„Není ve mně zloby, nenávisti ani pomstychtivosti, studí mne však hořká lítost nad tím, že zmizela spravedlnost,“ napsal československý generál Heliodor Píka před 70 lety těsně předtím, než ho komunisti zavraždili ve věznici Bory. Píka se tak stal první obětí justiční zvůle komunistického režimu. V Událostech, komentářích na něj vzpomínala správkyně generálovy pozůstalosti Jana Horáková a také jeho prasynovec Jan Píka.
Píka byl podle Jany Horákové už v mládí výjimečný člověk, ovládal několik jazyků, dějepis, matematiku i zeměpis a hrál divadlo. Chtěl se stát lékárníkem, ale přišla první světová válka a budoucí generál byl odveden jako jednoroční dobrovolník. „Dostal se na ruskou frontu, kde zběhl do zajetí, a pak byl příslušníkem francouzských legií, takže takto se stane z chlapce, který chce být lékárníkem, voják,“ popisuje správkyně jeho odkazu.
Do Československa, za jehož vznik bojoval, se vrátil jako poručík. Potom studoval na francouzských vojenských školách a od září 1932 byl vojenským atašé v Bukurešti a Turecku. V březnu 1939 odešel na Balkán a stal se čelným představitelem odboje. V roce 1941 vedl československé vojenské mise v Sovětském svazu a měl zásadní podíl na formování východních jednotek. Po návratu byl povýšen na divizního generála, zúčastnil se mírové konference v Paříži a poté byl zástupcem náčelníka hlavního štábu pro zpravodajství i mobilizačních plány.
Syna požádal, aby jej nemstil
Po únoru 1948 byl poslán na zdravotní dovolenou, ale již 5. května byl ve vojenské nemocnici zatčen a k 1. červnu přeložen do výslužby. Ve vykonstruovaném soudním procesu ho pražský soud 28. ledna 1949 uznal vinným z vojenské zrady a ze zneužití služební moci a odsouzen vedle ztráty hodnosti, vyloučení z branné moci, ztráty vyznamenání a čestných práv k trestu smrti provazem.
Podle Horákové generál viděl, co komunisti v Moskvě dělají, a právě to byl jeden z velkých důvodů, proč se komunisti rozhodli Píku zavraždit. „Nejenže jim viděl pod prsty, ale Heliodor Píka byl po celou dobu války, když byl náčelníkem vojenské mise, důsledně apolitický a trval na tom, aby komunisté neměli žádný vliv na výstavbu jednotky, aby neprováděli nábory do strany, a to se samozřejmě dařilo, jak válka postupovala, čím dál hůř,“ říká Horáková.
Píka byl navíc zastáncem prezidenta Edvarda Beneše a ministra obrany generála Sergěje Ingra, což komunistům také vadilo. „Když se začala budovat naše jednotka v Buzuluku, tak se prováděl nábor mezi Čechoslováky, kteří byli zajati a byli drženi v gulazích a v sovětských internačních táborech. Ti lidé přicházeli do jednotky a samozřejmě vypovídali o tom, jak to v těch táborech chodí, takže generál Píka měl poměrně dobrý přehled o situaci v těchto táborech a měl přehled o tom, kde se tyto tábory nacházejí,“ uvádí Horáková.
Paradoxně právě zpravodajec Bedřich Reicin a prokurátor Karel Vaš, kterým Píka v Sovětském svazu pomohl, nakonec sehráli hlavní úlohu v jeho zavraždění.
Píka byl rehabilitován v roce 1968
Během procesu se generálovi příbuzní setkávali se šikanou. „Když se uskutečnila vražda komunistickým režimem, tak tam samozřejmě byli učitelé, kteří byli aktivní, kteří byli horlivci a měli potřebu ty děti vytáhnout před celou třídu a představit je jako děti vlastizrádce a špiona a tak dále,“ popisuje generálův prasynovec Jan Píka.
Píka před popravou požádal svého syna, aby se za jeho smrt nikomu nemstil, „pouze“ ho vyzval, aby očistil jeho jméno. Generálův prasynovec tomu ze začátku nerozuměl, postupem času v tom však spatřil „jakési vyvrcholení lidské dobroty nebo schopnosti prožívat lidství naplno a i tváří v tvář zlu dokázat, že dobro, morální vlastnosti a vnitřní osobní integrita skutečně mohou být silnější. A i když se zdá, že zlo na čas vyhrálo a učinilo zmar všemu snažení, tak doba ukazuje, že to tak není a že dobro jde opravdu dál“.
Zásluhou generálova syna Milana Píky a jeho obhájce byl v roce 1968 proces obnoven a rozsudek v plné výši zrušen a Píka byl zbaven všech obvinění a rehabilitován. Plně občansky rehabilitován byl až po roce 1989, na počátku devadesátých let mu byl propůjčen Štefánikův řád a in memoriam byl povýšen do hodnosti armádního generála. Dodnes se však nenašlo jeho tělo, které lékaři nejprve skrývali a pak ho v padesátých letech nechali pohřbít pod cizím jménem.
