Dlouhý zástup politických stran se od vzniku samostatného státu ucházel o přízeň voličů v parlamentních volbách. Některé byly oslavou nově nabyté svobody, jiné zase krokem k totalitě. S postupem času se měnili nejen zákonodárci, ale i samotný parlament a pravidla hlasování. Že nic není jasně dané, potvrdil začátkem letošního února i Ústavní soud, když zrušil část volebního zákona.
Se vznikem samostatného Československa bylo třeba sepsat i nové zákony. Čerstvě vzniklý stát z většiny přijal rakousko-uherský právní řád, první dva roky ale existovalo takzvané Revoluční národní shromáždění, které přijalo novou ústavu a s ní i volební zákon, jenž se od toho z časů mocnářství značně lišil.
Prvorepublikový politický systém rozdělil parlament, tedy Národní shromáždění, na dvě komory – poslaneckou sněmovnu se 300 členy a senát o 150 členech. Československo se skládalo z řady národností, a i proto se zákonodárci rozhodli pro poměrný volební systém. Zajistil takové rozložení mandátů, které proporčně reprezentovalo nejen síly politických stran, ale i národnostní rozložení obyvatelstva. V padlé monarchii se přitom volilo na zcela opačném principu, a to většinově.
Zatímco českoslovenští poslanci obdrželi ve volbách šestiletý mandát, senátoři byli voleni na osm let. Prakticky toto rozdělení však nemělo žádný význam, neboť hlasování do obou komor za první republiky vždy probíhalo současně. A navíc se téměř pokaždé jednalo o volby předčasné.
Během první republiky došlo také k zásadnímu zrovnoprávnění žen ve společnosti, získaly totiž volební právo. Poprvé mohly své hlasy odevzdat v roce 1919 při volbách do obecních zastupitelstev, o rok později se právo rozšířilo i na hlasování do poslanecké sněmovny a senátu. Stejně tak mohly ženy stát i na kandidátních listinách.
V Československu také platila povinnost účastnit se voleb, i když ji úřady nevymáhaly. Osvobozeni byli lidé nemocní nebo starší 70 let, nebo ti, kteří byli „zdrženi přerušením dopravy nebo jinými nepřekonatelnými překážkami“.
Voleb za třetí republiky se nemohly zúčastnit všechny strany
Politický systém samostatného Československa se zrodil z první světové války, aby jej ukončil konflikt následující a o to ničivější. Po skončení druhé světové války bylo opět třeba nalézt, jak bude osvobozený stát, někdy nazývaný třetí republika, znovu fungovat.
V důsledku silného spojenectví se Sovětským svazem narostl vliv komunistické strany. Naopak řadě pravicových uskupení bylo zakázáno kandidovat kvůli údajné kolaboraci s nacisty. Patřila mezi ně i Agrární strana, jedna z vůbec nejsilnějších partají v meziválečném Československu.
O přízeň voličů se také neucházely politické strany samostatně, ale sdružené v Národní frontě. Po volbách se tak politická scéna neměla rozdělit na koalici a opozici, jak je zvykem, ale ve vládě měly mít podíl všechny strany. Pro zdání možnosti výběru mohli lidé nesouhlasící s politikou Národní fronty vhodit do urny takzvané bílé nebo prázdné lístky a ve výsledku tak nehlasovat pro nikoho.
„Prázdné lístky poskytují možnost projeviti svou vůli i těm, kdož nesouhlasí se žádnou stranou ze čtyř stran Národní fronty (…) Prázdné lístky budou též odpovědí na pomluvy, které se objevují v cizině o nedemokratičnosti našeho nového státního pořádku,“ řekl před volbami 1946 Klement Gottwald.
Z voleb vyšel parlament pouze jednokomorový o 300 poslancích, senát byl zrušen s vysvětlením, že se horní komora za první republiky neosvědčila. Nedlouho poté, v únoru 1948, převzali moc ve státu komunisté.
Iluzí volby byly během komunismu bílé lístky
I po únoru existoval v Československu jednokomorový parlament o 300 členech volených na šest let. Jeho pravomoci byly sice formálně stanovené, prakticky ale všechnu moc drželo vedení komunistické strany. Vláda rozhodovala o zákonech a až do roku 1953 stanovovala i program parlamentních schůzí. Nedocházelo k interpelaci jejích členů, naopak po komunistickém puči byli poslanci zatýkáni bez zbavení imunity.
Za těchto podmínek se stala nemyslitelnou i demokratická soutěž stran ve volbách. Volič měl až do 70. let na výběr z pouhých dvou možností – buď hlasovat pro Národní frontu Čechů a Slováků, což v realitě znamenalo hlasovat pro komunisty, nebo mohl opět vhodit na znamení nesouhlasu bílé lístky.
Tuto možnost si vybrala řada lidí ve volbách roku 1948, nedlouho po únorových událostech. Prázdný lístek vhodil do uren téměř milion voličů, tedy 13,4 procenta všech hlasujících. Komunisté se však proti fenoménu bílých lístků výrazně postavili, neboť narušovaly zdání jednoty socialistického lidu. V roce 1954 tak odevzdalo prázdný lístek už jen necelých 183 tisíc lidí (2,11 procenta hlasujících), v roce 1960 méně než 13 tisíc lidí (0,14 procenta hlasujících) a v roce 1964 pouze o něco více než šest tisíc lidí (0,06 procenta hlasujících).
Československo federalizované
V roce 1968 výrazně změnil pořádky ústavní zákon, jenž začal platit o rok později. Z jednotného československého státu se stala federace rozdělená na českou a slovenskou část. S tím se také proměnila podoba parlamentu. Společným zákonodárným sborem se stalo dvoukomorové Federální shromáždění složené ze Sněmovny lidu s 200 členy volenými v celé ČSSR a Sněmovny národů se 150 členy –
75 z české a 75 ze slovenské části země. Kromě toho existovaly i sněmy v obou částech federace (Česká a vedle ní Slovenská národní rada).
Za dobu komunistické totality probíhaly volby jen jako formální potvrzení moci komunistické strany. Často nebyl dodržován ani princip tajného hlasování. Ve volebních místnostech například stály plenty, dobový úzus však pravil, že uvědomělí voliči nemají co skrývat, a tak není třeba se za plentu vydávat. Ti, kteří se za ni přece jen schovali, pak čelili podezření ze vhození bílého lístku nebo jiného vyjádření nesouhlasu s režimem či vládní stranou.
Sametové nadšení se promítlo do účasti
To se změnilo se sametovou revolucí. Půl roku po Listopadu si mohli českoslovenští občané po několika dekádách opět vybrat své zástupce podle vlastního uvážení. V červnu 1990 tak přišlo k urnám rekordních 96 procent oprávněných voličů, vybírali zákonodárce jak do Federálního shromáždění, tak do národních rad.
Už před volbami vzniklo na 70 nových politických uskupení, vynikaly v nich ale Občanské fórum v českých zemích a Verejnosť proti násiliu na Slovensku. Obě strany však nebyly typickými partajemi, mísily se v nich skupiny různých ideologických zaměření od katolíků přes sociální demokraty po bývalé komunisty. Jejich rozpad tak byl zakořeněný už při vzniku. Volby však byly spíš hlasováním o přechodu k demokracii než soubojem politických programů.
Pomlčka v názvu státu rozdělila Československo
Výměna členů parlamentu však nebyla jedinými změnami, které provázely přerod státu. Brzy začaly na povrch probublávat i národnostní otázky, které se během komunismu na veřejnosti neprobíraly. Sporem o změnu názvu státu začala takzvaná pomlčková válka, kterou zažehl tehdejší prezident Václav Havel snahou o vypuštění slova „socialistická“ z oficiálního jména země. Debata však nabrala intenzivních emocí a Československo se vydalo na cestu k rozdělení. K tomu došlo první den roku 1993. Už předtím však Česká národní rada přijala českou ústavu, která upravovala i pravidla voleb.
Už tehdy počítal nejvyšší zákon v zemi se zřízením dvoukomorového parlamentu. Prvních pár let Českou republiku řídila ale jen dvousethlavá Poslanecká sněmovna, Senát o 81 členech se k ní přidal až v roce 1996. Zatímco do dolní komory se volí poměrným zastoupením, do senátorského křesla usedne kandidát, který získá většinu hlasů ve svém volebním obvodu. A to buď v prvním nebo druhém kole, které se koná, pokud žádný z kandidátů v prvním kole potřebnou většinu nezíská.
Na změně volebního zákona se shodli Zeman s Klausem
Větší změnou prošel volební systém v době takzvané opoziční smlouvy, kdy vládl sociálnědemokratický kabinet v čele s Milošem Zemanem s podporou občanských demokratů Václava Klause. Volební novela z roku 2000 byla předmětem vzrušených debat, podle tehdejšího prezidenta Havla měla zvýhodňovat větší strany na úkor těch malých. Změnami se tak zabýval Ústavní soud, který většinu námitek uznal.
Ústavní soud do voleb zasáhl také na začátku února letošního roku. Na popud 21 senátorů z různých klubů zrušil část volebního zákona, protože podle něj porušuje rovné volební právo a šance kandidujících subjektů. V některých krajích je totiž potřeba pro zisk mandátu sesbírat násobně víc hlasů než v jiných. Soud současně usnadnil kandidaturu koalicím stran a hnutí. Pětiprocentní klauzule se u nich dosud sčítala na úroveň deseti, patnácti či dvaceti procent, pro příště už k tomu ale docházet nemá.
Podobu hlasování v dalších volbách tak nyní mají v rukou zástupci politických stran, kteří se musí shodnout na úpravě volebního zákona.
