Spisovatel Pavel Kohout vydává knihu Letorosty samomluv, dramatické i anekdotické monology o každém roce svého života. Říká, že je to jeho kniha poslední. Autor románů Katyně, Z deníku kontrarevolucionáře nebo Kde je zakopán pes oslaví příští měsíc čtyřiadevadesáté narozeniny. O nové knize mluvil Pavel Kohout exkluzivně pro Českou televizi s Martinem Rachmannem.
Letorosty samomluv jsou mou poslední knihou, už nerozumím současnému umění, říká Pavel Kohout
Pavel Kohout o své nejnovější knize Letorosty samomluv (zdroj: ČT24)
Za každý rok vašeho života jedna kapitola, jen letošek má kapitoly dvě, a ke každému roku jeden drobný příběh velkých dějin. Proč jste si takové omezení nastavil i u těch roků, které jsou výrazně bohatší na historické události?
Chtěl jsem, aby každý z těch devadesáti čtyř roků dostal spravedlivě svůj díl. Když jsem to ale psal, tak jsem náhle zjistil, že kromě toho zásadního textu to ještě potřebuje podtext, vysvětlení, co se v té době stalo s autorem. Takže hořejšek každé té kapitoly je vlastně monolog týkající se roku a ten spodek je zbytek týkající se autora samého.
Co jste o sobě prozradil nového?
Myslím, že dost, protože byly věci, o kterých jsem nikdy v životě nepsal.
O kterém roce vašeho života se vám psalo nejobtížněji a proč?
Byl to rok 1970. Jednak to byl začátek té hnusné české abnormalizace, která pak za sedm let vrcholila tím, že přes 10 tisíc českých umělců podepsalo antichartu, a jednak to byl osudový rok pro mě a pro mou ženu Jelenu, takže jsme se dohodli, že se o něm nikdy nikomu nezmíníme, a to rozhodnutí jsme změnili právě teď.
Většina příběhů v této knize souvisí s nějakým válečným konfliktem, ta předposlední kapitola dokonce souvisí s tím nejaktuálnějším, tedy ruskou invazí na Ukrajinu. S jakými emocemi sledujete to válečné zpravodajství?
Přesně před osmdesáti lety za heydrichiády mi bylo třináct a půl roku. Můj otec byl blízký přítel Vladimíra Petřeka, kněze, který ukrýval parašutisty ve svém kostele, a moji rodiče pomáhali při zásobování. Když potom začalo stanné právo, tak mě rodiče uklidňovali tím, že se střílí až od čtrnácti. Potom jsme dva roky čekali na gestapo – až do konce války. Gestapo ale nepřišlo, protože, jak jsme se dozvěděli později, statečný Petřek se nechal umučit a zastřelit, aniž prozradil kohokoliv ze svých pomahačů. Putinova válka je pro mě ta Hitlerova válka, která ještě pořád ve mně žije, i když v obráceném gardu.
Je to ten strach, který se vám vrací a vrací ty vzpomínky na druhou světovou válku?
Dovedu si živě představit, jaká hrůza to je.
Jednotlivé kapitoly mají stejný počet znaků, dva tisíce. Proč ta autocenzura?
Byla to spíš nutnost stručnosti. Já jsem chtěl, aby ta knížka byla útlá, a proto jsem to psal podobným způsobem, jako předtím stovky svých fejetonů. Je to tak, že napíšu všechno, co mě napadne – a v tomto případě to bylo vždy čtyři až pět tisíc znaků – a pak jsem to škrtal, až z toho bylo zhruba dva tisíce znaků. V tom mi pomáhala kouzelná řeč, ve které jsem to psal, totiž čeština.
Kniha vyšla před pár dny. Už máte nějaké reakce? Zajímali vás vždycky reakce vašich čtenářů?
Zajímali mě především jako divadelního autora, který je zvyklý na potlesk. Ty reakce na prózu jsou daleko skoupější, než si dokážu představit, ale nějaké nakonec přicházejí.
Říkáte, že Letorosty samomluv je vaše poslední kniha. Co zůstane nedokončené?
Těsně před touto knihou jsem začal psát jinou, kterou jsem považoval za svou nejdůležitější a mimořádnou, protože to byla science fiction. Byla o příští světové válce, která se konala ve třicátých letech tohoto století, to znamená za deset let. Její hrdina byl puberťák z Moravy, který nikdy neopustil svůj rodný okres a který jako čerstvě povolaný a vycvičený voják přijde do rozbombardované Prahy, kde chybí Hradčany.
Když jsem to psal, tak se ve mně všechno vzpříčilo a já jsem pochopil, že to psát nechci a nebudu. Takže to, co zbylo, těch asi šedesát stran, jsem přivěsil ke své nedávné knížce Přítoky románů, která vyšla vloni, a jinak jsem to odložil jako nedokončenou.
Budou Letorosty samomluv tedy definitivně vaší poslední knihou?
Já jsem povahou životní optimista. Dokonce jsem byl ve svém dětství až k zoufání optimistou. Pak se k tomu přidaly pochybnosti. Ale hlavně můj život byl tak – v uvozovkách – dobrodružný, že jsem se stal optimistickým fatalistou. To znamená, že jsem se nejdřív snažil vždycky všechno, co mi hrozilo, odvrátit, a když to nešlo, když se živly ukázaly být silnějšími, tak jsem věřil, že to přežiju a že o tom napíšu, což se mi několikrát zdařilo. Nejvíc mi na srdci leží v tomto směru zakopaný pes.
V knize To byl můj život u jedné fotografie píšete: „Když se slaví 100 let od vzniku Československa, 50 let od osudového roku 1968 a 25 let České i Slovenské republiky, je nostalgie povolena.“ Jste nostalgický i teď, když se ke čtenářům dostává vaše poslední kniha?
Nejsem nostalgický, protože si myslím, že to byl – se vším, co v něm bylo – docela šťastný život a jsem za něj vděčný všem, kteří ho se mnou sdíleli. Je to ale asi knížka skutečně poslední. Rozum mi říká, že už nerozumím třeba současnému umění, a oči mi říkají, že už se nechtějí dlouho dívat do klávesnice počítače.