Ve čtvrtek byly vyhlášeny nejlepší novinářské fotografie loňského roku – World Press Photo 2019. Jde o největší a nejprestižnější soutěž pro fotožurnalisty. Právě o jejich oboru se ale mluví jako o ohroženém. Pro noviny a časopisy je často levnější vybavit píšící redaktory mobilními telefony a zaplatit agenturní fotografie. Jak digitální technologie ovlivnily fotožurnalismus? Tématu se bude věnovat Newsroom ČT24 ve 22:02.
Digitální technologie fotožurnalismus změnily, ale úplně ho nezničí, shodují se fotografové
„Když se začínalo jezdit v 90. letech ven, tak se vozila celá laboratoř. Zvětšovák, papíry, chemikálie, psací stroj. A to se dělalo v improvizovaných černých komorách, třeba v koupelnách,“ vzpomíná na porevoluční fotožurnalistiku Petr Josek, fotograf a předseda poroty soutěže Czech Press Photo. „ V té době bylo celkem napínavé poslat vůbec jednu fotku, natož jich poslat víc,“ dodává.
To se s nástupem digitálních technologií na přelomu tisíciletí výrazně změnilo. K fotografování teď stačí mobilní telefon a poslání obrázku výrazně zrychlil a usnadnil internet. „Došlo k zásadní proměně, kdy z relativně úzkého portfolia lidí, kteří to pořizovali, se to najednou rozšířilo na všechny ostatní, kteří mají v ruce zařízení,“ říká Petr Mlch, šéfredaktor fotobanky ČTK.
Fotografie pro každého
„Dřív to bylo dost nákladné a jen pro určitou část lidí,“ potvrzuje fotograf Tomki Němec. Změna ale znamená, že pro vydavatele novin a časopisů, ale i pro zpravodajské agentury je například levnější platit za fotografie místním fotografům, místo aby posílali na místo dění své vlastní pracovníky.
„Dřív byl zvyk, že každá redakce na klíčové události posílala vlastní lidi, aby měli vlastní materiál. Ale já když teď budu řešit nějakou věc v Pakistánu, tak je pro mne jednodušší zvednout telefon, zavolat tam a někoho sehnat na místě,“ popisuje praxi Petr Mlch.
Jeho slova potvrzuje i Václav Vašků, fotoeditor Hospodářských novin. „Velké agentury, které dříve platily statisícové částky fotografům, aby se třeba hned sbalili a jeli do nějakého místa, kde se něco stalo, tak už dnes odmítají ty peníze za to dávat a spoléhají se spíše na fotky místních amatérů,“ říká pro Newsroom ČT24.
To může mít dopad i na obrazovou kvalitu fotografií. „Je otázka, jestli je zásadní kvalita té fotografie, nebo jestli je důležité, že je aktuální z místa a vzniká v momentě, kdy je to potřeba,“ ptá se Petr Mlch z ČTK.
Konec fotoreportérů?
Digitální technologie ale měly na obor i pozitivní dopad, myslí si fotograf Tomki Němec. „Tím zdemokratizováním, přínosem té digitalizace, to může dělat každý a objevila se spousta nových, velmi kvalitních lidí, kteří umí fotit. Přináší výborná svědectví z celého světa a umí to v rychlosti,“ vysvětluje.
Podle něho fotožurnalistika neumírá. „Je to velmi těžké, ale dokud budou obrázky obrázky, tak se na ně lidé budou dívat,“ říká. A souhlasí s ním i další. „Já si nemyslím, že fotožurnalistika umírá. Samozřejmě se ale změnila,“ říká Petr Josek.
Fotoreportéři nevymřou ani podle fotografky Jany Ašenbrennerové, která v roce 2014 získala čestné ocenění World Press Photo za snímky ukazující život gayů v Demokratické republice Kongo. „Nemyslím si, že by to, že teď každý má možnost dokumentovat dění kolem sebe a zprostředkovávat informace přes sociální sítě, ohrožovalo žurnalistiku.“
Povolání fotoreportéra podle ní dokonce vzkvétá, ale je na čtenářích a divácích, aby si zodpovědně vybírali, kterému obsahu budou věnovat svou pozornost. „Jsme fotografové, ale zároveň i žurnalisté. Takže i my musíme zprostředkovávat informace, ověřit si fakta, dělat rozhovory s lidmi. Není to jen tak, že se někde ukážeme a něco vyfotíme,“ vysvětluje Ašenbrennerová, jak se odlišují profesionální fotožurnalisté od amatérů.
Jsou dnes fotožurnalisté patřičně oceňováni za svou práci? A je o ni vůbec ještě v redakcích a mezi čtenáři zájem? Více se dozvíte v pořadu Newsroom ČT24, v neděli ve 22:02.