Fotoreportéři Jan Šibík a Jan Šilpoch stáli v roce 1989 na Národní třídě přímo u davu volajícím po svobodě a chtěli zachytit okamžiky revoluce. Sami přitom nevěděli, jestli se jim podaří včas utéct před obušky. Newsroom ČT24 se s nimi vrátil o tři dekády nazpět. Vracet se bude nově každý týden ve speciálním seriálu Mediální revoluce. Co znamenal revoluční rok pro české novináře? Jak ho prožívali? Co všechno změnil? Víc každou neděli ve 22:02 na ČT24.
„Ukážeme soudružkám demonstrace.“ Fotoreportéři vzpomínají na rok '89
„Nechte nás odejít!“ skandoval dav uzavřený kordonem ozbrojených policistů na Národní třídě. Fotoreportéři mezitím mačkali spoušť a čekali, kdy budou muset sami utéct. Chtěli zaznamenat, jak režim zakročil proti demonstrantům. Sami ale nevěděli, jestli se jim před obušky podaří uniknout.
Mezi fotografujícími novináři v centru Prahy stál 17. listopadu i Jan Šilpoch. „Na Národní jsem se dostal v čele průvodu, tím pádem jsem zůstal v té tlačenici metr od štítů,“ vzpomíná.
Měl ale štěstí a dostal se včas pryč. „Jakmile jsme prošli kordonem na druhou stranu, tak jsme slyšeli křik, bouchání a praskání čehosi. Rychle jsem běžel do redakce Mladého světa nedaleko v Panské ulici, protože okolo bylo hodně tajných policistů. Tam jsem nechal filmy a vrátil jsem se, ale už jsem tam našel jen poházený boty, bundy, to byl dost tristní pohled,“ popisuje tehdejší fotoreportér Mladého světa.
„Vzal jsem si takovou kožešinovou bundu, aby to nebolelo, až dostanu pendrekem,“ směje se Šilpoch. Připouští ale, že strach měl, hlavně ale o filmy, které nosil u sebe.
„Ukážeme soudružkám demonstrace“
Jen malý kousek od policejního kordonu stál i fotograf Jan Šibík. „V jeden okamžik jsem si dodal odvahy, přistoupil jsem a udělal jsem několik záběrů,“ vypráví. Fotografoval už i dřívější protesty, všechny snímky měl v šuplíku a věřil, že je jednou bude moct ukázat i někomu jinému než svým kamarádům.
Vše ale nabralo rychlejší spád, než očekával. Pracoval tehdy pro časopis Vlasta, a tak, když viděl, jak rychle se mění poměry, zkusil snímky publikovat. Ve zdárný výsledek však příliš nevěřil.
„Šel jsem za šéfredaktorkou Vlasty a říkal jsem jí: ,Udělejme speciální číslo, kde ukážeme těm soudružkám všechny demonstrace, které byly, a ukončíme to revolucí, která dostane největší prostor.‘ K mému překvapení souhlasila, to číslo vyšlo v obrovském nákladu a bylo hned rozebrané. Mám pocit, že některé soudružky, které časopis dostávaly, byly šokované, když viděly, co ten režim dokázal dělat,“ uvažuje fotoreportér.
Vlastu vydával Československý svaz žen. „Jeden den se mi stalo, že mě chytili nějací tajní policisté a ptali se mě: ,Pro koho fotíš?‘ a já říkám: ,Pro svaz žen.‘ a oni: ,Tak běž,‘“ dodává Šibík s humorem.
Už si čet‘ Mladý svět?
Před listopadem '89 fotil i pro legendární Mladý svět – tehdejší časopiseckou legendu. Vycházet začal v roce 1959 a vyrůstala s ním nejedna generace. Jeho předplatné mělo cenu doslova zlata a z trafik mizel mnohdy už pár hodin po vydání.
Týdeník vydávaný Československým svazem mládeže se, jak už z názvu vyplývá, zaměřoval na mladé čtenáře, mohl si tak občas dovolit víc než ostatní. „Tam to bylo vždycky tak, že si někdo něco vymyslel, a když to nebylo úplně za hranou, tak se to dělalo,“ shrnuje Šilpoch.
V době, kterou svazovala cenzura, představoval alternativu. Populární byl „Mlaďák“ díky krásným titulním stranám, zajímavým rubrikám nebo i fotografiím, kterým dával velký prostor.
„Mladý svět přinesl svěží design, nový přístup, otevíral témata, která se dřív příliš neobjevovala. A především je to časopis, kde se poprvé objevuje pozice fotoeditora v postavě velmi pokrokového Miloše Nebora, který byl schopný spolu s grafikou vtisknout časopisu opravdu výjimečnou vizuální tvář,“ uvádí pedagog z katedry žurnalistiky na Karlově univerzitě Filip Láb.
„Měl zcela výjimečné postavení. Jako první mohl udělat třeba reportáž o tom, co je AIDS. A za to jsme museli dělat i jiné reportáže. Vzpomínám si, že jsem jel vlakem družby nebo jsem fotografoval Festival politické písně v Sokolově. Ale mně to bylo jedno, protože Mladý svět měl něco výjimečného, měl výborné reportážní fotky a ty jste mohli udělat dobré i na festivalu politické písně,“ uzavírá Šibík.
