Inscenace My děti z druhé ruky balancuje na hraně dokumentární výpovědi a autorské fikce a divákům přibližuje, jaké to je, neznat své biologické rodiče nebo etnický původ. Autory inscenace, v níž zároveň účinkují, jsou herci Michal Sikora a Martina Znamenáčková. Oba přitom mají s výše popsanými tématy osobní zkušenost. Zároveň se v Událostech, komentářích shodli, že neznat přesně svůj původ může být v určitých ohledech i výhodou.
„Jádrem inscenace je přiblížení toho, jaké to je, vyrůstat v náhradní nebo adoptivní rodině. A možná také odtabuizování tématu, co znamená v takové rodině být,“ popsala představení Znamenáčková. Podle Sikory jsou reakce velmi pozitivní, dokonce prý přicházejí podněty, jak inscenaci vylepšit a rozšířit. „V této fázi už ale pouze reprízujeme,“ dodal vzápětí.
Znamenáčková upozornila, že inscenace nepřibližuje pouze její a Sikorův osobní příběh, ale „snaží se o to, aby byla rozšířená o internetové fórum, kam píšou rodiče, kteří chtějí adoptovat dítě, nebo naopak ti, kteří chtějí dítě dát do dětského domova,“ nastínila s tím, že se tak snaží přinést i perspektivu jiných lidí. Následně ale prozradila, že v představení zazní i autentické nahrávky, které matky oběma hlavním protagonistům zanechaly.
Sikora ani Znamenáčková své biologické rodiče neznají a neznají tak přesně ani svoji etnicitu. Prvního jmenovaného to ale příliš netrápí. „Tak nějak vnitřně cítím, že tu potřebu úplně nemám. A vlastně mě baví hrát si s tím, že můžu vypadat jako zástupce korejské, vietnamské nebo jiné asijské komunity. V tomhle mi to vlastně přijde super,“ svěřil se herec.
Velmi podobně toto téma vnímá i Znamenáčková. „Je to hrozně zajímavé, na Slovensku jsem Romka, ale třeba když jsem byla v Marrákeši, byla jsem stoprocentní Maročanka. Takže mě v něčem baví nemít to na sto procent určené,“ přiznává.
