Výstava Cesta k Vysoké hře, jež byla otevřena v brněnské Moravské galerii, připomíná jednu velice důležitou etapu v tvorbě i životě česko-francouzského malíře Josefa Šímy. A její označení můžeme brát doslova i přeneseně.
Glosa: Vysoká hra Josefa Šímy
Když se v roce 1927 Josef Šíma (1891–1971) na doporučení svého přítele, básníka, prozaika a publicisty Richarda Weinera seznámil v Paříži s ani ne dvacetiletými básníky Rogerem Gilbertem-Lecomtem, Reném Daumalem a Rogerem Vaillandem, s nimiž pak založil skupinu Vysoká hra (Le Grand Jeu), měl již za sebou zaznamenáníhodnou uměleckou cestu.
Po studiích na technice a válečném vojančení si v Brně, kde žil s rodiči, pronajal ateliér a obrazy, které z tohoto období v Moravské galerii vidíme, prozrazují, jak Šíma, který již měl výtečně zvládnutou techniku (jeho otec byl profesorem kreslení), hledal nové způsoby vyjádření. Jeho tehdejší tvorba se někdy blíží abstrakci, jistě i díky vlivu Thea van Doesburgea a Pieta Mondriana, nebo je v ní naopak znát dynamické okouzlení technikou.
V roce 1921 byl Šíma přizván k výstavě Tvrdošíjných a v několika vystavených obrazech můžeme vidět jistou spřízněnost s významným členem tohoto uskupení Josefem Čapkem. O tři roky později se pak zapojil do činnosti brněnské pobočky Devětsilu, to již ale byl natrvalo usazen v Paříži. Odtamtud mimochodem ilustroval album Paříž, obsahující jak básně francouzských autorů týkající se Paříže, tak jeho vlastní lepty.
Pak již začala etapa, kterou z Šímova díla známe možná nejvíce: éterické, leckdy mytologií inspirované obrazy, jež jsou zároveň jakýmisi milníky či ukazateli umělcovy cesty. Tím se také dostáváme k jádru velice zajímavé výstavy, k níž vyšel i neméně zajímavý katalog, mimochodem uzavírající trojici svazků věnovaných právě skupině Vysoká hra.
Jak je to tedy s onou vazbou Šíma – Vysoká hra? Samozřejmě můžeme jít po faktech a procházet velice intenzivní tříleté (1929–1931) spojení, kdy se Šíma podílel na činnosti této umělecké skupiny (scházeli se u něj v ateliéru). Jeho kresby najdeme v revui, již skupina vydávala, stejně jako třeba v básnické sbírce Mnoho nocí (1928) Richarda Weinera, českého básníka z okruhu Vysoké hry. Již tento pohled nám potvrzuje silné sepětí Šímy a jeho mladších přátel.
Šíma nebyl pouhým malířem
Podívejme se ale hlouběji – a brněnská výstava nám to umožňuje – na Šímovu Vysokou hru. Úvodem zmiňme výrok Věry Linhartové, spisovatelky, básnířky, překladatelky a také kunsthistoričky, jež se jak Šímovi, tak Vysoké hře věnovala již v 60. letech: „Není pro nás neklamným znamením, že máme před sebou nejen velké malířské dílo, nýbrž i lidské dobrodružství, jehož smysl se stále více prohlubuje a zároveň se nám vzdaluje tou měrou, jak se mu přibližujeme?“
Šíma nebyl pouhým malířem, v konvenčním slova smyslu (stejně jako Rimbaud, na nějž Vysoká hra přísahala, nebyl pouhým básníkem), a jsem přesvědčen, že malování pro něj bylo pouze prostředkem, ne cílem. Koneckonců básník Roger Gilbert-Lecomte to v eseji Malba Josefa Šímy (1929/1930) napsal jasně: „Hotový obraz je pouze svědectvím tajemných pochodů ducha, jemuž se dostalo vidění, které vnímá, které nahlíží a jež pak uvažuje.“
Cesta k Vysoké hře není samozřejmě jednoduchá, bez rizik a nástrah, vyžaduje naprostou oddanost a odvahu zbavit se všeho zbytečného, veškerého mentálního haraburdí. Stanout nahý. Přesně, jak to ve své básni popsal René Daumal: „A teď jsem shodil všechnu hnilobu / a celý bílý kráčím v tobě, / má nová kůže přízraku / se chvěje už v tvém vzduchu.“
Vysoká hra Josefa Šímy v Moravské galerii (zdroj: ČT24)
Nacházíme něco z tohoto oproštění v Šímových obrazech? Ano, a to nejen v jeho „krajinách“, ale třeba i v portrétech, jakým je například zpodobnění právě Reného Daumala z roku 1929. Portrétovanému básníkovi sice v podstatě chybí nos, o to výraznější jsou však jeho oči; nemluvě o tom, že „cesta vzhůru“, tedy k „vysokému“, je naznačena i odpoutáním se od „dolního“ – Daumalova těla směrem dolů totiž ubývá, rozplývá se.
Slovy již zmíněného Rogera Gilberta-Lecomta: „Šíma, pořád na postupu k sobě samému, v honbě stáda přízraků, skládá a rozkládá schodiště obrazů a je nejdále na malované cestě Vysoké hry.“
Nelze totiž než souhlasit i s dalším francouzským básníkem Andrém Delonsem, že „Šímovo dílo je realizovanou meditací“. Navíc – a opět si pomůžeme citátem, tentokráte Ronalda de Renévillea – jde o to, „probudit v člověku schopnost odpovídat nejjemnějším záchvěvům, jimiž jsou tvořeny vyšší stavy hmoty…“ De Renéville měl sice na mysli Arthura Rimbauda, jeho slova ale stejně tak platí i pro Josefa Šímu.
Jak se ostatně mohou návštěvníci brněnské výstavy přesvědčit až do 24. února 2019. Poté se Vysoká hra Josefa Šímy přesune do Národní galerie v Praze.