Česko a Slovensko slaví třicet let od pádu komunismu. Je opravdu co slavit? Ke třem desetiletím svobody se pro Českou televizi vyjádřily osobnosti z různých oblastí veřejného života. O tom, že důvod k oslavě je, nepochybují. Výhrady ale mají – k různým politickým rozhodnutím, fungování médií v době internetu nebo třeba i kvalitě některých restaurací. Ohlédnutí za dobou od pádu komunismu přinesl speciál 30 let svobody: Proměny společnosti.
Třicet let změnilo vše. Pro politiky byl největším porevolučním přelomem rok 1996, pro novináře nástup internetu
30 let svobody: Proměny společnosti (zdroj: ČT24)
Poslední tři desetiletí lze rozdělit na kratší etapy podle mnoha kritérií. Třeba podle prezidentů, kteří se na Pražském hradě vystřídali tři, podle premiérů, kterých bylo v Česku od revoluce třináct, nepočítáme-li Františka Pitru (a navíc dva federální), ale také lze hovořit o době tradičních médií a době internetové nebo o éře kuřete s broskví a období po něm.
Politika: Přelomem byl rok 1996, vzpomínají parlamentní matadoři
Zůstaneme-li při zemi u politického dělení, mohou mnoha postřehy k třiceti letům demokracie přispět služebně nejstarší zákonodárci. Absolutní primát drží Marek Benda (ODS), který byl již v roce 1990 kooptován do České národní rady a poslancem je dodnes.
Za velký politický přerod považuje volby z roku 1996, které vnímá jako první politický střet klasického stylu: souboj slibů, programů i charismatu stranických lídrů. V roce 1990 se jednoznačně volilo, zda lidé opravdu stojí o to, co přinesla revoluce – šlo zkrátka o souboj Občanského fóra a KSČ. A za „klasické“ volby nepovažuje Benda ani ty následující z roku 1992.
„Standardní politický boj začíná rokem 1996. Rok 1992 je rozhodnutí mezi dalším scénářem transformace, kde vyhrála ODS a padlo Občanské hnutí,“ míní.
V Senátu nejdéle ze všech zasedá bývalý předseda horní komory Milan Štěch (ČSSD). Senátorem se stal hned při vzniku horní komory a je jím dodnes.
S Bendovým pojetím porevolučních dějin s přelomem v roce 1996 souhlasí. Do středu dění se právě po těchto volbách dostaly ODS a ČSSD, což považuje za obdobu jiných konzervativně a sociálně demokraticky smýšlejících stran v jiných zemích. „Myslím, že to byl model západoevropské demokracie, kde také tyto dvě strany udávaly politický kurz,“ poznamenal Štěch.
Období 90. let ale považuje Milan Štěch také za nejvíce problematické období porevoluční éry, které položilo základy i pro mnoho dalších problémů. „Myslím, že na velké věci nebyl dostatečný právní rámec a nebylo dbáno všemi složkami – včetně policie a soudů – aby byl dodržován. Myslím tím období divoké privatizace. Kdyby byli bývali odsouzeni lidé z kauzy Sinha–Bács, tak si myslím, že nemusely být kauzy Ratha. (…) Politika není o tom, abych si nabalíkoval. Politika je o tom, abychom vytvořili systém, ve kterém se dobře žije,“ řekl.
I Marek Benda má řadu výhrad k tomu, co se v polistopadové politice dělo. Za dva největší nedostatky považuje zavedení přímé volby prezidenta, který pak se silným mandátem nevnímá svoji roli jako ceremoniální – jak byla míněna – ale například i vznik samosprávných krajů.
„Obecně jsme se dostali do situace, že příliš často volíme do příliš mnoha pozic. Přitom nevíme, kdo vlastně za co odpovídá,“ soudí Benda.
Média: Internet jako přelom, nebo něco, co názory zase tolik neovlivňuje?
S politikou nepochybně úzce souvisí i to, jak se o ní píše. Jan Ruml, který pomyslnou barikádu mezi politiky a novináři důvěrně poznal z obou stran – jako spoluorganizátor vydávání samizdatových Lidových novin a zakladatel časopisu Respekt a naproti tomu ministr vnitra z let 1992–1997 a dlouholetý poslanec a později senátor – považuje současné mediální prostředí ovlivňované sociálními sítěmi jako „otevřený klondike myšlenek, názorů“.
„Je otázka, jestli je to dobře. Známe případy fake news, které mají za cíl manipulovat veřejným míněním. Velmi těžko se pro lidi, kteří s tím nemají žádnou zkušenost, rozlišuje, jaký je rozdíl třeba mezi Aeronetem a Novinkami.cz. Takže lidé musí v současné době velice náročně kriticky myslet a také mít zkušenosti s mediálním světem,“ podotkl Jan Ruml.
Bývalý šéfredaktor zpravodajství televize Nova Jan Vávra přitom vnímá obecně rozmach internetu jako velmi určující pro obsah zpravodajství v tradičních médiích. Ta se podle něj levné a dostupné konkurenci postavila tím, že se snažila publiku více podbízet.
„S nástupem internetu tradiční média oslabovala, začal boj o diváky, posluchače, čtenáře a tradiční média na to reagovala tím, že se jakoby divákům podbízela, věci zjednodušovala. Titulky začaly být dryáčničtější,“ nastínil.
Důsledkem podle Vávry je, že se z veřejného prostoru vytrácí rozum a nahrazují jej emoce. To ale demokracii neprospívá. „Demokracie je postavena na racionální debatě. Pokud je veřejný prostor zahlcen jenom emocemi, tak žádná racionální debata být nemůže,“ podotkl.
Jeho pohled ale nesdílí příslovečný „praotec českého internetu“, publicista a spisovatel Ondřej Neff. Obavy z vlivu internetu na rozhodování lidí jsou podle něj mnohem vážnější, než jaký je skutečný dopad. Vzpomněl, jak se dlouho snažil bojovat s hloupými a nenávistnými komentáři na svém Neviditelném psu. „Já jsem s tím bojoval, až jsem to vzdal a řekl si: budu to ignorovat. Vlastně nevím, jaký vliv to má na veřejné mínění,“ připustil.
Že se tradiční média snaží podbízet svému publiku, nepovažuje za jasný vliv internetu. Bylo to tu již dříve. „Třeba jsem byl šokován v 68. roce – tehdy The Times začaly s fotkami. Zprávy The Times měly 200 let na přední straně inzeráty a najednou tam byly fotky,“ připomněl Ondřej Neff.
Vztah tradičních a internetových médií ostatně nevnímá zcela jako střet dvou světů. Jak poukázal, internetová média „jsou buď deriváty tradičních médií, nebo jsou to názorové platformy“.
Česko v EU a v NATO: Kde jsou ta dvě procenta?
V roce 1989 byla Československá socialistická republika členem Varšavské smlouvy a Rady vzájemné hospodářské pomoci. Dnes jsou Česká republika i Slovensko členy Evropské unie a Severoatlantické aliance. „Jde o naplnění základního politického směřování země po sametové revoluci. To, oč nám tehdy šlo, bylo vyjádřeno heslem Zpět do Evropy. Byla to základní linie jak prezidenta Havla, tak celé řady ministrů zahraničí,“ upozornil bývalý velvyslanec ČR při NATO Karel Kovanda.
„Přestup“ k někdejším nepřátelům sice většina lidí v průzkumech obvykle hodnotí pozitivně, ale hodnocení není ani nikdy nebylo zcela jednomyslné. Platí to pro hodnocení mezinárodních institucí ze strany Česka, ale i hodnocení Česka ze strany mezinárodních institucí.
Někdejší eurokomisař Pavel Telička se zmínil o tom, že v Bruselu kdysi vnímali nově přistupující členy bezmála jako kanibaly. To podle Karla Kovandy již neplatí vzhledem k tomu, jak Česko bohatne. Zato v NATO výhrady přetrvávají.
„Navzdory tomu, že máme velké úspěchy některých našich jednotek, velké úspěchy našich letců při ochraně vzdušného prostoru baltských zemí, tak je zřejmé, že vydáváme na obranu velmi malé procento. V tom ohledu jsme mezi aliančními zeměmi na chvostě,“ uvedl.
Chutě revoluce: Z přísně regulovaného prostředí do svobody bez pravidel
Říká se, že láska prochází žaludkem, hlavně jím ale procházejí dějiny. Ve srovnání doby „tehdy a teď“ gastronomičtí experti jednoznačně vyzdvihují dnešní dobu, ale i k ní mají výhrady.
Zakladatel Prague Food Festivalu a vydavatel gastronomických průvodců Pavel Maurer by – kdyby byl učitelem – hodnotil dnešní české restaurace jako celek známkou dva až tři. To nemusí znít zcela lichotivě, je to ale zhodnocení situace, kdy Maurer vnímá, že „naše gastronomie není světová, není tak zajímavá jako italská, francouzská nebo arabská“.
Při srovnání s nám nejbližšími zeměmi je s tuzemskou situací docela spokojen. „Naše země byla první z východního bloku, kdy naše dvě restaurace získaly michelinskou hvězdu,“ připomněl.
Kuchař a autor gastronomických knih Zdeněk Pohlreich se domnívá, že dnešní česká gastronomie se ještě úplně nezbavila neblahého dědictví minulosti. Za velmi problematické považuje období komunismu, ale i 90. léta. „Z toho, co bylo podřízeno rigidním pravidlům, najednou nebyla pravidla vůbec žádná. Začal klondike a všichni se pokoušeli vydělat peníze jakýmkoli způsobem. V té době vzniklo povědomí, že mít hospodu znamená instantní bohatství,“ srovnal Pohlreich obě minulá období.
V současnosti považuje za jednu z hlavních brzd rozvoje kritický nedostatek lidí, který ostatně trápí i mnoho jiných odvětví. Podle Pavla Maurera lze ale problém vnímat i opačně – tedy že problémem není málo lidí, ale mnoho restaurací. „Máme jich ve srovnání se zeměmi kolem nás strašně moc,“ zhodnotil.
Ve školách je čas i na listopad
Posledních 30 let již je historií – a tedy i dějepisným učivem. V době, kdy museli učitelé jet při výuce dějepisu přísně chronologicky, jak jim předepisovaly osnovy, bylo téměř jisté, že se na nejnovější dějiny nedostane. Dnes, kdy si školy mohou přesné osnovy výuky stanovit samy podle rámcových vzdělávacích programů, se ale kantorům otevírá více prostoru i k výuce o událostech, které leckdo pamatuje.
Dětem lze sametovou revoluci – kterou v některých případech nemusí pamatovat již ani jejich rodiče – v rámci výuky představit v různém věku a také různým způsobem. „Záleží na tom, do jaké role se učitel postaví. Mohu se postavit do role vypravěče a vyprávět dětem příběh. Nebo mohu nechat pracovat děti, pracovat jejich fantazii a nechat je vyprávět příběh. Pracujeme s pamětníky, pracujeme s filmem, pracujeme s různými dalšími zdroji,“ popsal učitel dějepisu Benedikt Pinc.
Tomu, že může ve výuce zaznít i hodnocení události – například příznivé hodnocení pádu komunismu – se učitelé nebrání. „Je to obsaženo v rámcovém vzdělávacím programu. Měli bychom předměty směřovat k ideálu – k něčemu, co vychází z naší ústavy. Pokud pojmeme události listopadu 1989 jako vítězství prodemokratických myšlenek, zbavení se totalitní vlády, je v zájmu naší věci, vidět to pozitivně,“ soudí předseda Asociace učitelů dějepisu Pavel Martinovský.
Zajímavé může být srovnání toho, jak se dějepis učí dnes a jak se učil před listopadem 1989. Na to může vzpomínat například Otakar Hulec – známý afrikanista, kterého ale za normalizace vyhodili z orientálního ústavu ČSAV. Náhodou neskončil v dělnické profesi, nýbrž za katedrou. Domnívá se, že za určitých okolností toho bylo možné docela dost. Strach z následků totiž byl nakonec často horší než skutečnost. Jako o příkladu se zmínil o žačce – dceři obávaného člena krajského výboru KSČ. Ostatní učitelé jej varovali, aby na ni nebyl přísný, což se vzhledem k lenosti dívky nestalo.
„V pololetí měla čtyřku z dějepisu. Nebyla hloupá, ale líná a využívala toho postavení. Druhý den její tatínek přišel a poděkoval mi – že jsem první učitel, který mu dal najevo, že se musí také trochu učit. Nebyl z toho žádný problém,“ podotkl Otakar Hulec.
Domnívá se ale, že mu leccos prošlo díky tomu, že se děti nešířily o tom, co jim při hodinách dějepisu vyprávěl. Problém nakonec neměl ani tehdy, když ve třídě jednou zapomněl samizdat – text věnovaný smlouvě Ribbentrop–Molotov – a žáci se jej zmocnili a přečetli si ho.
Pokárán zato byl učitel Hulec docela nakonec. „Po 17. listopadu mě děti dvakrát přemluvily, abychom šli na Václavské náměstí na manifestaci. To ještě nebylo tak divoké. Za to jsem byl panem ředitelem pozván do ředitelny a bylo mi vyčteno, že tam děti vodit nemám,“ vzpomněl.