Vzhledem k tomu, jak se v současnosti prezident Miloš Zeman politicky profiluje, a také vzhledem k podobě parlamentu neváhá právní filozof a sociolog Jiří Přibáň hovořit o konci první České republiky a začátku nového zřízení. Jaké bude, však zatím hosté Otázek Václava Moravce říci nedokázali. Bude mimo jiné záležet hlavně na taktice politických stran.
„Jsme v posledních měsících svědky toho, co bychom mohli označit jako rozklad první České republiky. Od roku 1993 do roku 2017 existoval parlamentní režim, právní stát, ústavní stát. V poslední době jsou vedené útoky na nezávislé instituce – média, policii, státní zástupce, celou justici,“ shrnul Jiří Přibáň, který působí na univerzitě v Cardiffu. Změna poměrů se podle něj projevila na výsledcích voleb na podzim, kdy propadly etablované politické strany a uspěli populisté i extremisté, a zpečetilo je znovuzvolení Miloše Zemana prezidentem republiky.
O tom, že je směřování současného prezidenta blízké extremistickým směrům, nepochybuje. Dokládá to Zemanovými předvolebními plakáty. „Je to mrazivý pocit, když jedete Prahou a vidíte: Zastavme imigranty – zastavme Drahoše. Ani populistické strany v západní Evropě nevolí až takhle ostrý jazyk. To je jazyk Miloše Zemana a ten jazyk převzal Miloš Zeman z letních billboardů Tomia Okamury,“ podotkl. Připomněl přitom, že britský deník Guardian charakterizoval někdejšího sociálního demokrata jako „krajně pravicového prezidenta“.
Podle bruselského zpravodaje listu Süddeutsche Zeitung Daniela Brösslera považuje Evropa výsledek prezidentské volby za potvrzení příklonu Česka k současnému středoevropskému odstředivému proudu. „Byla naděje, ta se spojovala s kandidátem Drahošem, že se ten trend zastaví. Nezastavil se. To je z hlediska EU a sousedů nejdůležitější zpráva voleb,“ řekl Daniel Brössler.
Dodal však, že se Česko ještě nadobro nezařadilo mezi izolacionistické členy EU, jakými dnes jsou Polsko a Maďarsko. „Vidíme skupinu států, které se vzdalují od evropských demokratických hodnot. Ta skupina posiluje. ČR v té skupině nebyla. Momentálně se čeká, co se tady stane,“ přiblížil.
Co bude? Záleží hlavně na Babišovi a demokratických stranách
Jestliže ale končí první republika a začíná druhá, jak se domnívá Jiří Přibáň, je otázka, jaká tato druhá republika bude. To bude záviset především na podobě budoucí vlády. „Hnutí ANO je populistické, ale neměli bychom ho rozhodně označovat za extremistické. Ale pokud se vydá cestou spolupráce s SPD a KSČM, tak se musíme ptát, do jaké míry je ochotné převzít extremistickou rétoriku a agendu, která spočívá v útocích na konkrétní lidi, na konkrétní instituce,“ míní Přibáň.
Připustil však, že Andrej Babiš je si vědom toho, že by ho spolupráce s SPD a komunisty poškodila na mezinárodní scéně. To potvrdil i Brössler: „Jestli ve vládě budou strany jako SPD a KSČM, tak je to pro EU důležitá zpráva. To jsou strany, které nejsou vnímané jako demokratické strany, které se hodí do Evropské unie.“
Otázkou však je, s kým jiným by mohlo Babišovo hnutí ANO spolupracovat. Politolog Michal Klíma z Metropolitní univerzity se domnívá, že strany jako ODS či Piráti, tedy druhé a třetí nejsilnější uskupení v Poslanecké sněmovně, provozují salonní politiku bez ohledu na politickou realitu.
„Pokud chceme udržet hlavní kontury právního státu a evropské zaměření, je třeba, aby strany typu Piráti, STAN, ODS začaly volit menší zlo. Babiš jasně nabídl: Jdu evropským směrem. Měly by zvednout tuto rukavici. (…) Jestliže se bude Babišovo ANO vědomě izolovat z demokratických pozic, bude nuceno se propojit s Okamurovou stranou, komunisty a zbytky sociální demokracie a vývoj bude naprosto negativní,“ domnívá se Michal Klíma.
Parlamentní Zemanovci
Miloš Zeman podle něj začal v okamžiku, kdy bylo jeho vítězství ve druhém kole prezidentské volby nezvratné, dávat najevo svoji moc a „svoji“ parlamentní sílu. Když vystoupil se svým vítězným projevem, stáli za ním mimo jiné předseda SPD Tomio Okamura a úřadující předseda ČSSD Milan Chovanec, který již ohlásil, že bude na únorovém sjezdu kandidovat na řádného předsedu strany.
„Prezident (…) trpěl tím, že měl za sebou velmi slabou stranu SPO. Teď za sebou sešikoval Okamuru, který má 22 mandátů, komunisté mají 15 a bude se snažit získat mandáty v rámci sociální demokracie. Dá se očekávat, že za sebou postaví sílu prezidentské strany a bude hrát přetlačovanou se současným premiérem v demisi,“ nastínil politolog.
Jiří Přibáň se ovšem domnívá, že podzimní parlamentní a nynější prezidentské volby neznamenají jen konec čtvrtstoleté první České republiky, ale i konec mýtu o bytostně demokratickém českém národě.
„Vidíme, že 30 let si tady vládneme sami, nikdo nás neohrožuje zvenčí a my sami dokážeme demokracii zničit. Češi se stali sobě největším nepřítelem. To je základní výsledek této volby. Já bych dokonce řekl, že tady skončilo národní obrození. Už si nemůžeme nalhávat, že Češi jsou rození demokraté,“ řekl s odkazem na Palackého a Masaryka.
Současně pozoruje rozpad systému hodnot. „Prožíváme intenzivní krizi hodnot, která mně připomíná situaci ve střední Evropě zhruba před sto lety,“ přiblížil.
Merkelová uprostřed pavučiny?
Politolog Michal Klíma ovšem vnímá současné rozpoložení české společnosti jako doznívající důsledek migrační krize. Ta podle něj měla nedozírné politické dopady na celou Evropu.
„Do jisté míry za to má zodpovědnost kancléřka Merkelová. (…) Má plnou odpovědnost za to, že vznikly nacionalistické, krajně pravicové strany, které začaly pracovat se strachem z toho, že sem přicházejí miliony lidí z jiného civilizačního prostředí, které mají teroristický potenciál. Jestliže si to neřekneme a jako demokraté si jen budeme stěžovat na situaci, tak toto je jedna z podstatných příčin, která vykloubila politickou atmosféru v celé Evropě. U nás by nikdy nebyla žádná Okamurova strana a pravděpodobně by nezvítězil Zeman, kdyby nebyl bytostný strach, že došlo ke kardinálnímu problému, který tady po druhé světové válce nebyl,“ míní.
Daniel Brössler ovšem takové obvinění na adresu Angely Merkelové zpochybnil. Připomněl, že migrační krize měla docela jiné kořeny, než byla politika německé kancléřky – v prvé řadě válku v Sýrii a zároveň nepřipravenost celé Evropy na podobný nápor, jaký přišel v roce 2015.
Podle Jiřího Přibáně je ovšem i postoj české společnosti k migrantům příznačný – navzdory své historii nebyla ani ochotna uvažovat o rozdílu mezi migrantem a azylantem. „Rezignovali jsme na humanitu, kterou jsme si dali do československého státu jako první úkol. Nikdy bych neřekl, že v zemi, která je úspěšná, bezpečná, stabilizovaná, bychom si měli dát na prezidentskou standartu nikoli ‚Pravda vítězí‘, ale ‚Strach vítězí‘,“ uzavřel.
