Francouzská skupina Vysoká hra (Le Grand Jeu), jež sdružovala básníky, malíře a vizionáře, svou činnost sice dávno ukončila, její odkaz ovšem je – naštěstí – stále více než živý. Potvrzuje to i souborné vydání všech čísel stejnojmenné revue, již toto naprosto ojedinělé společenství umělců vydávalo.
Recenze: Vysoká hra s ohněm
Úvodem možná trochu fakt: Skupina Vysoká hra, jež působila v Paříži v letech 1927 až 1932, sdružovala tehdy relativně mladé autory, všem bylo kolem dvaceti. Ovšem juvenilní jejich tvorba ani názory rozhodně nebyly. Napsali-li v úvodním textu prvního čísla své revue, že „Vysoká hra je nenapravitelná; hraje se jen jednou. Chceme ji hrát v každém okamžiku svého života. Hraje se na ‚kdo ztrácí, vyhrává‘“, nebylo to žádné hraní si se slovíčky, jaké bychom mohli nacházet v tehdejších teoretických provoláních, například našich poetistů.
Protože, čtěme dál: „Postoj: je třeba se uvést do stavu naprosté vnímavosti, a tedy být čistý, vytvořit v sobě prázdno. Odtud naše ideální snaha, učinit vše a v každém okamžiku otázkou. Návyk na tuto prázdnotu ztvárňuje den ze dne našeho ducha. Nesmírný tlak nevinnosti pro nás rozlomil všechny přehrady a zábrany, které člověk jako bytost společenská obvykle přijímá.“
Stav naprosté vnímavosti
Pod tím si lze samozřejmě představit ledacos, ovšem především Roger Gilbert-Lecomte a René Daumal, dva „tahouni“ celé skupiny – aniž bychom jakkoli umenšovali přínos dalších přátel (tedy Rogera Vaillanda, Rollanda de Renévilla či Georgese Ribémont-Dessaignese, například) –, „uvedením se do stavu naprosté vnímavosti“ mysleli jediné: následování příkladu Jeana Arthura Rimbauda a jeho slavného Dopisu vidoucího. Konkrétně slov o tom, jakým způsobem se básník stává vidoucím…
Pro připomenutí: Rimbaud píše o „dlouhém, nesmírném a vědomém rozrušování všech smyslů“. Jinými slovy, autoři Vysoké hry se vydali na pouť, jež mohla klidně skončit předčasnou smrtí či šílenstvím, mohla ovšem také vést k poznání, přinejmenším k nahlédnutím za oponu, dělící nás od jiných světů. Poezie tak pro ně byla víc než pouhé skládání hezkých slovíček a rýmů.
Poezie, za niž se platí
Především jak Daumal, tak Gilbert-Lecomte si byli všech rizik jasně vědomi, přesto se na onu pouť ohněm vydali. Vrhli se do něj a vydali se mu. V čemž se, mimo jiné, diametrálně lišili od svých surrealistických současníků, semknutých kolem André Bretona, kteří svá – ve srovnání nevinná a opatrná bádání – provozovali po kavárnách.
Vysoká hra
V souvislosti s Vysokou hrou (česky již dříve vyšla její antologie, stejně jako jednotlivá Daumalova a Gilbert-Lecomtova díla) nelze nezmínit její českou stopu: členem skupiny byl po nějaký čas malíř Josef Šíma, sice o generaci starší než ostatní, ovšem setkání s nimi bylo pro jeho další tvorbu velice důležité (jak jistě prokáže jak připravovaná výstava v Moravské galerii, tak publikace s ní spojená). Skupině byl blízký i spisovatel a básník Richard Weiner.
Závěrem snad názor teoretičky umění, prozaičky a básnířky Věry Linhartové, jež měla k odkazu Vysoké hry jistě blízko: „Vysoká hra je však také básnickou zkušeností, ne proto, že vydala několik básnických spisů, ale proto, že je zkušeností slova. Nikoli slova-ozdoby krásného písemnictví, ale slova-gesta, slova-magického aktu, které skutečně hýbá oslovenou, pojmenovanou věcí, které ji otevírá. Toto žité, trojrozměrné slovo je duchovní silou, analogickou nebo totožnou k silám, jež hýbají universem – k energii.“
Je třeba též uvést, že jakkoli daleko za onu zmiňovanou oponu nahlédli, vybralo si to svou daň: jak Daumal, tak Gilbert-Lecomte na následky svých expedic zemřeli, relativně mladí, v šestatřiceti letech. Ale jak napsal Roger Gilbert-Lecomte, „řeknu-li ‚oheň‘, mé tělo je uprostřed plamenů…“
Ovšem dílo, které po sobě zanechali, ať již na stránkách Vysoké hry, či v básnických sbírkách, svědčí o hloubce a také opravdovosti (a nebezpečnosti, v tom nejlepším slova smyslu) jejich snah. A že leželo dlouhá desetiletí v zapomenutí, není vina jejich, ale pouze důkazem ignorance většinového literárně-vědného diskurzu. Až v poslední době se tedy Vysoké hře dostává ocenění, jež si zasloužila dávno, a lze jen uvítat, že tuto možnost má nyní i český čtenář.
Vysoká hra, vydalo nakladatelství Malvern, 2017.
