Pohřebiště, kde se nacházejí zpopelněné ostatky zřejmě více než osmdesáti politických vězňů, kteří zemřeli mezi lety 1948 a 1965, odhalili vědci ve vazební věznici na Pankráci v Praze. Mezi mrtvými byli jak popravení odpůrci režimu z různých věznic v Česku, tak lidé, kteří zesnuli v pankrácké vězeňské nemocnici. Byli mezi nimi také vojáci, kteří se účastnili protikomunistického odboje. Výsledky archeologického průzkumu v pondělí představili historik Vězeňské služby Aleš Kýr, Alena Šimánková z Národního archivu a ředitel Archeologického ústavu Akademie věd ČR Jan Mařík.
Vědci odhalili ve věznici na Pankráci pohřebiště desítek politických vězňů
Události: Vědci odhalili ve věznici na Pankráci pohřebiště politických vězňů (zdroj: ČT)
Pozůstatky spálených kostí vědci nalezli podle Kýra v zemi v místě bývalého popraviště, kde byl mezi lety 1947 a 1954 vykonáván trest smrti. „Sklad uren byl v blízkosti toho popraviště. Oni zřejmě vyšli ven a tam nějakým způsobem ostatky rozházeli, urny zřejmě zničili,“ popsala Šimánková.
Prostor byl později vyklizen. „Šibenice z obou popravišť byly odstraněny. Místo bylo ponecháno ladem až do roku 1992, kdy tam vzniklo pietní místo,“ řekl historik.
Průzkum půdy se uskutečnil loni v říjnu, archeologové v ní našli zlomky organického materiálu. Lidský protein v nich sice neprokázali, mikroskopickou analýzou ale při porovnání s jinými vzorky určili, že jde právě o fragmenty spálených kostí. „Můžeme se domnívat, že jde o ostatky lidí, jejichž urny zde byly vysypány,“ podotkl Mařík.
Přesný seznam obětí, které jsou na místě uloženy, vědci nemají, při určování zemřelých, jejichž ostatky by mohly na pohřebišti na Pankráci být, vycházejí z historických záznamů. Šimánková zmínila například odbojáře Václava Švédu či Zbyňka Janatu. Připomněla také, že dosud nebyly nalezeny ostatky novináře Záviše Kalandry odsouzeného k trestu smrti spolu s Miladou Horákovou. „Jeho urna byla nepochybně dovezena na Pankrác. Ale my můžeme říct jen možná. A z ostatků, co se našly, konkrétní lidi nezjistíte,“ dodala. Vědci podle ní ale vyhledávají příbuzné a informují je o tom, kde s největší pravděpodobností popel jejich předka leží.
Mezi ostatky budou pravděpodobně i ty prastrýce Romana Mikuly – Josefa Ptáka. Popraven ve věznici na Pankráci byl 9. července 1958. Tělo rodina nikdy nedostala.
Cílem projektu bylo zjistit, co se stalo s ostatky politických vězňů, které nebyly uloženy na Ďáblickém hřbitově nebo na pohřebišti v Motole. Nejprve museli vědci vyhledat kremační čísla, která prokazují, že byl zemřelý zpopelněn. „Dále jsme museli zjistit, zda ta urna byla vydána nebo nevydána příbuzným nebo rodině,“ popsal Kýr.
Podle něj se ale ostatky pozůstalým předávaly jen výjimečně. Většina uren byla svážena právě do věznice na Pankráci, kde byly uloženy. „Mám radost z toho, že když se na nás obrací ti pozůstalí, jejichž rodinní příslušníci neleží ani v Ďáblicích, ani v Motole, že můžeme říct, že známe místo jejich posledního odpočinku,“ dodal Kýr.
Část uložených uren byla v roce 1965 převezena do Motola, zbylé se ale nenašly. Vědci u některých z nich objevili v záznamech protokol o zničení urny. Z archivních dokumentů zjistili, že v roce 1961 tehdejší ministr vnitra vydal rozkaz, že mají být ostatky z uren smíšeny se zemí. „Proč byly zrovna některé urny zničeny a některé zůstávají až do roku 1965, kdy jsou dovezeny do Motola, nevíme,“ podotkla Šimánková.
Kýr doplnil, že v prostoru, který archeologové zkoumali, nejsou jen ostatky politických vězňů. „Samozřejmě se v tom prostoru vysypával popel všech popravených, to znamená i kriminálních pachatelů nebo těch, kteří byli po válce popraveni za nacistické zločiny nebo kolaboraci. My jsme se ale soustředili na ty, kteří tady byli popraveni za odpor proti komunistickému režimu, nebo kteří zemřeli jako političtí vězni ve vězeňské pankrácké nemocnici,“ vysvětlil historik.
Místo pro pietu
Na místě by se podle něj mohla v budoucnu konat pietní shromáždění. Upozornil také na to, že vzhledem k tomu, že tam jsou ostatky vojáků, má prostor charakter vojenského pohřebiště. Šimánková dodala, že by na podzim měla být uspořádána připomínka všech lidí, jejichž ostatky byly zasypány do země.
„V 50. letech tady probíhalo něco, co si dnešní člověk vůbec neumí představit, bez ohledu na to, jakou ideologii vyznává. A my jsme velmi stáli o to, aby vyšlo najevo a aby bylo prokázáno, jak lidé dokážou být krutí a hrubí vůči sobě navzájem. Já jsem si donedávna myslel, že to je záležitost historická, ale bohužel dnes se můžeme přesvědčovat o tom, že se takové věci stále v jiných zemích dějí,“ uvedl ředitel Vězeňské služby Simon Michailidis.