Byl obhájcem svobody v umělecké tvorbě, ale současně i dogmatickým zastáncem socialistické revoluce. Vůdčí osobnost meziválečné avantgardy, Karla Teigeho, představuje výstava v pražském Muzeu literatury. Ta stojí na jeho osobních denících, které v knižní podobě vyšly loni.
Nová výstava výtvarníka, kritika a typografa ukazuje především skrze jeho vlastní slova. Když bylo Teigemu jedenáct, zapisoval si zážitky ze školy, prázdnin nebo fotbalových utkání. „Nejenom, že si Karel Teige podrobně zaznamenal průběh zápasu, ale přičinil k tomu i krásný obrazový doprovod,“ říká kurátor a vedoucí Literárního archivu Muzea literatury Tomáš Pavlíček.
Umění pronikalo do jeho života čím dál víc. Deníky mu sloužily jako pracovní nástroj i jako prostředek seberozvoje. O vlastních dílech psal většinou kriticky. „Dokázal citovat rozsáhlé části knih. Zároveň byl otevřený novým informacím a vnímal věci, které ho bavily, s určitou vášní a s určitým zápalem, kterým pak dokázal strhnout i ty ostatní,“ podotýká Pavlíček.
Brzy se Karel Teige stal zásadním hybatelem československé umělecké scény. V roce 1920 spoluzaložil uskupení Devětsil, o několik let později definoval nový literární směr – poetismus.
Láska i deziluze
Politicky se řadil k levici a doufal v radikální společenské změny. To se asi nejvýrazněji projevuje v posledním deníku, psaném během cesty do Sovětského svazu v roce 1925. „Ve chvíli, kdy tam cestoval, tak jako řada lidí, kteří se tam vydávali, tak jim naděje nějakým způsobem předurčovaly cestu, a tak trochu zatemňovaly, co reálně viděli,“ míní Pavlíček.
V dopise z Moskvy své matce Karel Teige napsal: „Bolševici jsou nejznamenitější lidé na světě.“ Po návratu do Československa zhodnotil cestu takto: „Byla to pouť v tomto světě nejsvětější. Komunismus je dosud jediná má veliká láska, která mne nezklamala.“
„K deziluzi a nějakému rozbourávání ideologického dogmatismu dochází až v podstatě ke sklonku třicátých let, a to v souvislosti a moskevskými procesy, s vyhrocením, s tou nejtvrdší podobou teroru a – což bylo pro Teigeho speciálně citlivé – s útokem na moderní umění a významné osobnosti sovětské avantgardy,“ vypočítává kurátor.
V komunistickém Československu později sám upadl v nemilost a ocitl se na okraji kulturní sféry. Zemřel v roce 1951 na infarkt.
