Bývá označován za „prvního moderního špiona“. Britský agent a dobrodruh ruského původu Sidney Reilly byl popraven 5. listopadu 1925 v Moskvě. O dalších třicet let později se podle spekulací možná stal jedním z předobrazů fiktivního agenta Jamese Bonda.
Životopis jednoho z nejvýznamnějších špionů začátku dvacátého století, jak ho označil dobový britský tisk, se začal psát v březnu 1873, kdy se narodil. Pravděpodobně. Jeho původ totiž zastírají různé domněnky. Pocházel ze židovské rodiny zřejmě z území dnešní Ukrajiny (z Oděsy nebo Chersonu), podle některých zdrojů možná i z dnešního Polska. Sám Reilly – jehož rodné jméno znělo Zigmund Rozenbljum nebo Shlomo Rosenblum – tvrdil, že se narodil v Irsku.
Izraelský historik Benny Morris, který se nejnověji pokusil poznat pravého Sidneyho Reillyho pod romantizujícími nánosy, jimiž ho zavál čas, seriálové vyprávění i jím šířené legendy, soudí, že Reilly mohl být potomkem židovského učence Ga'ona z Vilna a mohl mít příbuzenské vazby na bolševického revolucionáře Lva Trockého, jak prozradil The Jerusalem Post. Což by bylo o to pikantnější, protože Reilly už jako britský agent na Trockého, stejně jako na Lenina, cílil při plánování antibolševické revoluce (o tom více níže).
Pracoval pro Británii, Japonsko i Rusko
Doložitelné je, že jeho život nabral poměrně dobrodružný spád. Z carské říše odešel nejprve do Brazílie a poté do Británie a už v devadesátých letech devatenáctého století se zapojil do špionážních aktivit v ruských emigrantských kruzích v Londýně.
Počátkem dvacátého století působil v Mandžusku, kde údajně ukradl a předal Japoncům plán obrany pevnosti Port Arthur. Bitva o dálněvýchodní přístav byla součástí rusko-japonské války. Japonské síly na něj zaútočily začátkem roku 1904 a mnoho měsíců zde obléhaly ruskou posádku. Než na pomoc obléhaným vojákům stihla dorazit – kvůli různým problémům přes polovinu světa – Baltská flotila, už Port Arthur ovládli Japonci.
Sidney Reilly také získal, často za dramatických okolností, řadu důležitých informací o německé i ruské zbrojní výrobě. Průmyslové, vojenské a politické informace často vytěžil prostřednictvím šarmu, intrik a kontaktů s ženami z vyšších vrstev.
Britský autor populárně-historických knih Andrew Cook v biografii Sidneyho Reillyho tvrdil, že Reilly zavraždil v roce 1898 muže, jehož manželku a jmění chtěl získat pro sebe. Dokonce se měl vydávat za lékaře, aby mohl podepsat úmrtní list. Ve zpravodajských službách ale prý nikoho nezabil.
Po vypuknutí první světové války se Reilly podílel na zajištění prodeje zbraní ze Spojených států do Ruska, působil u kanadského armádního letectva a od konce 1917 opět u britské rozvědky. Jako agent se několikrát vypravil za nepřátelské linie a vloudil se mezi německé důstojníky, od kterých získával informace.
Chtěl odstavit Lenina
Jako zapřisáhlý antikomunista spolupracoval s bělogvardějskou emigrací, zapojil se do akcí na území Sovětského svazu a organizoval převrat proti bolševikům – šlo o spiknutí připravované britským diplomatem a agentem, Sirem Lockhartem, jehož součástí mělo být zesměšňující zatčení, možná dokonce atentát na Lenina a Trockého. Reillymu se podařilo uprchnout jen půl hodiny předtím, než ho domů přišla zatknout policie.
Mimochodem Lockhart, jenž tuto eskapádu nakonec také přestál bez úhony, o Reillym koncem šedesátých let vydal knihu, podle níž pak o dvě dekády později vznikla minisérie se Samem Neillem v hlavní roli.
Dá-li se věřit tomuto vyprávění, tak Reilly přistupoval ke svržení bolševiků s jemu vlastní dobrodružnou drzostí. Prý neváhal bušit na bránu Kremlu a dožadovat se (pochopitelně marně) setkání s Leninem. Rozvíjel také plány s převleky, které by mu pomohly dostat se blíž k politickým špičkám. Předběhla ho však eserka (tedy členka strany sociálních revolucionářů) Fanny Kaplanová, když se v srpnu 1918 pokusila Lenina zastřelit.
Ve dvacátých letech stihl Reilly působit i jako poradce Winstona Churchilla, v té době vlivného člena britské vlády.
Operaci Trust neměl věřit
Osudnou se mu stala operace Trust (Důvěra), kterou rozehrála sovětská tajná policie GPU. Reilly navzdory varování, že se vystavuje nebezpečí, odjel do Ruska s cílem spojit se s tajnou protibolševickou organizací Monarchistický svaz centrálního Ruska (MOCR). To se mu povedlo, a dokonce navrhl spolupráci s britskou tajnou službou.
Záhy však byl zatčen, všichni členové vedení MOCR byli totiž tajnými policisty. Byl vyslýchán a nakonec zastřelen, podle později zveřejněných dokumentů se tak stalo 5. listopadu 1925.
Andrew Cook ve zmíněné knize o Reillym uvedl, že rozkaz o agentově popravě přišel přímo od Stalina. Odvolával se na svědectví – v době rozhovoru už stoletého – ruského důstojníka, který byl zapojen do zmíněné operace, jež měla Reillyho nalákat zpátky do Moskvy.
Během věznění měl prý povoleno chodit s doprovodem do lesa za Moskvou a při jedné takové „procházce“ ho zezadu zastřelili. Největší ironií je, že Reilly se stal obětí podvodu, poznamenal Cook a odmítl dohady, že tento dobrodruh jen předstíral své zmizení a ve skutečnosti ze Sovětského svazu uprchl.
Spíš podvodník než hrdina
Cook líčí Reillyho spíše jako podvodníka, vraha a nenapravitelného sukničkáře než britského hrdinu, konstatoval v dobovém článku The Guardian. Autor podotkl, že viděl agentovy osobní spisy a že zpravodajské agentury, pro něž pracoval, jeho pochybnou minulost dobře znaly. Ale byly si zároveň vědomy, že je mužem, který dokáže snadno obalamutit ostatní, a navíc v sedmi jazycích.
Že se Sidney Reilly stal předobrazem Jamese Bonda, je možná také jen jednou z legend, které život „špionského esa“ obestírají. List The Wall Journal podotýká, že Reillyho skutečnou stopu zamlžují nesčetné lži, které sám o sobě šířil hned z několika důvodů. Kromě toho, že nechtěl být demaskován jako špion, měl také snahu zakrýt svůj židovský původ nebo se vyvléknout z milostných afér a pochybných obchodů.
Aby obalamutil Rothschildy, převlékl se za kněze
Dobový článek New York Times vycházející ze zmíněné minisérie podle Lockhartovy knihy jako příklad Reillyho obchodní činorodosti uvádí angažovanost, s níž se snažil zajistit pro Británii smlouvu ohledně těžby ropy v Perském zálivu.
Obchodník William D’Arcy, který obrovské zásoby objevil, měl kvůli financování schůzku s členy francouzské větve finančnického rodu Rothschildů. Setkání se odehrávalo na jachtě v Cannes, kam se Reilly s požehnáním britské tajné služby vloudil převlečený za kněze pod záminkou sbírky pro charitu a D’Arcyho přesvědčil, že mu Britové můžou nabídnout lepší podmínky.
Podobně fanfarónským způsobem se neváhal dostat i k jiným velkým obchodům – a z nich plynoucích velkých provizí, nutno podotknout, že ne vždy „vydělával“ čistými prostředky.
Nejen v tom se Reilly od Bonda, který svému prospěchu nadřazoval britské zájmy, lišil. Lockhart, jenž se navíc s Reillym znal osobně, ho popisuje jako muže plného protikladů: Uměl být prý zlý i velkorysý, krutý i laskavý, sobecký i altruistický. A také byl zapáleným sběratelem všeho, co souviselo s Napoleonem.
Fleming měl sám zpravodajskou zkušenost
Spisovatel Ian Fleming představil světu Jamese Bonda v roce 1953, tedy tři dekády po Reillyho smrti. Podle New York Times Fleming popíral, že by svého literárního hrdinu stvořil podle Reillyho.
Agenta 007 s povolením zabíjet nicméně nevymýšlel jen od stolu, při psaní se mohl opírat o vlastní zkušenosti. Psaní rád zakončil sklenkou martini – a především pracoval v britské špionážní službě poté.
Za druhé světové války mimo jiné připravoval operaci Goldeneye, která měla zajistit spojení s Gibraltarem v případě, že by se Španělsko přidalo na stranu Osy a britskou kolonii Gibraltar napadlo. Z Flemingovy iniciativy také vznikl zvláštní oddíl, jehož členové měli většinou kriminální minulost a znalosti, jak otevřít zámek nebo trezor, uplatnili při shromažďování údajů za nepřátelskou linií.
Bond jsem já, tvrdil námořní důstojník Dazel-Job
Kandidátů na Bonda je každopádně více. Například v roce 2003 britská média informovala, že ve věku devadesáti let zemřel Patrick Dazel-Job, který rovněž mohl být předobrazem agenta Jejího veličenstva. Někdejší námořní důstojník, dobrodruh s vynikající fyzickou kondicí, uměl stejně jako Flemingův hrdina „lyžovat pozadu, řídit miniponorku a byl s to provést nejriskantnější seskoky padákem“.
Sám Dazel-Job byl přesvědčen, že spisovatele pro slavnou literární postavu inspiroval. „Já byl Bond, je to pravda. Za druhé světové války jsem pracoval s Flemingem. Vedli jsme spolu přes nepřátelské linie jednotku námořní pěchoty a později mi řekl, že si mě vybral jako předlohu pro Bonda,“ uvedl.
Podle listu The Guardian tyto výroky potvrdil i Peter Jemmet, který za války s oběma muži sloužil. Jemmet ujistil, že řada jejich bývalých kolegů poznala z Bondových rysů právě Dazela-Joba, a to hned, jak se objevily první romány s agentem 007.
Možností ovšem zůstává, jak je přesvědčen třeba Flemingův životopisec Andrew Lycett, že James Bond je naprosto smyšlená osoba, byť autor mohl čerpat inspiraci z práce a zážitku mnoha svých kolegů z řad tajných služeb.
