Práce s drogově závislými představuje pro sociální pracovníky vysoký tlak na psychiku, ale výše jejich platů tomu neodpovídá. Ministerstvo práce a sociálních věcí tvrdí, že zlepšení finančního ohodnocení v této oblasti je pro něj prioritou. Podle zástupců sociálních pracovníků se však jedná už o několikátou vládu v řadě, která zlepšení slíbila, ale nerealizovala. Pro mnohé z nich se tak práce stává posláním místo toho, aby to byl primární zdroj obživy. Pro Reportéry ČT natáčela Barbora Loudová.
Do terénu vyráží pracovníci ve své sanitce, kterou mohou zaparkovat, kde je potřeba. Základem jejich práce je vybrat čisté stříkačky a rozdat nové i s dalším materiálem, který je nezbytný pro bezpečnou aplikaci drogy. Pracovníci rozdávají i základní zdravotní materiál, jako jsou obvazy nebo náplasti.
„Postup harm reduction neboli snižování rizik vychází z myšlenky, že když už ses rozhodl brát drogy, tak je ber způsobem, aby sis co nejméně poškodil zdraví a co nejméně uškodil společnosti,“ přiblížila přístup terénní sociální pracovnice společnosti Sanami Markéta Řezníčková.
„To nejdůležitější, co sanitka umožňuje, je zavřít se s klientem uvnitř a poskytnout zdravotní ošetření, během kterého může probíhat i poradenství. A ten člověk se může svěřit s věcmi, který prostě venku neřekne,“ vysvětlila Řezníčková.
Použitý materiál – hlavně stříkačky – pracovníci bezpečně zlikvidují, takže se nešíří infekční nemoci a na veřejných místech se neválí použité jehly.
Substituce
Se svými klienty se Řezníčková zná dlouhodobě, někteří z nich už užívají substituci, tedy náhradní látku. „V rámci substituce by mělo docházet i k sociální práci s klientem a k určité změně v jeho životě,“ dodala.
„Já jsem to několikrát zkoušel úplně vysadit, ale ono se říká, že jak člověk bere víc než deset let, že nemá šanci. Tak jsem rád za substituci. Je to něco jako cukrovka. Někteří lidé berou prášky na cukr. Já beru prášky na závislost,“ přiblížil Vladimír, jeden z bývalých klientů Řezníčkové.
I další bývalí klienti popisují, že dostat se z drogového koloběhu ven není snadné a trvá to řadu let. Také oni si přejí zůstat v anonymitě. Žijí teď jinak než kdysi, mají práci a nechtějí, aby si je někdo s předchozím životem spojoval.
Vladimír zmínil, že důležité pro něj bylo, aby mohl pozvolna přijímat zodpovědnost ze své činy. „Zvládli jsme to, ale říkám, ještě nemám vyhráno,“ prohlásil.
„Je to rozhodně dobrý pocit, že se někomu daří dobře. Ale není to tak, že by měli všechno za sebou. Naopak, mají všechno před sebou a udržení toho způsobu života není vůbec nic jednoduchého. Je to jako každý den nový boj o život,“ přiblížila Řezníčková.
Kromě práce v terénu, výměny stříkaček a poradenství na ulici se žena věnuje i case managementu. Jedná se o doprovázení klienta, se kterým má pracovník vybudovaný vztah důvěry. Smyslem je práce na cílech, kterých chce dotyčný dosáhnout.
Fyzická i psychická náročnost
„Ta práce je náročná psychicky, ale i fyzicky,“ přiblížila Martina Zikmundová z České asociace streetwork, která dva roky po sobě dělala anketu, jak se žije sociálním pracovníkům.
Z oslovených respondentů 44 procent nemá hrubou mzdu ani 30 tisíc korun měsíčně. Přes 60 procent z nich pak musí mít víc než jednu práci, protože z platu v sociálních službách nevyžijí.
„Za téměř dvacet let, co existují sociální služby, se potýkáme s tím, že máme v oboru málo lidí. Je to logické, protože sociální pracovníci potřebují zakládat rodiny, potřebují realizovat svůj osobní život a tahle práce tomu příliš nenahrává,“ přiblížila Zikmundová a dodala, že tato práce není pro každého a že je k ní potřeba velká dávka talentu.
„Lidskost je za mě ten největší faktor. Tato práce nejde dělat jenom jako práce. Člověk musí vidět ten smysl,“ svěřila se začínající sociální pracovnice Ivana Knížková. Podle ní při této práci lze založit rodinu, ale záleží i na tom, kolik bude vydělávat partner. „Neumím si představit si z této práce vzít hypotéku,“ dodala Řezníčková.
Česká republika dává podle dat z roku 2022 dlouhodobě na podobné sociální služby pod jedno procento svého hrubého domácího produktu. Například v Německu jsou to tři procenta, ve Finsku téměř šest procent a v Dánsku přes sedm.
Ministerstvo práce a sociálních věcí na dotaz odpovědělo, že financování sociálních služeb je jeho dlouhodobou prioritou. Podle svých slov připravuje novelu zákona, která by vše měla řešit. Resort zdůraznil, že je potřeba zvyšovat prestiž sociálních pracovníků.
Prestiž a reputace
Podle Zikmundové se prestiž nezvedne, dokud ji nepozvednou stakeholdeři (zainteresované strany) a nedojde k zvýšení platů. „Pořád se s tím v terénu potkáváme, že si na to pracovníci a pracovnice velmi stěžují,“ potvrdila.
I přes náročnou práci, nízké výdělky a malou prestiž vše dělají sociální pracovníci s nadšením a někteří – jako třeba Řezníčková – vydrží i desítky let. „Markéta je podle mě velká frajerka,“ je přesvědčená její bývalá klientka Eva. „Naději vidí i v místech, kde ji sami uživatelé už dávno ztratili,“ popsala.
