Když v květnu 1942 uskutečnili Josef Gabčík a Jan Kubiš atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, postarali se o jeden z nejvýraznějších odbojových činů v druhé světové válce. Všichni parašutisté měli podle pamětníka Vladimíra Maděry stejné přání. Chtěli, aby na ně národ nezapomněl a aby byli uvedeni ve školních čítankách. Už po roce ale jejich čin inspiroval první filmy a další vznikají do dnešní doby. Naposledy Smrtihlav. Operace Anthropoid se ale objevila i v písni nebo ve hře pro chytré telefony.
Parašutisté doufali, že skončí v čítankách. Vznikly o nich ale výpravné filmy
Plukovník Vladimír Maděra se za druhé světové války v Anglii setkal s výsadkáři Kubišem, Gabčíkem a Josefem Valčíkem a v rámci projektu Paměť národa vzpomínal na to, že poslední přání parašutistů před odletem znělo: ,Postarejte se, ať národ náš na nás nezapomene. Ať naše jména a činy jsou uvedeny ve školních čítankách.‘ „Všichni věděli, že jdou na smrt,“ podotkl Maděra.
Uznání se dočkali. Od Hollywoodu přišlo svým způsobem v podobě hraného filmu už v roce 1943 a pomoc jim při tom poskytl německý režisér Fritz Lang, autor slavné sci-fi Metropolis.
Lang už v roce 1933 ukázal, že nacistické ideologii nefandí, když ve svém filmu Závět doktora Mabuse nechal šíleného zločince pronášet výroky nacistických vůdců. Kvůli snímku však nebyl perzekvován, a dokonce mu nabídli místo v čele německého filmového průmyslu, ale on raději zvolil emigraci.
V Americe během války natočil několik snímků. Bylo mezi nimi dílo I katové umírají!, které volně interpretuje útok na Reinharda Heydricha. Pro příklad – místo parašutistů vyslaných z Londýna útok úspěšně provede člen domácího odboje.
Anthropoid: Film versus realita (zdroj: ČT24)
Ještě týž rok uvedli v USA další verzi událostí, a to pod názvem Hitler's Madman, na které také pracoval německý rodák, a to Douglas Sirk.
„Tvůrci nevěděli ještě všechny souvislosti a bylo to součástí propagandy,“ podotknul k oběma americkým produkcím historik Petr Koura. Přestože jsou tyto filmy historicky značně nepřesné, představují jednu z prvních uměleckých reflexí atentátu, jehož průběh i následující filmaři více či méně přizpůsobovali vyprávění a které zároveň reagovaly na aktuální představy historiků o události.
Po 75 letech Gabčík a Kubiš znovu zaútočili na Heydricha (zdroj: ČT24)
Připomeňme několik historických skutečností. Úkol pro členy skupiny Anthropoid, ale i Silver A a Silver B začal 29. prosince 1941, kdy byli vysazeni na české území. Pro Josefa Gabčíka a Jana Kubiše byl primární úkol atentát na Heydricha. Jako místo útoku byla vybrána ostrá zatáčka silnice pod Vychovatelnou v Praze-Libni. Heydrich tudy totiž projížděl skoro den co den autem do své kanceláře na Pražském hradě.
V evropském kontextu útok na Heydricha nemá obdoby.
Operaci uskutečnili 27. května. Gabčík byl vyzbrojen samopalem, který však selhal, a Kubiš použil bombu. Heydrich byl zraněn a následkem infekce podlehl zraněním 4. června. Útočníkům se povedlo následně skrýt, přestože nacistický režim zakročil a nastalo tvrdé období represí, jehož symbolem se stalo i vypálení obcí Lidice a Ležáky. Teprve v důsledku zrady ze strany jednoho z výsadkářů Karla Čurdy byli atentátníci odhaleni v kostele svatých Cyrila a Metoděje a po dlouhém boji zahynuli nejen Gabčík a Kubiš, ale i další parašutisté, kteří se zde společně ukrývali.
Proběhl atentát tak, jak ukazovaly filmy?
Nepřesností, minimálně z dnešního pohledu, se dopustilo i nejznámější tuzemské filmové ztvárnění událostí nazvané Atentát z roku 1964, které natočil Jiří Sequens starší. Dvojici Gabčíka a Kubiše v něm ztvárnili Rudolf Jelínek a Ladislav Mrkvička, byť vystupovali pod krycími jmény Zdeněk Vyskočil a Otto Strnad, které nesly jejich falešné protektorátní legitimace.
Problematickým místem je samotný průběh útoku na Heydricha. Filmy včetně Atentátu divákům vštěpují, že se jeden z parašutistů se střelnou zbraní postavil autu vezoucímu Heydricha do cesty. Tahle verze však není jistá. „I podle svědectví Heydrichova řidiče muž s automatickou pistolí stál na chodníku a ze vzdálenosti jednoho až jednoho a půl metru sledoval hlavní Heydricha,“ přibližuje vojenský historik Eduard Stehlík, který bádal také v britských archivech.
Filmový Gabčík
Kdyby měl skočit autu do cesty, byla by to podle něj „sebevražedná pitomost“. Už proto, že tramvajové koleje vedly hned podél chodníku a ve směru nahoru jela tramvaj a Heydrichovo auto tak jelo v úzkém prostoru mezi chodníkem a touto tramvají, tudíž by měl parašutista problém uhnout.
Otázkou je rovněž to, jestli hození bomby následuje až po chvíli. „Všichni přejímají výklad, že nejdřív dochází k zamíření samopalem,“ podotýká Stehlík. Akce však podle něj byla prakticky současná. Vyplývá to i z toho, jak měli parašutisté akci nacvičovat.
O dekádu později v roce 1975 připomněly atentát opět hned dva filmy. První byl Sokolovo Otakara Vávry, u kterého však nešlo o hlavní motiv, a druhým byl koprodukční snímek Operation „Daybreak“, kterou v pauze mezi bondovkami natočil Lewis Gilbert. V této verzi Stehlík poukazuje i na špatný typ výbušniny, který parašutisté použili – filmaři zvolili klasický ruční granát. „Měl účinek střepin tři sta metrů, takže by to atentátník na 99 procent nepřežil,“ uvedl historik. K dispozici ve skutečnosti měli speciálně upravenou, vysoce citlivou bombu.
Heydrichova smrt opět v pozornosti filmařů
V posledních letech se atentát na Heydricha opět dostává do pozornosti. V případě snímku Lidice Petra Nikolaeva z roku 2011 ještě šlo o část zápletky, která se soustředila na osud obce Lidice. Loni a letos ale události kolem atentátu pokrývají dva výpravné zahraniční filmy.
Filmový Kubiš
V roce 2016 šlo o drama Anthropoid, které natočil Sean Ellis v koprodukci Velké Británie, Česka a Francie a které mělo světovou premiéru na filmovém festivalu v Karlových Varech. Dvojici Gabčíka a Kubiše si v něm zahráli světoznámí herci – Jamie Dornan, který se objevil v adaptaci erotického thrilleru Padesát odstínu šedi, a Cillian Murphy, který často spolupracuje s Christopherem Nolanem, nejnověji se v létě ukáže ve válečném dramatu Dunkerk.
Aktuálně se v kinech promítá Smrtihlav, jenž vznikl na základě oceňované knihy HHhH Francouze Laurenta Bineta, jejíž pojmenování znamená Himmlers Hirn heisst Heydrich, neboli Himmlerův mozek se jmenuje Heydrich.
Trailer na film Smrtihlav (zdroj: ČT24)
I v tomto případě ovšem divák nemůže čekat úplnou historickou přesnost. „Není to dokumentární rekonstrukce, ale hraný film s uměleckými ambicemi,“ míní Koura. „Tady převážila snaha o umělecké zpracování a výpověď je silná,“ dodal.
Od svých předchůdců se Smrtihlav liší i tím, že se nezaměřuje jenom na provedení atentátu, ale i na zachycení kariérního vzestupu samotného Heydricha. Zatímco Kubiše s Gabčíkem hrají ne tak známí Jack O'Connell a Jack Reynor, v případě obsazení Heydricha a jeho ženy byl casting hvězdnější – zastupujícího protektora ztvárnil Jason Clarke (Terminator Genysis či Úsvit planety opic), manželku pak Rosamund Pikeová (Zmizelá nebo Dnes neumírej).
Historik Koura: Smrtihlav není úplně historicky přesný, převážila snaha o umělecké zpracování (zdroj: ČT24)
Knižní zkoumání atentátu odráželo politickou situaci
Právě Smrtihlav zároveň připomíná, že kinematografie není jedinou kulturní větví, na které se příběh největšího činu domácího protinacistického odboje usadil, a že mimo nezůstala ani literatura. První kniha se datuje do roku 1947.
Pod názvem Za Heydrichem stín se skrývá titul z oblasti naučné literatury, který se snaží pokrýt celé období působení parašutistů několika skupiny včetně Anthropoidu na českém území. Popisu pak neušel ani atentát ani dopadení jeho vykonavatelů i role zrádců. Autor Jaroslav Andrejs se v textu odkazuje na paměti vyšetřovatele atentátu Heinze Pannwitze, ale i vdovu po Heydrichovi.
V Československu se ale v dalších letech začalo prosazovat ideologické hledisko a hrdinství parašutistů bylo záměrně zpochybňováno. Teprve šedesátá leta přinesla uvolnění a s ním novou vlnu zájmu o válečné události. Atentát zkoumal Miroslav Ivanov nebo Rudolf Ströbinger. Kvůli nedostupnosti archivních materiálů ale museli spoléhat na svědectví. A zatímco následná normalizace proměnila atentát opět na nezodpovědný čin londýnské emigrace, po roce 1989 se konečně otevřely archivy, které mohly přinést přesnější poznatky.
Románové zpracování pak představuje i kniha Dva proti Říši od Jiřího Šulce, kterou vydal v roce 2007. Ten se přitom setkal s kuriózní situací, když chtěl knihu udat britskému nakladateli. Odmítl ji vydat, považoval ji za příliš vyfabulovanou fikci. V rozhovoru pro Aktuálně.cz autor knihy uvedl, že pokud příběh parašutistů slyší někdo poprvé, tak mu musí opravdu připadat jako vymyšlený.
Není ale problém si zjistit více, pokud jde o faktografické publikace o Anthropoidu, těch čtenáři najdou v knihovnách mnoho. Interaktivnější způsob, jak se s touto historií seznámit, nabídla výletní hra pro mobilní zařízení nazvaná Operace Anthropoid, se kterou člověk projde některá z důležitých míst, nebo existuje i projekt Československo 38–39: Atentát, který spojuje do jednoho osobní svědectví, autentické filmové záběry, interaktivní komiks a počítačovou hru.
Hra Anthropoid (zdroj: ČT24)
Parašutisté se pak dočkali i vlastní písně, kterou napsal Jan Vyčítal, a také památníku, který byl odhalen v pražské Libni v květnu 2009. Památník tvoří devět metrů vysoký ocelový sloup tmavě červené barvy ve tvaru trojbokého hranolu. Na jeho vrcholu stojí zády k sobě tři postavy s roztaženými pažemi, přičemž dva jsou parašutisté a jeden osoba v civilu, která odkazuje na podíl domácího odboje. Úspěch operace se totiž opíral o pomoc odbojářů v Československu, jejichž činnost ale následně výrazně postihla heydrichiáda.
Pomník na místě atentátu: Reportáž z přípravy a odhalení (zdroj: ČT24)
Přestože po atentátu nacistický režim nechal popravit mnoho obyvatel protektorátu, je útok na Heydricha historiky označován za největší čin domácího protinacistického odboje v Evropě, který posílil pozici československé exilové vlády. Přispěl i k tomu, že západní mocnosti odstoupily od mnichovské smlouvy.