Český rozhlas neprodloužil smlouvu hudebnímu publicistovi Jiřímu Černému. Tato zpráva vyvolala v uplynulém týdnu mnoho reakcí – články a rozhovory v médiích, ale i kritiku na sociálních sítích. Rozhlas to vysvětloval rozsáhlejšími programovými změnami. V pondělí ale Černému nabídl další schůzku. Kdo je Jiří Černý a proč právě jeho odchod tolik rezonuje? Newsroom ČT24 se ptal hudebních novinářů.
Konec Jiřího Černého v Českém rozhlasu? Je to legenda, zastávají se publicisty novináři
Newsroom ČT24: Konec Jiřího Černého v Českém rozhlasu (zdroj: ČT24)
Na konci loňského roku stanice Dvojka odvysílala poslední díl pořadu Klub osamělých srdcí seržanta Pepře. Minulý víkend se pak objevila zpráva, že s jeho moderátorem, třiaosmdesátiletým kritikem Jiřím Černým, Český rozhlas (ČRo) neprodloužil smlouvu.
„Modernizace programu Dvojky je nezbytná kvůli dlouhodobě klesajícímu zájmu o vysílání této stanice. Jedná se tedy o přirozený a nutný proces programové obměny,“ vysvětloval následně na Facebooku.
Sám Černý pak na vysvětlení reagoval článkem „Český rozhlas o mně třikrát lže“, ve kterém se ohradil proti tomu, jak byly okolnosti jeho odchodu popsány. Kauza následně vyvolala mnoho reakcí. Petici za jeho návrat podepsaly více než tři tisíce lidí.
„To, že nějaký pořad skončí a nový začne, to je prostě něco naprosto běžného. Není možné nějaký pořad vysílat stále a stále donekonečna,“ vysvětluje Newsroomu rozhlasový mluvčí Jiří Hošna. Podle kritiků by ale rozhlas legendu, jako je právě Černý, pouštět neměl.
„Vyhazovat Jiřího Černého není jako vyhazovat nějakého anonymního vrátného, ve vší úctě k vrátnému,“ říká pro Newsroom Jan Vitvar, vedoucí kulturní rubriky časopisu Respekt. „Vůbec nechápu nějaký důvod, proč by taková legenda, navíc s tak úspěšným pořadem, měla být propuštěna,“ dodává.
Souhlasí s ním i šéfredaktor časopisu Headliner Honza Vedral. „Myslím si, že by osobnosti, jako je Jiří Černý, které se opravdu zasloužily o kulturu v tom dobrém smyslu a díky kterým jsme všichni poznali spoustu báječné muziky, z veřejného prostoru neměly mizet,“ vysvětluje.
Jiří Černý se žurnalistice věnuje přes padesát let. Nejprve komentoval sport, v roce 1961 ale začal pracovat jako kulturní redaktor Mladého světa. O tři roky později pak v rozhlase vytvořil první československou hitparádu Dvanáct na houpačce. Na začátku normalizace musel z rozhlasu z politických důvodů odejít. Vrátit se mohl až po sametové revoluci.
Mezitím se živil svými poslechovými pořady. „Já bych měl jakémukoliv předsedovi KSČ posílat každý den ráno za dveře flašku šampaňského. Protože oni mě tím, že mě vyhodili nejdřív z Mladého světa, potom z Rozhlasu a potom z Lidové konzervatoře, kde jsem učil, donutili najít si svůj způsob práce a obživy. Byla to skvělá příprava na život po roce 1990,“ komentuje Černý pro Newsroom.
Odpor k režimu – to je důvod, proč je Černý tak významný, míní Vedral
Právě Černého odpor k tehdejšímu režimu je podle Vedrala jedním z důvodů, proč je hudební kritik tak významnou osobností. „Na svých poslechových diskotékách i v době normalizace pouštěl skladby, které se veřejně hrát nesměly. Sestavil desku Bratříčku, zavírej vrátka od Karla Kryla. Jsou to věci, které se nezapomínají a které by se zapomínat neměly,“ vysvětluje novinář.
Podle Vitvara je ale Černý inspirativní osobností i pro dnešní hudební kritiky a publicisty. „To, co si od něj můžou vzít, je jeho obrovský přehled a jeho přesné postřehy. On měl vždycky opravdu velmi jasno o tom, co se děje, a dokázal o hudbě přemýšlet nejen v souvislosti s hudbou, ale i se společenskými událostmi,“ vysvětluje.
Každopádně, konec Jiřího Černého v ČRo ještě není jistý. V polovině března se má, podle svých slov, sejít s programovým ředitelem Ondřejem Nováčkem a probrat s ním alternativní možnost spolupráce.
„Samozřejmě, Jiří Černý nemá jen z toho, že existuje, doživotní právo být na Českém rozhlase,“ upozorňuje na druhou stranu problému Honza Vedral. „Nicméně, pokud jeho vyhození vyvolalo nějakou veřejnou debatu, kterou bezpochyby vyvolalo, a následkem toho bude, že Český rozhlas si uvědomí, že v tomto případě udělal velkou chybu, a pokusí se ji nějakým důstojným způsobem napravit, tak je to jenom dobře,“ dodává.