K nejpůsobivějším filmovým zpracováním atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha patří film Jiřího Sequense. Premiéru měl v roce 1964, nyní se do kin opět vrací v digitalizované podobě. Na plátna se dostane 26. května, den před osmdesátiletým výročím zásadního odbojového činu.
Do kin se vrací Atentát. Režisér Sequens chtěl odbojovou akci proti Heydrichovi natočit co nejvěrněji
Snahou Jiřího Sequense a spoluscenáristů Miloslava Fabery a Kamila Pixy bylo předestřít historickou událost co nejvěrněji. Čerpali z archivních dokumentů, dobových fotografií i vzpomínek pamětníků. Postavy zapojené do diverzní akce nesou krycí jména, pod nimiž parašutisté operovali v protektorátu. Doklady Jana Kubiše byly psány na Otto Strnada, Jozef Gabčík se stal Zdeňkem Vyskočilem.
Dokumentární byl podle generálního ředitele Národního filmového archivu Sequens ve snaze o co největší věrnost, nikoliv ale v použití filmových prostředků. Nasvícením či širokoúhlým formátem se mu podařilo vytvořit temnou, až noirovou atmosféru, umocněnou použitím úryvku z Osudové symfonie Ludwiga van Beethovena.
Rekonstrukce, ale stále fikce
Natáčelo se převážně na místech, kde k zachycovaným událostem za protektorátu skutečně došlo. Traduje se, že například ve scéně při obléhání kostela v Resslově ulici byly tanky a vojáci rozmístěni tak, jak to režisér viděl na dobových fotografiích. V ateliéru vznikly pouze dekorace kostelního interiéru a krypty, kam se parašutisté ukryli a kde nakonec skončily jejich životy.
Od zjištění historiků se ale přesto částečně liší například filmové provedení samotného atentátu, sehrané Ladislavem Mrkvičkou a Rudolfem Jelínkem. Filmaři přitom měli tu výhodu, že ještě mohli natáčet na místě neproměněném pozdější výstavbou Prosecké radiály. „Je třeba, abychom ho pořád brali ve fikčním rámci,“ podotýká k snímku filmový kritik Michael Bregant.
Z hereckého obsazení jmenovitě poukazuje na Josefa Vinkláře, představitele zrádce Karla Čurdy. „To je studie opravdu vystresovaného slabocha. Čurdu hraje trochu jako Cvacha,“ naráží Bregant na Vinklářovu osudovou postavu ze seriálu Nemocnice na kraji města. Za nejsilnější a nejvíce uvěřitelný herecký výkon naopak považuje Radoslava Brzobohatého v roli parašutisty Adolfa Opálky.
Dramatická rekonstrukce atentátu vyzdvihuje zásluhy exilové vlády prezidenta Edvarda Beneše, což se zdá vzhledem k době vzniku snímku překvapivé. V Československu byl atentát na Heydricha poprvé ztvárněn už v roce 1946, kdy otevírá film Františka Čápa Muži bez křídel. V padesátých letech se scénám přímo z atentátu museli filmaři vyhýbat, neboť jej provedli příslušníci západního odboje.
„Pixa se Sequensem připravili film už v roce 1959 – ve verzi, která neprošla. Zelenou k natáčení dostali až v roce 1963. Podmínky už byly přece jen trochu liberálnější, takže mohli natočit film, který nebyl primárně oslavou východního exilu,“ vysvětluje Bregant. O deset let později televize uvedla krimi seriál, jímž se Sequens také zapsal do kinematografie - 30 případů majora Zemana.
První filmy o atentátu točili Němci v Hollywoodu
Za normalizace se atentát či jeho přípravy objevily v Klíči režiséra Vladimíra Čecha a Sokolovu Otakara Vávry, oba snímky ale byly zatěžkány komunistickou ideologií.
Zahraniční filmaři zpracovali odbojářský čin přesahující svým významem hranice protektorátu poprvé ještě během druhé světové války. Již rok po atentátu měly v USA premiéru dva snímky: Hangmen Also Die! natočil německý režisér Fritz Lang, druhý Hitler's madman režíroval také německý režisér Douglas Sirk.
Další zfilmování se kupříkladu objevilo v roce 1975 v americkém snímku Operace „Daybreak“ režiséra Lewise Gilberta. Z novějších počinů vzbudilo v roce 2016 diváckou pozornost drama Anthropoid, i proto, že vzniklo v české koprodukci a točilo se v Česku. O rok později měl premiéru Smrtihlav ve francouzské režii.
