Zřízení protektorátu Čechy a Morava zasáhlo do všech oblastí okupované země. Neminulo ani filmový průmysl, tím spíš, že nacisté si velmi dobře uvědomovali sílu filmu coby nástroje propagandy. Jak se tuzemská kinematografie s příchodem okupantů proměnila, přibližuje v rozhovoru filmový historik Pavel Taussig.
Projevovalo se ohrožení národa a sílící německý vliv už v období takzvané druhé republiky, tedy po podpisu mnichovské dohody?
Za druhé republiky už bohužel vyvřel naplno antisemitismus. Třeba židovským lékařům a právníkům bylo zabraňováno, aby vykonávali své profese. Z Národního divadla byl kvůli židovskému původu vyhozen Hugo Haas. Ještě před okupací, což se pak oficiálně zahlazovalo, aby to vypadalo, že ho vyhodili až Němci. Nesměly se hrát žádné filmy od židovských tvůrců, například z kin byla stažena Bílá nemoc, kterou režíroval Haas. Zakázán byl i Jánošík a filmy Voskovce a Wericha. Na tuhle situaci pak Němci plynule navázali.
Za jak dlouho po vyhlášení protektorátu dokázali okupanti získat vliv nad českým filmem?
Ze všeho nejdříve se snažili zmocnit produkčně-výrobní základny, to znamená hlavně barrandovských ateliérů. Na jedné straně českou kinematografii využívali a zneužívali k propagandě. Chtěli, aby se točily filmy veseloherního charakteru nebo s národní tematikou, aby to působilo, že se tady vlastně nic neděje a válka je daleko.
Na druhou stranu chtěli českou produkci srazit do kolen, což se jim záhy podařilo. S každým rokem klesala produkce českých filmů. Z původních čtyřiceti, padesáti premiér ještě těsně před začátkem protektorátu se nové filmy dostaly postupně k počtu, který by se dal spočítat na jedné ruce.
Německá cenzura začala působit až v září 1939, do té doby nepopulární záležitosti vykonávali Češi. Němci brzy vycítili, že na Čechy platí přístup cukr a bič. Cukrem bylo zachování produkce zábavných filmů. Třeba film Kristián měl premiéru týden po vypuknutí druhé světové války, a přesto se tlačily u pokladen fronty diváků. Myslím si, že v jiných státech by se něco takového nemohlo stát. Češi se chtěli bavit.
Dovolili Němci také, aby ve filmech hráli stejní herci jako před protektorátem? Jak moc se zákazy týkaly jmenovitě konkrétních tvůrců a herců?
Točit samozřejmě nesměli ti, kdo byli židovského původu, ale jinak ostatní v podstatě, pokud se třeba nezapojili do odboje nebo podobně, filmovat mohli. Tam se to nijak výrazně nečistilo.
Důležité je zdůraznit, že už na začátku těchto tragických dob se sešla bývalá Československá filmová společnost. Předsedal jí velmi statečný a charakterní člověk Vladislav Vančura, později se vzdal předsednictví. A ten řekl: Podívejte se, teď se musíme jednoznačně rozhodnout, jestli v nastalém okupačním prostoru budeme dál točit české filmy. Na jedné straně tak Češi uslyší češtinu a uvidí své oblíbené herce, ale na druhou stranu budeme okupační mocí tlačeni do kolaborace.
Těsně zvítězil názor, že se v tvorbě bude pokračovat, ale Vančura říkal: Teď pozor, teď si každý z nás musí osobně vyřešit problém přístupu. Aby neuhnul. A Vančura neuhnul. Když dostal nabídku, aby natočil životopis Bedřicha Smetany, což byla jeho touha, ale byl tam lišácký dovětek, že film ukáže Smetanovu hudební závislost na Wagnerovi, tak tuto nabídku ignoroval. Nebo nejel na výpravu zástupců české kultury do Říše. Mnozí se ale tomu nátlaku neubránili.
Propaganda cílila na diváka v kinech především prostřednictvím filmových týdeníků. Jak ji Češi vnímali?
V týdenících se ukazovaly úspěchy na frontě a podobně. Češi je zpočátku ignorovali, chodili do biografů později, aby se týdeníkům vyhnuli. Němci okamžitě vydali příkaz, že se se začátkem promítání týdeníku zavřou kina, tedy kdo chce vidět i ten následný program, tak už tam musí sedět. Ale jinak kulturní politika okupační moci spočívala v povolení natáčet ideologicky nezávadné filmy, aby se budil dojem, že v protektorátu je všechno poklidné, lidé ať se v kinech baví nebo si při národních tématech, jako Pantáta Bezoušek a Babička, trošku i popláčou, ale ráno ať jsou připraveni u strojů a vyrábí munici pro wehrmacht.
