Především o pamět a vzpomínky se zajímá literární veletrh a festival Svět knihy, který se v těchto dnech koná v Praze. Mnohé k tomuto tématu může podotknout jeden z hostů, španělský literát Javier Cercas. Autor „historických pamětí“ si nejen české čtenáře získal romány Anatomie jednoho okamžiku a Vojáci od Salaminy, v nichž se vrací k momentům španělských dějin. „Nevěřím, že přítomnost se dá pochopit jen díky tomu, co se děje právě teď. To je nesmysl,“ vysvětlil mimo jiné, proč je důležité zaobírat se historií, v rozhovoru s redaktorem ČT Petrem Zavadilem.
Žijete v Barceloně, zblízka jste sledoval střety kvůli nezávislosti Katalánska. Jak napjatou situaci vnímáte?
Ta atmosféra byla toxická, otrávená, hrozná, plná urážek. Byla to naprostá bitva. Do Barcelony jsem se dostal ve čtyřech letech. Přijeli jsme z jihu Španělska, stejně jako další miliony Katalánců. Moderní Katalánsko se takto vybudovalo – emigrací z jihu Španělska v padesátých a šedesátých letech. Já jsem jedním z nich.
Nikdo se vás tady neptal, jak se jmenujete, jestli máte španělské nebo katalánské jméno. Oženil jsem se s Katalánkou, doma mluvím s manželkou katalánsky a se synem španělsky. Nikdy, nikdy by mě nenapadlo, že se něco takového může stát.
Můj překladatel do francouzštiny je Srb a tato situace bohužel občas připomínala to, co se stalo v bývalé Jugoslávii. Naštěstí žijeme v demokratické a prosperující společnosti, protože kdyby ne, tak by to dopadlo velmi špatně. Hlavní odpovědnost za to nesou ti, kdo zneužili demokracii ve jménu demokracie. To mi na tom připadá nejperverznější.
Mění situace v Katalánsku španělskou politiku?
Ve Španělsku se poprvé objevila strana extrémní pravice. Otázka ale nezní, proč se ve Španělsku objevila otevřeně nacionální populistická strana, otázka zní: Proč se neobjevila dřív? V celé Evropě totiž kromě Portugalska a Irska existují krajně pravicové strany, nacionálně-populistické, takže důvody pro vznik takové strany tady existovaly. Například Španělsko je jednou ze zemí, která přijala nejvíc migrantů na začátku století. To je důležitý údaj. Nebo ekonomická krize či řada dalších faktorů. Důvody tu byly.
Proč tu tedy taková strana nevznikla dřív, proč až teď? Je to jednoduché: protože je to reakce na surový katalánský nacionalismus. Na katalánskou krizi. Pokud se na jedné straně objeví surový nacionalismus, na druhé straně se objeví další. A přesně to se také stalo.
„Žijeme v diktatuře přítomnosti“
Politika a historie, především španělská, hrají ve vašich románech klíčovou roli od samého začátku.
Mé knihy nejsou historické romány. Je pravda, že se v nich mluví o občanské válce a o přechodu k demokracii, což jsou dva klíčové okamžiky moderní španělské historie, ale mluví se o nich z dnešního pohledu. Chci tím říct, že dnes žijeme – a nejenom tady ve Španělsku, ale i v celém světě – v jakési diktatuře přítomnosti. Lidé si myslí, že přítomnost se odehrává pouze teď. To, co se stalo dnes ráno, už je minulost. A to, co se stalo před dvěma týdny, je skoro prehistorie. Jenže to není pravda. Minulost a především minulost, na kterou si ještě lidé pamatují a která má svědky, je součástí přítomnosti. Je to jeden z rozměrů přítomnosti, bez které je přítomnost zmrzačená.
Španělská přítomnost nezačala dnes ani včera, začala v roce 1936. A španělská občanská válka, která začala v roce 1936, neskončila v roce 1939, jak se říká v knihách. Rád bych, aby vaši diváci pochopili, že španělská občanská válka je prvním aktem druhé světové války. Jejím prologem. Jsme Evropané, jsme součástí toho, co se děje v Evropě, vždycky to tak bylo. Takže španělská občanská válka nekončí rokem 1939, ale končí až v roce 1975, kdy zemřel generál Franco. Možná v roce 1978, kdy vznikla nová ústava. Anebo 23. února 1981, v den, kdy se odehrává má kniha Anatomie jednoho okamžiku a kdy došlo k poslednímu vojenskému puči.
Každopádně diktatura neznamenala mír. Francismus byl prodloužením války jinými prostředky. Pokud chceme pochopit přítomnost, musíme se vrátit k válce a přechodu k demokracii. Proto mě tyto dva okamžiky tolik zajímají. Nevěřím, že se dá přítomnost pochopit jenom díky tomu, co se děje právě teď. To je nesmysl. To je nemožné.
„Psát román je jako vytvářet hru“
Zmíněná Anatomie jednoho okamžiku je strhujícím popisem událostí, které v roce 1981 vedly k neúspěšnému pokusu o vojenský převrat v čerstvé demokracii. Co vás k literárnímu zpracování přivedlo?
Záznam pučistů, kteří vcházejí do parlamentu a střílejí, je nejslavnější obraz španělské historie, známý po celém světě. Je jako Zapruderova nahrávka, která ukazuje vraždu Kennedyho. Jsou si podobné, ale tady mluvíme o téměř čtyřiceti minutách zachycujících státní převrat. Ty záběry jsou fascinující. Z nich vychází moje kniha, která se snaží být důvěryhodným popisem, ale zároveň je vyprávěná jako román s románovými postavami.
Psát román je jako vytvářet hru. Mám ve zvyku říkat, že psát román znamená formulovat složitou otázku tím nejsložitějším způsobem. To pro mě znamená psaní románu. A jelikož každá otázka je jiná, musí být pokaždé jiný i způsob, jak ji formulovat. Proto je pro spisovatele psaní románu něco jako vymýšlení hry s konkrétními pravidly a každý román musí mít svoje pravidla odlišná od ostatních. Když jsou dva romány se stejnými pravidly, jeden z nich je špatně.
