Několik let pracoval jako osobní fotograf prezidenta Václava Havla. Že ho lidé spojují hlavně se snímky prvního českého prezidenta, Tomkimu Němcovi v minulosti vadilo, zpětně to ale vnímá tak, že se nic lepšího nemohlo stát. „Jsem fatalista,“ myslí si o sobě fotograf, kterého fascinují obyčejní lidé. „Přitahuje mě běžný život a naše role v něm,“ vysvětluje. V podcastu Background ČT24 mluví o svém dětství v Egyptě i o české fotografické scéně.
Fotografie je pro mě celoživotní dobrodružství. Neumím o tom psát, proto radši fotím, říká Tomki Němec
Kdo je tedy tím „obyčejným“ člověkem, který se stává tématem fotek Tomkiho Němce? „Je to kdokoliv, s kým se potkám a zaujme mě v nějaké situaci. Buď si sedneme, nebo si nesedneme. Tedy pokud o sobě víme. Často se při focení snažím nebýt viděný,“ popisuje fotograf.
Vůbec první fotky pořídil Němec ještě v pubertě, když fotil spolužáky na internátu ke konci 70. let. „Byli to spoluobyvatelé jedné místnosti, kde nás spalo osm,“ vrací se v čase.
Ještě předtím žil krátce v egyptské Alexandrii. „Mluvil jsem plynně arabsky, nejdřív jsem se ale naučil nadávat,“ směje se. Nadávky postupně pochytil na ulici, kam ho rodiče pouštěli hrát si. „Člověka to formuje, samozřejmě návrat byl o to drsnější,“ říká ke střetu s odlišnou kulturou a následnému návratu do socialistického Československa.
Běž raději dělat zelináře
„Natvrdo“ se Němec začal věnovat fotografii ve dvaceti letech. „Přišel jsem na školičku profesora Jána Šmoka, který založil katedru umělecké fotografie na FAMU,“ vysvětluje a dodává: „Ten člověk dokázal vzbudit zájem o fotografii naprosto drsným způsobem.“
V případě Němce sroloval Šmok jeho fotky do ruličky a řekl mu, ať si je strčí někam a jde radši dělat zelináře. „Devět z deseti lidí už se na kurz nevrátilo,“ vypráví Němec. On ale patřil mezi těch deset procent a za dva měsíce byl zpátky s dalšími fotkami. A pak se přihlásil na FAMU.
„Udělal jsem přijímačky napoprvé. Nemyslím si, že jsem byl nějak dobrý, ale měl jsem jeden dobrý soubor fotek, který, myslím, přijímací komisi překvapil,“ hodnotí zpětně zkušenost. Studium na FAMU ale jeho očekávání nenaplnilo, chtěl se totiž věnovat striktně dokumentární fotografii. „Musel jsem zvládat i jiné kategorie, které mě ale vůbec nebavily.“
Když pak v roce 1989 musel se studiem skončit, bylo to pro Němce i částečné vysvobození. „Rektor mně i dalším oznámil, že je velký tlak z ministerstva vnitra a školství, abychom byli vyhozeni,“ říká Němec. Právě on byl totiž jedním z lidí, kteří chodili fotit na demonstrace.
Fronta na banány jako memento
Kvůli jeho fotkám ho vyslýchala také Státní bezpečnost. „Ve své naivitě jsem přesvědčoval dva estébáky, kteří mě měli narolovaného, že tomu nerozumí, že my demonstrace fotíme, protože chceme, aby fotografie zaznamenaly dobu.“
Přiznává, že ho k tomu v té době vedla právě velká naivita. A i když už při dalším výslechu neřekl nic, snílkem je prý dodnes. „Zachovávám si určitou míru představivosti až do současnosti. Pro mě stále existuje nebe vysoké a modré,“ říká s odkazem na dílo Jaroslava Foglara, které jako malý četl pořád dokola.
Zachycení doby je podle Němce jedním z hlavních smyslů fotografie. „Mladší lidé, kteří třeba nikdy nezažili dobu devadesátek, se skrze to, co bylo natočeno nebo zaznamenáno, ať už televizí, nebo fotografií, můžou dozvědět, co nikdy nezažili,“ míní Němec a dodává: „Sám to tak mám s druhou světovou válkou.“
„V mladých lidech pak třeba ta fotka fronty na banány může vyvolat pocit, že tohle nechtějí, že si chtějí jít radši do mekáče koupit hamburger,“ zamýšlí se fotograf.
Bod zlomu
Kromě Václava Havla fotil Tomki Němec také život na komunistické Kubě, českou menšinu v rumunském Banátu, nebo například prezidentskou kampaň Karla Schwarzenberga. Jeho fotky se objevily v řadě předních českých i světových časopisů a deníků, mimo jiné třeba ve francouzském Le Monde nebo americkém New York Times. V minulosti získal ocenění na soutěžích World Press Photo a Czech Press Photo. Už pár let ale své fotky do žádných soutěží neposílá.
„Dospěl jsem do bodu zlomu,“ vysvětluje své rozhodnutí. „Fotografii vnímám částečně jako umění a umění je těžko měřitelné.“ Dalším důvodem je jeho vztah k české fotografické scéně. „Z oborů, co znám, neznám jiný, kde by bylo tolik nepřejícnosti, pomluv a závisti.“
I přes kritiku je sám jako fotograf v Česku spokojený. „Jsem šťastný, že jsem svobodný a můžu si dělat, co chci. Živím se tím, že dělám knížky a prodávám autorské fotografie, o které je zájem,“ říká. A neměnil by ani minulost. „Jsem fatalista. Věřím, že do jisté míry to řídí někdo nahoře.“ Hořkost tak nepociťuje ani nad tím, že ho hodně lidí zná hlavně jako fotografa Václava Havla. „Havel mě nastartoval, ale myslím, že jsem si to vyfotil, že to není zadarmo.“
„Fotografie je pro mě celoživotní dobrodružství, neumím o tom psát, proto radši fotím,“ objasňuje Němec, proč si vybral právě tento obor.
Celý rozhovor si poslechněte v podcastu Background ČT24 na Spotify, Soundclound, Podcasty Google a Apple.
