Památku popravených a zemřelých politických vězňů z let 1948 až 1965 ve čtvrtek uctili v pankrácké věznici. O tom, že archeologové v areálu odhalili pohřebiště se zpopelněnými ostatky, badatelé informovali v červnu. V srpnu pak vězeňská služba zveřejnila seznam 69 jmen zemřelých a popravených vězňů spolu s výzvou, aby se přihlásili pozůstalí.
Předseda Senátu Miloš Vystrčil (ODS) požádal přítomné pozůstalé, aby sdíleli příběhy svých blízkých. „Jste nositelé historické paměti, chci vás poprosit, abyste to, co víte, co jste prožili, říkali okolo sebe,“ vyzval. Podle něj je potřeba mluvit o osudech politických vězňů, kteří byli popraveni, umučeni nebo jiným způsobem poníženi. „Abychom si to všichni pamatovali a abychom to promítli do naší současnosti a zejména budoucnosti,“ doplnil.
Ředitel pankrácké věznice Alexandr Vidlák zdůraznil, že je třeba si připomínat utrpení všech lidí, kteří prožili životy v boji proti totalitě, aby se události 50. let nikdy neopakovaly a staly se varováním pro příští generace. Vedoucí Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské služby ČR Aleš Kýr pak na setkání popsal proces pátrání a identifikace ostatků.
Na seznamu 42 popravených a 27 zemřelých figuruje mimo jiné levicový intelektuál a historik Záviš Kalandra, který byl popraven ve vykonstruovaném procesu s političkou Miladou Horákovou. Kromě něj jsou na něm také členové odbojové skupiny bratří Mašínů Zbyněk Janata a Václav Švéda. Sestavený seznam obsahuje jediné ženské jméno – Frýdu Geigerovou z Tanvaldu, která si v pražském vězení odpykávala doživotní trest za velezradu a zemřela ve věku 56 let.
Nejmladší obětí na seznamu je Jaroslav Kysela, kterého totalitní režim oběsil v jeho osmnácti letech. Chotěbořský rodák zaplatil životem za pokus o útěk z jáchymovského lágru, kam se dostal za přípravu opuštění republiky.
Pátrání v historických záznamech
Z fragmentů spálených kostí smísených s hlínou nelze identifikovat, komu patřily. Badatelé proto vyšli z historických záznamů. Konkrétně dohledali jména popravených a zemřelých politických vězňů, jejichž urny nebyly vydány rodinám, ale byly zničeny na základě rozkazu ministra vnitra z roku 1960. Ten stanovil, že nevydaná urna má být uložena po dobu jednoho roku a poté zlikvidována. Kabinet dokumentace a historie Vězeňské služby spolupracoval na vzniku seznamu s Národním archivem, Ústavem pro studium totalitních režimů a Vojenským historickým ústavem.
Cílem projektu bylo zjistit, co se stalo s ostatky politických vězňů, které nebyly uloženy na Ďáblickém hřbitově nebo na pohřebišti v Motole. Nejprve museli vědci vyhledat kremační čísla, která prokazují, že byl zemřelý zpopelněn. Poté řešili, zda urnu dostala rodina. To se ale dělo jen výjimečně. Většina schrán putovala k uložení právě na Pankrác. Část uložených uren pak byla v roce 1965 převezena do Motola, zbylé se ale nenašly.
