V nacistickém Německu zřídili Hitlerjugend, Slovenský štát měl Hlinkovu mládež, v protektorátu vzniklo Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě. Do povinné služby, stavěné na nacionálně-socialistických idejích, se zapojilo na půl milionu lidí. Přesto současná veřejnost o této organizaci nemá příliš povědomí. „Kdo by se tím chtěl chlubit,“ poznamenal v Interview ČT24 autor dokumentu Kuratorium Ondřej Veverka. Ve svém snímku nashromáždil množství archivních materiálů a především zachytil výpovědi posledních pamětníků. Dokument Kuratorium je dostupný v iVysílání.
Kuratorium zahájilo svou činnost 28. května 1942, shodou okolností den po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Plánováno ale bylo mnohem delší čas.
Před širší veřejností Kuratorium poprvé zmínil protektorátní ministr školství a lidové osvěty Emanuel Moravec. Na pražské manifestaci věrnosti českého lidu říši slíbil, že „českou mládež do roka nikdo nepozná. Bude vzpruhou loudavým, ale také postrachem všech potměšilých chytráků.“
Nebezpečná cukrátka
Myšlenka na převýchovu české mládeže v mantinelech nacionálního socialismu přišla z podnětu Heydricha. „Zelenou převýchově dal Heinrich Himmler,“ zmiňuje dokumentarista Veverka v té souvislosti i jméno říšského vůdce SS. „Téměř každá evropská země měla nějakou svoji fašistickou nebo nacionalistickou mládežnickou organizaci,“ dodává.
Kuratorium mohlo, ať už organizací, nebo i prostory a vybavením, těžit z předválečných aktivit pro mládež, jaké zajišťovaly Dělnická tělovýchovná jednota, Sokol nebo katolický Orel. Někteří členové se rozhodli pokračovat ve vedení mládeže i pod hlavičkou Kuratoria. „Spousta pověřenců a instruktorů se snažilo zabránit ideovému převychování mládeže,“ zmiňuje dokumentarista.
Propagandistické působení přes sport a zábavu si Kuratorium vypůjčilo od Hitlerjugend. „Každý totalitní režim se prostřednicím těchto ‚cukrátek‘ snaží mládež podchytit. Děti v tom ale pochopitelně nevidí nebezpečí, skrytý záměr,“ obává se Veverka.
Zvláště u mladších dětí pak podle něho mohlo dojít mezi systémem a protinacisticky smýšlejícími rodiči k „souboji o dítě“. Vyhloubení příkopu mezi dospělými, kteří si aspoň v soukromí zachovávali vůči Hitlerovým myšlenkám skepsi, a novou generací bylo ostatně jedním z cílů Kuratoria.
Kdo by se chtěl chlubit
V kuratorní povinné službě mládeže bylo zapojeno až půl milionu lidí. Přesto se povědomí o ní vytratilo. „Myslím, že hlavním důvodem bylo dobrovolné kolektivní zapomnění, protože kdo by se chtěl chlubit tím, že byl v Kuratoriu,“ domnívá se Ondřej Veverka.
On sám byl překvapen, když na zmínku o Kuratoriu narazil v knize o historii. Pátrání ho dovedlo ke zjištění, o jak masovou organizaci ve skutečnosti šlo. Rozhodl se natočit dokumentární film – předtím ale strávil stovky hodin rešeršemi. „V archivech se mi několikrát stalo, že jsem ty věci odpečetil poprvé od války,“ potvrdilo se mu při přípravách, že jde o zapomenuté téma.
Tisíce jmen, zapsaných v dokumentech, zadával do internetového vyhledávače, aby získal kontakt na pamětníky. Ne všichni, které našel, chtěli o své zkušenosti mluvit. Jiní byli naopak rádi, že se Kuratoriu po tolika letech přehlížení někdo věnuje.
Je to komplikované
„Byli tam vlastenci i zrádci,“ říká Veverka o lidech zapojených do chodu organizace. Za zrádce odmítá označovat ty, kteří se do Kuratoria museli přihlásit povinně, což byla většina mládeže. „Ti, co se hlásili dobrovolně, instruktoři a funkcionáři, ti už si tu otázku (zda jsou vlastenci, či zrádci), můžou klást. A je to jeden ze způsobů, jak o tom lidé smýšlí. Proč do této organizace vstoupili, jaké měli motivace. Je to komplikované,“ uvědomuje si.
Bylo velké štěstí, říká v dokumentu jeden z pamětníků, že Kuratorium fungovalo jen krátce. Převýchova, zvláště u nejmladších, tak nestihla v protektorátních dětech zakořenit. Organizace se rozpadla na začátku května 1945. Předtím ale ještě stihla zaštítit vznik takzvané Svatováclavské roty, české jednotky, která měla bojovat za nacistické Německo. Členové kuratoria byli také posíláni do Říše na pomoc při odklízení trosek či hloubení zákopů.
