Badatel Miroslav Vodrážka vydal knihu s poněkud dlouhým, leč všeříkajícím názvem: Systémově zneužitá a zneužívající československá psychiatrie v soft-sovětském stylu. Věnuje se v ní období mezi lety 1948 a 1989.
Vodrážka, pracující jako historik v Ústavu pro studium totalitních režimů, tak přichází s další knihou, slibující otřást všeobecnými představami. Obsáhlý svazek už spolu s kolegou Petrem Blažkem věnovali desítky let trvajícím udavačským aktivitám gurua československého undergroundu Egona Bondyho.
Ani českoslovenští psychiatři v letech 1948 až 1989, kdy zemi řídili komunisté, nezůstali ušetřeni zájmu náhončích z řad Státní bezpečnosti.
Vodrážka píše v úvodu, že „záměrem studie nebylo popisovat jednotlivé případy v co největší šířce a vyčerpávajícím způsobem, ale plasticky zachytit systémové zneužívání psychiatrie, ilustrovat ho na jednotlivých tematických řezech, poodhalit komplexnost problému, jeho intenzitu a hloubku“. Dodává, že mnoho materiálů bylo skartováno a v krajích toho bylo méně než v Praze. I tak Vodrážka dokládá, kolik psychiatrů ochotně spolupracovalo s StB a stalo se jejími agenty, někteří byli navázáni i na sovětskou KGB.
Přístup k osobním informacím
Tento zájem StB má vlastně logiku – pracovala totiž hodně s intimními informacemi, které používala při vydírání a nátlaku na své oběti, a právě psychiatrické ordinace představovaly pro tento sběr ideální půdu. Kde jinde člověk sdílel své nejniternější problémy, obavy i tužby než právě u psychiatra. A důvěra v pomoc, již ke svému terapeutovi projevil, byla zneužita.
Vodrážka píše o tom, jak psychiatři poskytovali StB cenné informace, například na své pacienty z oblasti disentu a Charty 77 – a to nejen o jejich psychických problémech, ale také o intimním životě, milenkách, zneužívání léků či drog. Vše z toho bylo cenným materiálem, StB tak měla informace, k nimž by se jinak vůbec nedostala. Leckdy se totiž jednalo o věci, jimiž se nikdo příliš nechlubil.
Vzor v KGB
Vedle „běžného“ donášení popisuje Vodrážka i ucelený systém, v němž byla psychiatrie zneužívána k umlčování nepohodlných kritiků, kdy nebylo nic snazšího než zavřít je do „blázince“ s diagnózou paranoidní kverulant či schizofrenik. A naordinovat jim silná sedativa.
„Psychiatrie je děsná věc, když se zneužije, nenormální může být všecko a každé slovo je pro trýznitele nová zbraň,“ napsala už novinářka Milena Jesenská, která strávila v letech 1917–1918 devět měsíců na psychiatrické klinice.
Vodrážka ve své knize zmiňuje vedle známějšího případu nuceně hospitalizovaného katolického aktivisty Antonína Novotného i ty méně známé. Systém těchto „hospitalizací“ byl přejat ze Sovětského svazu. Poté, co se informace o zneužívání „psychušky“ dostaly na Západ, Světová psychiatrická asociace chtěla vyloučit sovětskou psychiatrii ze svých řad. Proti tomuto rozhodnutí ovšem lobovali českoslovenští zástupci.
Vodrážka také dokumentuje případy, kdy psychiatři vydávali pro potřeby soudu, přesněji StB, takové „znalecké posudky“, které znamenaly pro obviněné odsouzení do vězení. Uvádí, že psychiatři v padesátých letech napomáhali při výsleších a pokrývali i úmrtí, přesněji vraždy.
Plzák, Höschl, Grof
Obsáhlou studii doplnil autor knihy výběrovým seznamem psychiatrů-agentů, z nichž řada byla či stále ještě je veřejně známá a činná. Uveden je například Miroslav Plzák, známý psychiatr pražských celebrit vystupoval často v předlistopadové televizi, kde byl účastníkem různých zábavných pořadů. A vedl i manželskou poradnu.
Ovšem díky tomu se dostával k řadě citlivých informací, o něž se podělil se svými řídícími důstojníky – informoval tak třeba o Václavu Havlovi („Zná Havlovu psychiku a psychologii,“ stojí v zápise StB o setkání s Plzákem, „a považuje jej za člověka, který je v tomto seskupení osob nejnebezpečnější. Havel má vytříbený smysl pro logické uvažování, umí se rychle rozhodovat a odhadnout situaci, má smysl pro koncepční práci.“). Plzák rovněž poskytl StB zdravotní dokumentaci o milence spisovatele Ludvíka Vaculíka, stejně jako informace o jeho manželce Marii.
Studie jmenuje rovněž Cyrila Höschla, jenž měl informovat mimo jiné o svém přáteli a Havlově bratru Ivanovi; Stanislava Grofa, který v roce 1969 emigroval, je známý především jakožto objevitel holotropního dýchání; či Stanislava Drvotu, který byl terapeutem mnoha umělců, například Vladimíra Boudníka.
Někteří svou spolupráci s StB bagatelizovali či popírali. Vodrážka nicméně zdůrazňuje, že není účelem knihy někoho pranýřovat, ovšem je potřeba nasvítit systém zneužívání psychiatrické péče.
