Nový dokument Heleny Třeštíkové s názvem Anny měl o víkendu premiéru na mezinárodním festivalu v Amsterdamu. Režisérka a také členka americké Akademie filmového umění a věd v časosběrném snímku sleduje starší pražskou prostitutku a její hledání vlastní důstojnosti a štěstí. „Její autenticita byla ohromující,“ říká Třeštíková v rozhovoru pro Události v kultuře, který vedl Jiří Svoboda. Film vznikl v koprodukci ČT.
Helena Třeštíková 16 let natáčela prostitutku Anny. Její autenticitou byla ohromena
Z ukázek by se dalo usoudit, že pro vaši hrdinku je důležitá jakási profesní čest. Byla pro vás tato poctivost u ní pochopitelná?
Ano. Anny byla velmi svérázná postava. Zaujala mě hned na začátku, když jsem začala dělat takový film o sdružení Rozkoš bez rizika, kde se angažovala. Je to sdružení na pomoc pražským prostitutkám. Také hrají divadlo, kde Anny velmi aktivně vystupovala. Byla velmi otevřená, autentická, což je pro dokument hrozně důležité. Nic neskrývala. A samozřejmě, byla ráda, když její profese měla svou hodnotu.
Ale přece jen, tato profese je velmi citlivá pro okolí dotyčné. Neměla Anny strach z reakcí, které mohou nastat po uvedení filmu?
On byl nejdříve v televizi v roce 2001 uveden film o sdružení Rozkoš bez rizika. A neměla jsem pocit, že by to Anny nějak poškodilo. Její rodina se s tím zřejmě nějak smířila. Ona byla ochotna s námi dále pokračovat, když jsem se rozhodla sledovat její život dále, i po dokončení toho prvního filmu. Dohromady to bylo šestnáct let, kdy jsme byly v kontaktu, a opravdu její autenticita byla ohromující.
Narkomanka Katka, zloděj René, bezdomovkyně Mallory, teď prostitutka Anny. Čím vás jako režisérku přitahují lidé na okraji společnosti?
Samozřejmě jsou to zajímavé příběhy. Ale myslím, že nejsem režisérka jenom příběhů lidí z okraje společnosti. Projekt Manželské etudy například mapuje zcela běžné manželské páry. A teď budou mít v televizi v lednu premiéru dva filmy, Karolína a Ester. Což je třicet let sledování života běžných žen. Jedna z nich je televizní moderátorka Ester Janečková, druhá je realitní makléřka. Setkala jsem se s nimi před třiceti lety jako se studentkami střední zdravotní školy. Zajímá mě život ve všech jeho projevech. Nesnažím se být jen režisérkou lidí z okraje společnosti, to ne.
Když už jste zmínila Manželské etudy, to je příklad toho, že hrdiny vašich dokumentů obvykle sledujete i s ohledem na dobu. To u Anny moc neplatilo, našla jste tam jinou linku?
Ale ona se tam ta doba také nějak propisuje. Tomu se nedá úplně zabránit, i když asi to nebylo stěžejní téma. Ale přesto, začaly jsme v roce 1996. To byly ještě takové divoké devadesátky, něco z toho se tam také trochu objeví. A potom, jak šla doba, tak nějaké obrazy nebo záznamy doby tam trošku jsou, alespoň se o to vždy snažím.