Jedinou českou ženou popravenou při politických procesech v padesátých letech byla Milada Horáková. Soud s ní začal 31. května 1950 a byl výjimečný rozsahem, výší trestu, ale i tím, že využíval scénář uplatňovaný ve třicátých letech v Sovětském svazu. Horákovou za vykonstruované spiknutí a velezradu popravili navzdory přímluvám mnoha osobností z celého světa. Kvůli své neústupnosti během soudního jednání se stala symbolem odporu proti totalitě vládnoucí komunistické strany.
Po studiích práv pracovala Horáková, narozená 25. prosince 1901, na pražském magistrátu jako vedoucí oddělení sociální péče. Působila v ženském hnutí a spolupracovala se senátorkou Františkou Plamínkovou. Byla členkou různých sociálních spolků a místopředsedkyní zemského ústředí péče o mládež v Čechách.
Za druhé světové války působila s manželem v protifašistickém odboji, za což ji v roce 1944 odsoudili k osmi letům vězení a jen těsně unikla trestu smrti. Po válce ji za národně socialistickou stranu zvolili poslankyní Národního shromáždění. Stála v čele Československé rady žen a byla místopředsedkyní Svazu osvobozených politických vězňů. Po komunistickém převratu v únoru 1948 se na protest vzdala svého poslaneckého mandátu.
Nejdřív nevěděli, z čeho ji obvinit
Zájem komunisty ovládané Státní bezpečnosti upoutala Horáková již v roce 1946 svými výroky o častých omylech lidových soudů. Na podzim 1948 iniciovala schůzku zástupců bývalých nekomunistických stran ke koordinaci společného postupu. Na této schůzce obžaloba později postavila značnou část procesu.
Horákovou zatkli 27. září 1949. Vyšetřovatelé nejdřív nevěděli, z čeho ji obvinit. Pomohly jim až výslechy člena ČSNS Jaromíra Kopeckého, kterého zatkli při pokusu o přechod hranic. Ten prozradil existenci ilegálního ústředí národních socialistů, jehož členem byla i Horáková a které bylo v kontaktu s představiteli někdejšího vedení strany v zahraničí.
Soudní líčení začalo 31. května 1950 v Praze. Hlavní slovo při vyšetřování a přípravě procesu měli sovětští poradci, často se i sami účastnili výslechů. Obviněné pomocí fyzického i psychického násilí nutili naučit se zpaměti otázky i požadované odpovědi.
Proces jako divadlo
Se začátkem přelíčení také začala mediální kampaň, která měla komunistům zajistit požadovaný politický kapitál. Soudu denně přicházely stovky rezolucí dožadujících se nejpřísnějšího potrestání „zrádců a sabotérů“. Podle historika Karla Kaplana byl proces zinscenován jako velkolepá divadelní tragédie, která měla vyvolat politický ohlas u veřejnosti.
Rozsudek padl 8. června 1950. Čtyři obžalovaní, Horáková, historik a kritik Záviš Kalandra, bývalý štábní strážmistr SNB Jan Bouchal a podnikatel Oldřich Pecl, byli za velezradu a vyzvědačství odsouzeni k smrti, další čtyři lidé k doživotnímu žaláři a zbytek k dlouholetým trestům.
Případ Horáková a spol. se stal včetně pětatřiceti navazujících procesů největším v zemi. Celkem bylo souzeno 639 lidí, deset z nich popravili, ostatní dohromady dostali 7850 let vězení.
Milost pro ni chtěl i Churchill
Horáková odmítla požádat o milost. Žádost za ni podali její otec a dcera. Za milost pro odsouzené intervenovala řada významných osobností ze zahraničí, kde byl proces velmi sledován. Byli mezi nimi například Winston Churchill a Albert Einstein. Přesto prezident Klement Gottwald rozsudek potvrdil.
Horákovou popravili v ranních hodinách dne 27. června 1950. Urnu s jejím popelem rodině nevydali a není známo, kde skončila. Její poprava se později stala symbolem komunistického bezpráví a násilí v Československu.
V období politického uvolnění na konci 60. let byl rozsudek nad Horákovou zrušen. Plně soudně rehabilitována byla až v roce 1990. O rok později jí prezident Václav Havel udělil in memoriam Řád T. G. Masaryka I. třídy.
Za účast ve vykonstruovaném procesu s Horákovou byla v roce 2008 odsouzena na šest let do vězení bývalá dělnická prokurátorka Ludmila Brožová-Polednová, tehdy poslední z žijících aktérů této nejznámější české justiční vraždy z dob komunistické totality. Brožová-Polednová zemřela v lednu 2015.
Odkaz statečné Horákové je v Česku stále živý a aktivně o něj pečuje Klub Milady Horákové, její památku si každoročně připomínají lidé v České republice při výročí její popravy. Toto výročí se od roku 2004 připomíná jako Den památky obětí komunistického režimu. Její tragický osud také zmapoval film Milada z roku 2017 režiséra Davida Mrnky.
