze nic vytknout“.
Die goldene Stimme aus Prag
Drechsler navíc na Gottově mediálním obrazu dál pracoval a druhé album oštítkoval přízviskem Die goldene Stimme aus Prag (Zlatý hlas z Prahy), pod kterým mělo německé publikum Gotta do budoucna rozpoznat stejně jako to české pod označením „Božský Karel“. Od producenta šlo přitom do značné míry o kalkul. Západoněmecké publikum sice vědělo o krásách české metropole, Praha ale ležela ve východním bloku a výrazný československý interpret měl fungovat jako tajemný vyslanec jejího půvabu.
Moje dvě hlasivky vydělaly za čtyři prosperující továrny, aniž by se do nich musely investovat devizy. (…) Jeden referent z ÚV mi prozradil, že téma mého výdělku bylo projednáváno na ústředním výboru a tento počet továren tam konkrétně padl.
Už dva roky po vystoupení na Bratislavské lyře Gotta hodnotili jako třetího nejlepšího zpěváka v Německu, ve stejné době dokonce reprezentoval Rakousko na finále Eurovize v londýnské Royal Albert Hall. A třebaže zde skončil až třináctý ze sedmnácti soutěžících interpretů, podpis smlouvy s Polydorem mu zajišťoval pozornost publika ve všech německy mluvících zemích.
Tomu se ostatně v průběhu let přizpůsoboval i zpěvákův německý repertoár. Zatímco v Československu platil od sedmdesátých a osmdesátých let především za romantického pěvce, západoevropské posluchače oslovoval i variacemi klasiky, melodiemi blízkými bavorské Volksmusik nebo přímo lidovkami a na sklonku sedmdesátých let v těchto intencích nazpíval i svůj nejpopulárnější německý hit – rozvernou a česky pojmenovanou píseň Babička.
Neomezenou možnost vystupovat před rakouským nebo západoněmeckým publikem, která za socialismu rozhodně nebyla automatická, ovšem Gott bezprostředně po pádu komunismu hodnotil bez sentimentálního vděku – a akcentoval, že pro režim představovala jeho štědře honorovaná vystoupení vítaný zdroj deviz. Patřil do československého exportu stejně jako jablonecká bižuterie nebo pivo z plzeňských varen.
Cvičná emigrace
Srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy zastihla Gotta v polských Sopotech, odkud podle plánu pokračoval na turné do Hamburku a Vídně. Zprávy o zpěvákově bleskové emigraci na sebe nenechaly dlouho čekat a titulky německých novin hlásaly: „Zlatý hlas z Prahy na útěku.“
Sám Gott o mnoho let později ve své německé autobiografii hovořil o okupovaném Československu jako o „teráriu svého druhu“ a „pokusné laboratoři“. Začátkem září 1968 ale v Praze zprávy o jakýchkoliv úvahách o emigraci vyvracel: „Nepomýšlel jsem na to nikdy, a to zejména po tom, když jsem sledoval, jak statečně se naši lidé v srpnových událostech chovají.“
Ke změně názoru stačily tři roky a nonkonformní trumpetista Laco Dézci události léta 1971 se sarkasmem hodnotil jako „cvičnou emigraci“. Gott s bratry Štaidlovými totiž znovu vyjel na německé turné, na rozdíl od dřívějších případů se ale do Prahy už odmítl vrátit a své rozhodnutí vysvětloval tím, že stále tužší společenské poměry omezují populární hvězdy a odsuzují je jako „kult, který má špatný vliv“.
Sám Gustáv Husák, tou dobou čerstvě v čele komunistické strany, se měl navíc nechat slyšet, ať si trojice hudebníků klidně na Západě koncertuje „pro buržoazii“ a změnu přineslo až zpěvákovo předvolání před československého diplomata Milana Kadnára do Frankfurtu.
Žádný režim si nemůže dovolit přijít o Gotta.
Okolnosti Gottovy emigrace a návratu dodnes zůstávají nejasné. Po revoluci zpěvák tvrdil, že Československo změnilo názor až pod tlakem sovětských míst a interpreta i jeho hudební doprovod vyzvalo k návratu do vlasti se zárukou, že je nebude čekat žádný postih a budou moct dál pokračovat v hudební produkci.
Ne nevýznamnou roli v Gottově rozhodování sehrál i šéf Polydoru Drechsler, který zpěvákovi po několik večerů kladl na srdce, že jeho úspěch mezi Alpami a Hamburkem stojí právě na jistém druhu východoevropské exotičnosti – o kterou by s usazením ve Spolkové republice přišel. To nakonec připustil i Gott.
"Já bych chtěl na zemi ráj." Karel Gott na Bratislavské lyře 1969 s písní Hej, páni konšelé
Odpustek má jméno Švanda
Jak v roce 2009 upozornil server Aktuálně.cz, comebacku před československé publikum předcházel koncem července '71 také dopis adresovaný vedle ministra vnitra přímo Husákovi – byť sám Gott se k psaní později hlásil jen velice váhavě, podpis potvrzoval i vyvracel a nakonec zůstal u konstatování, že se „připodepsal“.
Já i moji přátelé vystupujeme jako občané Československé republiky, kterými chceme také za každých okolností zůstat. Chceme se vrátit před naše publikum, v případě, že se přesvědčíme, že zásahy, o kterých v dopise hovořím, byly pouze součástí složitého konsolidačního procesu. (…) Pevně věřím, že jak já, tak i oba moji autoři najdeme ve vaší osobě a vaší moudrosti porozumění pro naši složitou situaci, která rozhodně není lehká.
Ve dvoustránkovém listě zpěvák kritizuje cenzurní omezení, jimž je v rodné zemi vystaven a která mu zabraňují pracovat i vystupovat. Explicitně zmiňuje, že rozhlas i televize vystříhávají jeho vystoupení z programu. A třebaže o sobě v dopise i později uváděl, že nikdy nebyl žádný „protestsongař“, na černé listině se bezprostředně po Srpnu pro údajnou mnohoznačnost na čas skutečně objevily jeho písně Hej, páni konšelé a také Rachmaninovem inspirovaná píseň se slovy Zdeňka Borovce Kam tenkrát šel.
Tázání se po zemřelém bratru Janovi se totiž dalo číst i jako vzpomínka na Jana Palacha, který se v lednu 1969 upálil na protest proti sovětské invazi (a je příznačné, že v novém miléniu o tklivé písni jako o protestsongu svého druhu Gott naopak sám mluvil).
Tato „beznadějná situace“, psal v dopise v létě jednasedmdesát, ho měla navést k rozhodnutí zůstat na Západě, zároveň ale deklaroval ochotu vrátit se do vlasti, pokud jsou zásahy jen přešlapem „konsolidačního procesu“ – čili normalizace, jež zašlapávala do země volnější poměry pražského jara.
Výsledek delikátního jednání na sebe nenechal dlouho čekat. Už v roce 1972 Československá televize odvysílala celý gottovský recitál a o dva roky později se v kinech objevil hudební film Ladislava Rychmana Hvězda padá vzhůru, kterým se z emigračních pohnutek vykoupil jak Gott obsazený do hlavní role, tak autor hudby Ladislav Štaidl.
Agitační variace na Tylova Strakonického dudáka sleduje úspěšnou pěveckou kariéru malíře pokojů Jiřího Švandy, který v závěru snímku, zbavený všech iluzí, opouští dekadencí prodchnutý západní umělecký svět a vrací se do vlasti. Pokud na Západě pršelo, v Československu svítí slunce a Švandovi místo překonání ostnatých drátů stačí přeskočit červeno-bílou malovanou závoru.
Idylickou závěrečnou scénu horující proti emigraci ještě doprovází písňový text: „Je to vždycky prima návrat domů, domů k nám, kde odjakživa všechny znám. Ulice i pole máků zdá se náhle, náhle býti rájem.“
Idiot hudby?
Karel Gott reprezentoval hudbu bez paměti, tu hudbu, v níž jsou navždy pohřbeny kosti z Beethovena i z Ellingtona, prach z Palestriny i z Schönberga.
„Prezident zapomnění a idiot hudby patřili k sobě. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám,“ uvedl spisovatel Milan Kundera na Husákovu a Gottovu adresu v Knize smíchu a zapomnění. Za román „stesku po Čechách“ psaný už ve francouzském exilu Praha spisovatele vzápětí zbavila československého občanství; z veřejných knihoven i oficiálního kulturního povědomí ho stihla vykázat už dříve.
Kdo naopak zůstával v kulturním povědomí pevně usazen, byl Kunderou haněný Karel Gott. Sedmdesátá a první polovina osmdesátých let pravděpodobně představují vrchol jeho kariéry, protože úspěšné melodie ze zlatých šedesátých doplnil o hity, které dnes tvoří kánon jeho repertoáru.
Část z nich se přitom paradoxně objevila na deskách, jejichž názvy by charakter normalizace coby husákovského zapomnění spíše potvrzovaly – Supraphon si totiž vystačil s ročníkovou datací, a posluchači tak mohli kupovat alba Karel Gott '76, '77, '78 i '79.
Již mnohonásobný zlatý slavík na nich v té době rozšiřoval svůj zpěvník o coververze úspěšných západních melodií, jako byla Léta prázdnin původně od Jacquese Brela, romanci Je jaká je, se kterou v italském originále Sereno é sklízel úspěchy Drupi, nebo jímavé vyznání Mandy Barryho Manillowa transformované díky Borovcovu textu do vánočního Jsou svátky.
Tři společné ženy
Hudební skladatel Karel Svoboda v roce 1960
Souběžně se zde také znovu projevila spolupráce s Karlem Svobodou, kterého na zmiňovaných albech zastoupila mj. romantická pobídka Jdi za štěstím, ústřední melodie pohádky Jak se budí princezny. Hitmaker, který formoval tvář české populární hudby čtyřicet let, v té době ostatně již platil za Gottova dvorního skladatele, protože jejich spolupráce začala už v osmašedesátém roce, pravděpodobně nejvýraznějším evergreenem obou umělců.
Gott se tehdy chystal reprezentovat Československo na festivalu Zlatý kohout v Riu de Janeiro, se kterým měl Svoboda zkušenost už z předešlého roku a tušil, jaké melodie mohou tamní porotce zaujmout. Pro mladého tenora tak spolu s textařem Jiřím Štaidlem během jediné noci připravil dynamickou píseň pracující i s ozvěnou populární brazilské bossanovy, a zpěvák s ní nakonec získal deváté místo a jednu z devíti Zlatých medailí festivalu.
Konferenciéři zábavných pořadů potom právě kvůli Riu dodnes uvádějí, že Gott se Svobodou mají tři společné ženy: Popelku, díky písni Kdepak ty ptáčku hnízdo máš z kultovní pohádky Václava Vorlíčka, Včelku Máju z dětského animovaného seriálu, ke kterému Gott nazpíval úvodní píseň v češtině, slovenštině i němčině… a brazilskou Lady Carneval.
Slavík císařů
Osobně si ani nedovedu představit lepší a vznešenější cíl než přinášet náruč růží, rozdávat květiny lásky, pohody, krásy, štěstí a potěšení všem, a lidu této překrásné socialistické země především. Proto připojuji svůj hlas k mohutnému proudu vyznání umělců ve jménu socialismu a míru za ještě krásnější písně a melodie, za ještě šťastnější a radostnější život lidu této země.
V sále pražského Divadla hudby (dnešního Divadla Radka Brzobohatého) na Václavském náměstí zasedla 4. února 1977 plejáda zástupců populární hudby. Shromážděním, které bezprostředně navazovalo na obdobnou hereckou manifestaci ve Zlaté kapličce, měli tuzemští zpěváci vyjádřit loajalitu vládnoucí síle – a odsoudit lidskoprávní provolání Charta 77, aniž by kdokoliv z nich znal jeho znění.
Zatímco ústřední tváří hereckého podvolení se stala přesvědčená komunistka Jiřina Švorcová, v případě hudebníků připadlo hlavní řečnické vystoupení na Evu Pilarovou. Ještě před ní ale na pódiu vystoupil s úvodním slovem Karel Gott a přednesl servilní vyznání loajality husákovskému režimu, které dodnes představuje nejspornější moment jeho veřejného vystupování a za něž si později vysloužil přízvisko Slavík císařů.
„Patřím mezi ty, kteří raději zpívají, než mluví. Jsou však chvíle i situace, kdy zpívat nestačí,“ zaznělo hned v úvodu zpěvákova projevu, jehož přednes Gott později vysvětloval strachem ze zákazu zpívat a vycestovat na koncert do Hamburku a Curychu. Ve své řeči tak citoval i prorežimního básníka Miroslava Floriana a shodně s ním volal po klidu, dělném životě a dobré perspektivě.
„Bude-li dostatek pohody a klidu, nenarušovaného osočováním, pomluvami a nenávistí, pak bude možno hodně zpívat a méně mluvit,“ uvedl mimo jiné a za vlažného potlesku v divadelním sále poděkoval znormalizované věrchušce za to, že příznivou atmosféru pro dobrou tvůrčí práci vytvořila.
64 minut
Setkání zpěváků v Divadle hudby (únor 1977)
„Já jsem stál jen o svůj klid a nechtěl riskovat, že se nedostanu za hranice. Bál jsem se,“ vysvětloval své antichartistické vystoupení o sedmadvacet let později v biografii s příznačným podtitulem Já žil, jak jsem žil. Přísaha věrnosti komunistickému zřízení mu přitom vynesla ještě víc než klid.
Miláček publika, kterému státní televize tou dobou už umožňovala i vlastní estrádní pořad v divadle ve Slaném, v roce 1977 od prezidenta Gustáva Husáka převzal titul zasloužilého umělce, který se o dalších sedm let později znásobil čestným režimním titulem umělce národního. Ve stejném roce se také v éteru linul jeden ze zpěvákových nejvýraznějších duetů, Zvonky štěstí nazpívané s dvanáctiletou Slovenkou Darinou Rolincovou.
Vrcholné vyznamenání navíc Gott nepřebíral jen v časech vlády jedné strany. „Dvacet let od sametové revoluce je symbolické datum. A je k smíchu, když v této době Karel Gott, který byl propagátorem minulého režimu, dostane medaili za zásluhy,“ prohlásil komentátor Martin Fendrych poté, co zpěváka v roce 2009 ve Vladislavském sále dekoroval i prezident Václav Klaus – a to už ve zcela nových poměrech.
„Organizátoři nám jen řekli, abychom podepsali prezenčku. Ale nebylo by upřímné, kdybych řekl, že se něco z toho nedalo vytušit.“ - Karel Gott podepisuje Antichartu (1977)
To jsem opravdu nečekal
Pokud někdo hodnotí tuto éru z politického hlediska, tak pod ní udělá čáru a zamíchá to do jednoho guláše a udělá z toho čtyřicet let temna v totalitě. Ale když se mě zeptáte jako umělce, tak to vidím trochu jinak. Čtyřicet let je skoro celý můj život, takže já tu dobu nemohu hodnotit jako ztracenou. Je v ní mnoho práce a mnoho inspirace.
V době, kdy Klausovo vyznamenání obdržel, se slavík přirovnával ke středověkým trubadúrům a prohlásil, že je hrdý na to, že zpíval na různých dvorech – a že ten Husákův rozhodně k nejhorším nepatřil. Bezprostředně po změně politických poměrů ovšem očekával konec své kariéry a celorepublikové turné, které v roce 1990 podnikl, považoval za poslední.
Podle Gottových životopisců Michaely Remešové a Dalibora Máchy mu však vstřícný ohlas tehdejšího publika ve skutečnosti pomohl postavit most do porevoluční éry – a na přemostění časů se podílela i změna spolupracovníků. „Karlova permanentní snaha vlichotit se do přízně mladé generace je dobře známá,“ poznamenal v této souvislosti tehdejší hudební kritik Práva Jiří Tluchoř.
Gott tak sice nadále zůstával v úzkém kontaktu s Karlem Svobodou, první velký porevoluční hit Když muž se ženou snídá si ovšem nechal složit od úspěšného frontmana slovenské hudební skupiny Team Paľa Habery. Na stejnojmenné desce z roku 1992 pak spolupracoval také s Jankem Ledeckým a Ondřejem Soukupem, jenž měl v následujících letech provázat svou kariéru s Lucií Bílou.
A byla to právě Bílá, kdo pomohl zpěvákovu pozici na porevolučním hudebním poli finálně stabilizovat. I Remešová s Máchou v jinak nekritickém životopise Posel dobrých zpráv totiž uvádějí, že limity nového repertoáru, nezájem mladého publika a odklon střední generace k dříve zakázaným interpretům Gotta odsunuly ze středu zájmu – a vrátil se do něj pomocí série duetů se zpěvačkou, která po koketerii s rockem zakotvila ve středním proudu a čelné příčky popularity začala opanovat stejně jako její o sedmadvacet let starší kolega.
Série koncertů a společné album s úspěšnou interpretkou zaznamenaly u posluchačů nebývalý ohlas, za což vedle Sen v nás zůstává (české verze Con te Partiro) mohl především duet Co sudičky přály nám – a je víc příznačné, že za ním stojí nejvýraznější tváře pop-music pozdní normalizace. Na melodii Michala Davida píseň otextoval František Janeček.
Gott zůstal nadále pevně usazen v kotlině české kultury a v následujících letech už mohl při přebírání rozličných cen popularity jen nonšalantně pronášet větu: „To jsem opravdu nečekal.“ A když v červenci 1999 slavil šedesátiny, tentýž Václav Havel, proti jehož občanské aktivitě řečnil v Divadle hudby, v blahopřejném prezidentském dopise na slavíkovu adresu uvedl: „Karel Gott je pro mě příkladem profesionální kontinuity, je jako ta hora Říp, co tady pořád stojí.“
Göttchen – čili Bůžek
Gott, to nejsou žádná skaliska, žádné srázy a dramatické průrvy, ale naopak zaoblenost, vlídnost, srozumitelnost a důvěrnost, něco jako pěkný ženský prs či pecen chleba. Mohli jsme si zalepit uši voskem, mohli jsme ignorovat střední proud a prohlásit ho celý za bezcenné pozlátko, ale i tak… Karel Gott byl a je s námi jako ,český úděl‘.
O šestnáct let později se k tónu Havlovy gratulace vrátil – a připojil – také Jiří Peňás. V listopadu 2015 se totiž v médiích objevila zpráva, že zpěvákovi diagnostikovali rakovinu mízních uzlin, a kulturní publicista Lidových novin vyslal ke čtenářům i k nemocničnímu lůžku otevřený vzkaz, že „Karel Gott patří do české srdeční krajiny jako hora Říp“.
Peňás přitom nebyl jediný, kdo s podobně silnými národními obraty pracoval; jeho novinářský kolega Ondřej Štindl již dříve zlatého slavíka označil za jeden „z pilířů mentální architektury našeho státu“ a sociální demokrat Pavel Dostál se ještě jako ministr kultury nechal slyšet, že Gott znamená „pro naši zemi totéž co Karlův most“.
Vnímání Karla Gotta coby národního unikátu a specifického kulturního bohatství ovšem nepřichází jen od generací, které se s jeho hudbou ať už chtěně či nechtěně setkávaly v čase Gottovy pěvecké konjunktury, protože pak by slova uznání mohla znít od dnešních pětačtyřicátníků – jako od těch nejmladších.
Zlatý hlas z Prahy ale zároveň nikdy nezmizel ze scény, ať už jde o novácké estrády, reprízy předrevolučních pořadů nebo rozhlasové stanice opírající své playlisty o hity uplynulých desetiletí. Dvě dekády od změny společenských poměrů navíc zpěvák zažil i velice specifický, generační comeback, aniž by se o něj musel jakkoliv přičinit a aniž by byl vůbec potřeba.
Karel Gott při zisku Českého slavíka (2010)
V každém systému, ať je demokratický, nebo nedemokratický, nebyl o nýmandy nikdy zájem, a pouze když jste na špici, zve si vás jakýkoliv král nebo totalitní diktátor. Ti, co nám vyčítají, že jsme byli na party u ministrů, zapomínají dodat, že je tam nikdo nezval.
Zamlžení bezprostřední zkušenosti se socialismem totiž navedly tuzemskou kulturu ke smířlivější reflexi čtyřiceti komunistických let a soustředění na socialistickou každodennost, pro kterou se vžila nálepka „retro“. Nástup tohoto fenoménu indikoval už muzikál Filipa Renče Rebelové, pracující jak se stylizovanou dobovou estetikou, tak hudbou šedesátých let, a třebaže v plakátovém snímku Gottův zpěv nezazněl, film vnesl dobovou hudbu do kolektivního povědomí mladého publika.
V případě nestora tuzemské pop-music se pak o revival postarala populární komedie Jana Hřebejka Pelíšky, ve které zazněl i „jistý“ polozapomenutý rock'n'roll. A když Karel Gott v roce 2013 spíše jako raritní host vystoupil na královéhradeckém hudebním festivalu Rock for People, masy mladých lidí, už v úvodu freneticky skandující „My chceme Karla!“ málem zbouraly koncertní stan. Stačilo, aby se ozvaly první tóny Trezoru.
S Karlem Gottem vyrůstá čtvrtá generace, a když se polský reportér Mariusz Szczygiel rozhodl v sérii zmapovat moderní československé dějiny, opsal název republiky tenorovým jménem a nazval ji Gottlandem. Minimálně v optice katolického Polska tak sice nevěřící Češi nemají Boha, na nebesích jejich obdivu ale sedí tenor s božstvím skrytým v příjmení.
Jak ostatně před časem řekl kreslíř Martin Velíšek: „Gott, to je takovej národní totem, národní bůžek“. Pokud by němčina toto slovo znala, znělo by Göttchen.
