Před západními ukrajinskými hranicemi stojí takřka nekonečné kolony aut. Jsou to ojetiny, které ve středoevropských zemích včetně Česka zakoupily ukrajinské ženy a nyní se v nich vracejí domů. Vědí, že jejich původní auta, která zanechaly na Ukrajině, jsou zničená. Odbavení na hranicích jde však velmi pomalu, za den se vozidla posunou jen o stovky metrů. Po překročení hranice zůstane navrátilcům auto zatím jedinou jistotou. Co uvidí, až dojedou až domů, netuší. V koloně před hranicemi natáčela pro 168 hodin Marta Pilařová.
V Česku koupily ojetiny, nyní se v nich Ukrajinky vracejí domů. Auto může být jediné, co tam budou mít
168 hodin: Auta do války (zdroj: ČT24)
Ukrajinská vláda zrušila dovozní cla, takže přivézt do země auto z Evropské unie je levnější než před válkou. Využilo toho mnoho uprchlíků, kteří se nyní, po vítězstvích u Kyjeva a Charkova, do země vracejí. Přijíždějí v ojetinách zakoupených zejména v Česku, Polsku a na Slovensku. Původní auta, která na Ukrajině zanechali, většinou již nemají. „U nás je hodně aut rozstřílených. Nejsou, ukradli je,“ řekla Ljuba, která nedávno čekala ve frontě před slovensko-ukrajinskou hranicí.
Čekání před hranicemi je takřka nekonečné. I po zrušení cel jde odbavení velmi pomalu. Slovenští celníci ujišťují, že problém není na jejich straně. „Ukrajinské celní orgány zdržují celý proces. Odbaví v průběhu 24 hodin zhruba sto motorových vozidel,“ odkázala na své protějšky mluvčí slovenského Ředitelství pohraniční a cizinecké policie Agnesa Kopernická. Denní „nájezd“ se pohybuje v řádu stovek metrů.
Protože k hranicím přijely stovky aut, znamená to, že jejich posádky čeká několik dnů čekání. Nestojí přímo před celnicí, slovenská policie auta odstavuje tak, aby nepřekážela v obcích. Mluvčí Kopernická podotkla, že cestující „vědí, jaké jsou podmínky“. Jídlo seženou například v bistru v obci Ubla, kde vaří ženy původem z Ukrajiny. „Jsme tu první a poslední. Když byli utečenci, tak jsme je jako první přijaly,“ podotkla Svitlana, která v bistru obsluhuje. Pomáhají také dobrovolníci, kteří přinášejí alespoň čaj a kávu, případně deky pro ty, kdo je potřebují.
Ukrajinci, respektive Ukrajinky – neboť ženy, případně ženy s dětmi mezi navrátilci převažují tak, jako převažovaly mezi uprchlíky – přese vše tvrdí, že bez auta se vrátit nemohou. „Když máš auto, můžeš vzít děti a odjet. Když nemáš auto, tak nic,“ prohlásila Ljuba.
Postávání si však vybírá svou daň nejen na lidech, ale i na technice. Když dostaly vozy v čele kolony pokyn, aby odjely na hranice, měly některé problém nastartovat. Některým dochází palivo, jiným se vybila baterie. Kdo konečně míří na celnici, má před sebou ovšem stále to nejtěžší. Až za hranicemi se někteří dozvědí, co jim vlastně zbylo z domova.
Na hranicích totiž čekají na jedné straně lidé z Oděsy, kteří již vědí, že mají kam jít – jejich domy stojí. Na druhé straně obyvatelé Buči, kteří se vracejí domů, se smiřují s tím, že ojetina, ve které sedí, může být to jediné, co teď budou na Ukrajině mít. I přesto jedou. „Chce se nám domů. Znáte to, dobře je tam, kde nejsme. I tady je dobře, ale doma je nejlépe,“ shrnula svoji motivaci cestující Teťana.