Před třiceti lety se do Československa vrátil Karel Kryl poté, co strávil dvacet let v německém exilu, kam odešel po okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Svými protestsongy často provokoval a otevíral společenská témata. To se nezměnilo ani po jeho porevolučním návratu.
Do Československa přiletěl na sklonku listopadu kvůli pohřbu své matky. Komunisté Krylovi dali humanitární vízum na dva dny. To se mu podařilo prodloužit a stal se bardem revoluce. „Hořkost ano. Nenávist mi zakazuje moje víra,“ odpověděl tehdy na otázku, jestli cítí hořkost a nenávist k těm, kdo zavinili jeho vyhnanství.
Přítomnost zakázaného písničkáře v zemi byla důkazem, že věci se mění. Už za tři dny po svém návratu Kryl s dojetím zdravil zaplněnou halu: „Ahoj, občani!“ Koncert, který měl být původně benefiční akcí, se stal demonstrací podpory nastávajícím změnám. Den poté písničkář vystoupil s Karlem Gottem na Václavském náměstí.
Toho momentu později Kryl litoval a počáteční nadšení u něj vystřídala skepse z vývoje v zemi. „Já si myslím, že platí dosud,“ tvrdil o svých písních, „platí jako výstraha, jako varování. Moc si nepískejme, protože veškeré tyhle věci se můžou opakovat, dokonce i v demokracii,“ zdůrazňoval.
Karel už nechtěl žít
Podle Jiřího Černého se Kryl chtěl zapojit a účastnit se politického života. „Když si ho Václav Havel pozval na Hrad, říkal mu Karel: Šéfe, co mám dělat? A Havel mu řekl, zpívej a jezdi po republice. To asi nebylo to pravé, co v tu chvíli chtěl,“ odhaduje hudební publicista.
„Začal psát takové ty písničky, jako demokracie rozkvétá, byť s kosmetickou vadou, ti kteří kradli po léta, dnes dvojnásobně kradou. Najednou mu ubylo koncertů, najednou nebylo pořadatelů, kteří by ho chtěli pozvat a Karel to strašně těžce nesl,“ líčí Krylův bratr Jan.
Těžce Kryl nesl i rozdělení Československa. Čtyři a půl roku po sametové revoluci zemřel v Mnichově na infarkt v nedožitých padesáti letech. „Podle ošetřujících lékařů měl velkou šanci, že by to býval i přežil. Ale Karel už nechtěl žít,“ doplňuje Jan Kryl.
