Výstava Josef Sudek a přátelé, jež byla otevřena v litoměřické Severočeské galerii výtvarného umění, se zaměřuje na jednu z mnoha částí Sudkovy bohaté tvorby. Podtitul Putování na sever naznačuje, kam se ubíralo kurátorské uvažování.
Jedná se o fotografie nějak svázané s krajinou severních Čech a Českého středohoří, proto ony „cesty na sever“. A co ti přátelé? Kurátor Jan Mlčoch specializující se v Uměleckoprůmyslovém museu na oblast fotografie, a mimo jiné i na Sudka, chtěl ukázat, jak se Sudek (1896–1976) a jeho přátelé, nějak spojení se severními Čechami, v tvorbě vzájemně ovlivňovali, prolínali a potkávali. Zajímavé přitom je, že ze třech vybraných umělců ani jeden nebyl fotografem, expozice tím získává širší záběr a vynořují se další kontexty.
Jak píše Mlčoch v katalogu k výstavě, „vedle mnohokrát zmiňovaných vazeb Sudkovy práce na fotografickou tvorbu jeho generačních druhů nemůžeme pominout umělcovy kontakty s výtvarníky a hudebníky, kteří jeho dílo výrazně ovlivnili. V tom byl Sudek jedinečný: podněty čerpal ze všech směrů.“
Měl mezi umělci mnoho přátel, ostatně již v meziválečném období reprodukoval jejich díla, stýkal se s nimi. A také, jak potvrzuje název výstavy, vyrážel s nimi na výlety. Již od počátku padesátých let jezdíval Sudek každoročně, vždy na velikonoční Bílou sobotu, s přáteli, především architekty, ale i teoretiky do Mělníka a na soutok Labe s Vltavou.
S Fillou na Peruci
Mlčoch na litoměřickou výstavu vybral tři umělce s vazbami na severní Čechy, a samozřejmě i na Sudka – nejstaršího z nich, Emila Fillu (1882–1953), znal Sudek již před válkou, působili spolu v časopise Volné směry a významný kubistický malíř Filla dělal Sudkovi jakéhosi učitele či zasvěcovatele do moderního umění. Seznamoval jej ale i se starým uměním, především s nizozemskou malbou sedmnáctého století.
Hned po vypuknutí druhé světové války byl Filla nacisty zatčen a celou ji strávil jako rukojmí v koncentračním táboře Buchenwald, společně třeba s Josefem Čapkem či Ferdinandem Peroutkou. Poté, co se s podlomeným zdravím vrátil do Prahy, začal učit na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (VŠUP), zároveň se mu v roce 1947 podařilo získat část opuštěného zámku na Peruci nedaleko Loun. Tedy v krajině typické geomorfologickými pozůstatky třetihorní sopečné činnosti.
Vlastně to bylo velké štěstí, po únoru 1948 totiž byla jeho tvorba i pedagogické působení trnem v oku bolševickým ideologům a v roce 1952, ze zdravotních důvodů, VŠUP opustil – spíše byl ale vyštván, a to i svými komunistickými studenty. Haněny byly i jeho velkoformátové variace na slovenské lidové písně.
Filla se tedy uchýlil na Peruc a vyrážel do okolí a zachycoval svéráznou krajinu. Převážně šlo o kresby, tušomalby či kombinované techniky. V Litoměřicích vidíme názorně, že v podstatě ve stejnou dobu tvořil jak realistické krajiny, tak kubistická zátiší, nebyl tedy nijak vázán na jednu metodu a volně mezi nimi přecházel.
Další zajímavostí je formát krajin – jednalo se o panoramata. I Sudkovy krajiny se této formy často držely, v té době začal používat nejen velkoformátové kamery, ale i starý panoramatický Kodak formátu zhruba 10 na 30 centimetrů z konce devatenáctého století. Pozitivy pak docela pracně kopíroval z negativů v poměru jedna ku jedné, zkrátka v zájmu dokonalosti si dával na celém procesu hodně záležet.
Filla své působivé krajiny hodlal vystavit, ovšem v roce 1951 mu bylo sděleno, že nesplňují kritéria socialistického realismu. Těmto obrazům říkal „portréty krajiny“, a skutečně tak působily, šly hlouběji pod povrch. Inspirací byly Fillovi čínské krajiny.
„Překrásné záběry“
Není divu, že se Sudkovi na Peruci líbilo, jak vzpomínal Filla: „Když Sudek přijel ponejprv do tohoto kraje, říkal dlouho, že se musí nejdřív porozhlídnout a pochopit celý kraj, než začne ‚práskat‘, jak se vyjadřoval vždycky. Trvalo mu delší dobu, než přišel na chuť, a teď už jen běhá po kopcích jako čamrda a dělá překrásné záběry. V jeho krajinách se dá chodit.“
Za zmínku stojí dvě věci – zaprvé postřeh, že Sudkovy snímky krajiny jsou tak věrné, tak ji odrážejí, až vzniká pocit, že „jsme v nich“, můžeme se v nich „pohybovat“. A také hodnocení o „překrásných záběrech“ – černobílé pohledy do zmučené, přesto však krásné krajiny, nelze snad popsat jinak. Chemičky, doly, bezohledné plundrování – a přesto jsou Sudkovy severočeské fotografie „překrásné“. Je to jasný důkaz mistrovství i zabydlení se v krajině, souznění s ní.
Mlčoch v katalogu cituje historika a teoretika Jaroslava Anděla, mimochodem autora knižního rozhovoru se Sudkem (Josef Sudek v rozhovorech a vzpomínkách), který v této knize výstižně charakterizuje oba umělce.
„Fillovo dílo,“ píše Anděl, „se pohybuje po cestě, kterou tvořily dobové umělecké směry a tendence. Sudkovo dílo naproti tomu šlo individuální cestou, která jako by kroužila kolem jediného centra. Vývoj a proměny Sudkova díla mají podobu soustředného spíše než lineárního pohybu, nesměřují od jednoho uměleckého směru k druhému, ale vedou k prohloubení jednoho a téhož uměleckého názoru. O Fillově díle říkáme, že se vyvíjelo, o díle Sudkově bychom raději řekli, že rostlo či zrálo.“
Zátiší s autem a neckami
Druhým kurátorem vybraným uměleckým přítelem byl kreslíř a grafik Václav Sivko (1923–1974). S výrazně mladším Sivkem se Sudek seznámil za války, kdy jej, ještě s Vladimírem Fukou a Jaroslavem Kyselou, přijal jako učně do svého ateliéru, aby se tak vyhnuli totálnímu nasazení v Německu. Vše dobře dopadlo a po válce jezdíval Sudek k Sivkovi do domu v Provodíně nedaleko České Lípy, který kreslířova rodina v létě obývala.
Fotografie, které zde vznikly, opět prozrazují Sudkovo vidění: někdy fotil za mlhy, torza stromů se ztrácejí, stejně jako siluety domů, jindy za soumraku, fotografoval i v okolí nedalekého Jestřebí, nerozlišoval přitom, co si zaslouží být na snímku. Vidíme tak třeba zákoutí u provodínského domu se starým automobilem či starými neckami, konví na mléko a hadicí.
Krajiny kreslil i Sivko, leckdy v romantizujícím pojetí, jako je tomu například u litografických ilustrací k Máchově Máji, v panoramatických krajinách, ale zachytil také například Sudka v ateliéru, v cylindru a se sklenicí před sebou. Stejně jako Sudek fotografoval jeho, jako třeba na fotografii Portrét malíře Václava Sivka (1955), na níž vidíme obličej zrcadlící se v grafické plotně – odrazem změkčený, a v pozadí nechybí ani sklenice, častý to objekt Sudkových zátiší.
Mostecko nebylo za trest
Třetím vystaveným Sudkovým přítelem je malíř, grafik a ilustrátor Bohdan Kopecký (1928–2010). Ten byl z Akademie výtvarných umění, kde patřil k nejlepším studentům, v roce 1950 coby politicky nespolehlivý („absolutní odpůrce socialistického zřízení lidově demokratické republiky“) povolán k Pomocným technickým praporům, nechvalně známým PTP, a v Záluží u Mostu pak šest let fáral.
Ale, jak řekl na vernisáži Mlčoch, „co se mělo stát trestem, se ukázalo být požehnáním, protože v té rozbombardované, rozvrtané krajině Mostecka nalezl Kopecký své téma“. A byl to on, kdo na Mostecko přivedl i Sudka, kterého náhodně potkal někdy v roce 1957 v Ústí nad Labem a „upozornil ho na krajinu Mostecka, neboť předpokládal, že by fotografa mohla zajímat“. Sudek zájem projevil, a tak ho Kopecký na místě naložil do auta a odvezl na obhlídku.
Sudkovi se tato drsná, „znásilněná“ krajina zalíbila a nafotil stovky panoramatických záběrů povrchových dolů, výsypek, dálkových potrubí a tehdy ještě stojícího starého Mostu, z nichž chtěl sestavit knihu Smutná krajina. K publikaci však tehdy nedošlo a soubor tak vyšel až v roce 1999. Opět to jsou snímky neveselé, nesené však zvláštní krásou.
A platí to i pro Kopeckého oleje, tušové kresby či kombinované techniky – například na olejích, jakkoli zachycují krajinu zplundrovanou těžbou, stále zůstává přítomna příroda, a to docela silně. Ostatně, zeleně jsou na těchto obrazech silně pastózní a dominantní – což neplatí pro tuše, jež jsou naopak hodně temné.
Jan Mlčoch připomněl, že Sudek měl samozřejmě přátel daleko více a své vlastní měli i tři umělci vybraní na aktuální výstavu. Ta ovšem jakožto přiblížení vzájemného uměleckého ovlivňování, ale také oné tragické doby padesátých let, poslouží. A to až do 28. června.
