Vysílání Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy z 29. června 1989. Na první poslech stejné jako vždycky, ale z pohledu konce roku 1989 přelomové: do éteru totiž poprvé zazněla výzva Několik vět. K manifestu, který samizdatové Lidové noviny otiskly o týden dříve, se kromě tradičních osobností disentu připojili i představitelé oficiální kultury a vědy. Několik vět tehdejší režim nevyděsily ani tak svým obsahem, ale spíš popularitou, jaké mezi lidmi dosáhly. Byl to důležitý krok disentu, s věcným a neútočným textem se totiž těžko dalo nesouhlasit.
Několik vět: Když to podepsala Zagorová, tak já taky
Petice, kterou do listopadu 1989 podepsalo 40 tisíc lidí, odstartovala pád komunistického režimu v Československu. Mezi těmi, kdo připojili svůj podpis, byli například Jaromír Hanzlík, Martin Stropnický, Ivan Trojan nebo Zdeněk Svěrák, kterému text podle jeho slov prostě mluvil z duše. Ale jeden podpis komunistům nedal spát - připojila se i zpěvačka Hana Zagorová. Prý v textu nenašla nic, s čím by mohl slušný člověk nesouhlasit.
Podpis slavné zpěvačky „ulovil“ producent a režisér Ondřej Trojan. „Má můj obdiv, že neodvolala ten podpis, protože byl na ni vyvíjen obrovský tlak,“ zavzpomínal v pořadu ČT24. Že jde o klíčový podpis, si Trojan v tu chvíli vůbec neuvědomil. Vše mu došlo až později, při projevu Miloše Jakeše na Červeném Hrádku (více čtěte zde).
GALERIE
Manifest Několik vět autor: ČT24, zdroj: ČT24
Jak se stalo, že se pod peticí objevil podpis Hany Zagorové
Ondřej Trojan: „Hanka přišla zazpívat na představení divadla Sklep na Dobešku. Nedalo mi, abych za ní nešel s archy a nedal jí to k podpisu. Zeptal jsem se jí, zda si to nechce přečíst. Ona mi řekla, že by ji to zajímalo, protože se o tom psalo jako o něčem, co je štvavý, příšerný pamflet rozvorávající ten báječný socialismus, ale nikdo ho nikdy neotiskl. Byla překvapená, myslím, že ten text byl korektní, věcný a nijak útočný. Přečetla si to o přestávce tak nějak narychlo a řekla, že si to musí promyslet. Já jsem se obával, že zmizí, naopak ona zůstala. Přečetla si to ještě jednou, otevřela si k tomu láhev šampusu, dala si skleničku a řekla, že tam neshledává nic, s čím by se ona názorově neztotožňovala a rovnou na místě to podepsala.“
Hana Zagorová: „Neshledala jsem tam nic, s čím by mohl slušný člověk nesouhlasit, tak jsem to podepsala. Poté, co můj podpis zveřejnilo vysílání na Svobodné Evropě, nastalo v mém bytě ticho. Přestaly zvonit telefony, a to definitivně… A nastala očista, selekce přátel.“
Disent: Bytové divadlo (1989)
Málokoho napadlo, že to brzy „praskne“
Sledování, kdo všechno se podepsal, se pro mnohé stalo koníčkem. Lidé si mezi sebou vyměňovali jména signatářů a postupně se pak někteří začínali po petici shánět, jiní petici naopak brali jako produkt jiného světa. „Text konstatoval situaci ve společnosti a vyzýval vládu, aby s tím něco udělala. Znám lidi, kteří ten text odmítli z důvodu, že s komunisty se nedá diskutovat, a text nepodepsali. Takový zvláštní druh alibismu,“ vzpomíná Jan Rejžek a tvrdí, že známá jména pod peticí odbourala strach u mnoha lidí. „Když to podepsala Zagorová, tak já taky,“ zaznívalo mezi lidmi.
Atmosféru léta 1989 potvrzuje i organizátor petice Stanislav Devátý: „Když jsem sbíral podpisy, lidé za mnou chodili a nosili mi celé archy s tím, že jim to je jedno, že jim to nevadí, že budou zavřeni, zbavovali se strachu,“ vzpomíná.
GALERIE
Režim stíhá organizátory petice Několik vět za pobuřování (1989) zdroj: ČT24
A tak se stalo, že disent vystoupil z izolace. Podle historika Martina Vaňka z Ústavu pro soudobé dějiny podal srozumitelným neagresivním textem většinové společnosti pomocnou ruku; od 29. června do 24. srpna výzvu podepsalo zhruba přes 20 tisíc lidí a za zbývající tři měsíce do pádu komunistického režimu ještě dalších 20 tisíc.
Přestože se lidé pomalu přestávali bát, málokoho tehdy napadlo, že to lidově řečeno praskne. „Máme dneska spoustu hrdinů, kteří tvrdí, že už tehdy věděli, že to praskne, že všem bylo jasné, jak to dopadne. Ale já si myslím, že pro mnohé lidi, kteří podepisovali petici, jasno nebylo. … Že ani pro Hanu Zagorovou nebylo jasno, nebylo jasno pro spoustu těch normálních lidí, kteří to podepsali,“ tvrdí historik Vaněk. Tento názor zastává i přesto, že se již v létě 1989 objevovaly informace o nervozitě v nejvyšších patrech strany a vlády a o změnách v zahraničí. Jenže mnozí Češi se k informacím podobného rázu jen těžko dostávali.
GALERIE
videogallery_453533
Několik vět – petice, s níž se nedalo nesouhlasit
Petice ve svých sedmi bodech požadovala propuštění politických vězňů, neomezenou svobodu shromažďování, legalizaci nezávislých iniciativ, objektivně informující sdělovací prostředky, respektování náboženské svobody, péči o životní prostředí a zahájení svobodné diskuse o hlavních problémech poválečných československých dějin. Petice byla otevřená a mohl ji podepsat každý, kdo souhlasil s jejím zněním.
Komunisté jakýkoliv dialog odmítali a uchylovali se k očerňujícím článkům jako například „Kdo seje vítr, sklízí bouři“. Komunistická strana sice diskuzi odmítala, ale na druhou stranu svoje postavení na veřejnosti už nedokázala obhájit. Petice Několik vět ještě nepřinesla konec totalitního režimu, ale poprvé od devětašedesátého roku spojila poměrně úzkou skupinu disidentů s populárními umělci a hlavně tisícovkami lidí.
Oficiální tisk, reprezentovaný Rudým právem, zveřejnil Několik vět teprve po změně společenských podmínek, konkrétně 19. prosince 1989.