Patřil k nejvzdělanějším důstojníkům prvorepublikové armády, byl uznávaný v zahraničí a věrný svým ideálům. Komunistický režim se takových lidí potřeboval co nejrychleji zbavit, aby mu nestáli v cestě. Divizní generál Heliodor Píka přišel na řadu jako první. Jen několik týdnů po únorovém převratu (5. května 1948) si pro něj komunisté přišli přímo do nemocnice, kde se zotavoval z operace. O rok později se ve vykonstruovaném procesu stal první obětí justičních vražd.
Zinscenovaný soud s generálem Heliodorem Píkou patří spolu s případem političky Milady Horákové k nejznámějším politickým procesům v komunistickém Československu. Život divizního generála poznamenaly dvě světové války, osudným se mu ale nakonec stal pobyt v Sovětském svazu, kde viděl a slyšel příliš mnoho.
Absolvent opavského gymnázia chtěl původně studovat farmacii na univerzitě, plány mu ale překazila první světová válka. Místo práce v lékárně proto rychle složil vojenskou maturitu a tři měsíce strávil ve škole pro záložní důstojníky. Jako velitel roty potom odjel na frontu do Haliče. V létě 1916 ovšem přešel dobrovolně do ruského zajetí, kde se přihlásil do vznikajících československých legií, s nimiž se zúčastnil mimo jiné legendárních bitev u Bachmače nebo u Zborova.
Jako legionář se později dostal až do Francie, z níž se po válce vrátil do vlasti v hodnosti poručíka. Hned po návratu byl opět nasazen do boje, tentokrát proti polské armádě ve sporu o Těšínsko a následně na Slovensku.
Spolužák prezidenta Charlese de Gaulla
Nadaný voják neunikl pozornosti orgánů mladé Československé republiky, která potřebovala vytvořit důstojnický sbor pro svoji armádu. Do Francie se proto Píka znovu vrátil, aby tam vystudoval vojenskou akademii v Saint Cyru a prestižní École Militaire v Paříži. Jeho spolužákem byl i pozdější francouzský prezident Charles de Gaulle.
V zemi galského kohouta patřil Píka k uznávaným osobnostem. Získal několik francouzských vyznamenání a když ho komunisté popravili, byl ve Francii vyhlášen dokonce jednodenní státní smutek.
V roce 1932 byl Píka vyslaný do Bukurešti jako vojenský atašé pro Rumunsko a Turecko. Na ministerstvo obrany se vrátil v roce 1938 a krátce po ustavení protektorátu na jaře 1939 odešel do Londýna.
Odtud byl ale československými exilovými orgány opět vyslán do Rumunska, kde mimo jiné pomáhal uprchlým československým vojákům na jejich cestě z protektorátu do řad zahraničního odboje. Za tuto činnost byl po rumunském převratu zatčen, podařilo se mu ale utéct do Istanbulu.
Vojenská mise v Moskvě
V Turecku se potkal s generálem Ludvíkem Svobodou, který ho přesvědčil, aby u prezidenta Edvarda Beneše přednesl návrh na založení vojenského vyslanectví v Moskvě a později i na vytvoření československých jednotek na území SSSR. Beneš souhlasil a v roce 1941 Píku poslal do Sovětského svazu, kde se stal velitelem nové československé vojenské mise.
V květnu 1945 se Píka vrátil do osvobozené vlasti, kde jej čekalo povýšení do hodnosti divizního generála. Za své zásluhy se těšil v armádě značné autoritě. Jako náměstek náčelníka generálního štábu se mimo jiné účastnil mírových jednání v Paříži.
Příběh, na jehož konci stál rozsudek smrti, se ale začal odvíjet už na začátku 40. let. Během svého pobytu v Moskvě se Píka často dostával do konfliktů se sovětskými orgány i s exilovým vedením československé komunistické strany, která zde během války sídlila.
Při náborech vojáků do československé samostatné jednotky poznal zoufalé podmínky, které panovaly v desítkách zajateckých táborů. Kruté zacházení, hlad, vyčerpání či choroby zahubily tisíce Čechoslováků, kteří před nacistickou okupací utekli v roce 1938 do Sovětského svazu. Jednotku navíc Píka vybudoval i přes počáteční odpor komunistického vedení v čele s Klementem Gottwaldem, což mu později dost přitížilo.
Věděl také příliš mnoho o fungování sovětských tajných služeb a o plánech sovětského vedení na osvobozených územích po porážce Německa. Beneše ostatně tehdy v tajných depeších marně varoval, že Sovětský svaz usiluje o zavedení diktatury proletariátu, ne o svobodné Československo. To vše z Píky činilo člověka, který mohl komunistický režim zkompromitovat.
Z nemocnice rovnou do vězení na Pankrác
Krátce po únorovém převratu v roce 1948 už proto Píkovi bylo jasné, že Československo nečeká nic dobrého. Svému tehdy osmadvacetiletému synovi Milanovi, který za války sloužil u britského královského letectva, dokonce řekl, že ho pověsí na první lucerně. „Myslel jsem, že to myslí žertem, ale přesně se to splnilo,“ vzpomínal Milan v dokumentu Akce Generál.
5. května 1948 byl Píka z příkazu tehdejšího náčelníka obranného zpravodajství ministerstva obrany Bedřicha Reicina zatčen a obviněn ze špionáže a zrady. Z vojenské nemocnice, kde se zotavoval z operace žlučníku, byl odvezen přímo do pankrácké věznice. Rodině o zatčení nikdo nic neřekl. Když přišli do nemocnice na návštěvu, našli jen prázdnou postel.
Syn Milan začal s otcovými kamarády hned uvažovat o tom, že Píkovi pomohou uprchnout do zahraničí. Generál to ovšem razantně odmítl. „Řekl mi, že pokud bude nějaké obvinění, vyvrátí ho doma, před naším lidem,“ vzpomínal. Komunisté se ale o všem dozvěděli a Milana Píku obvinili, že připravoval otcův útěk. Čtyři měsíce kvůli tomu seděl ve vazbě ve stejné věznici, kde jeho otec čekal na smrt.
„Z okna viděl na dvůr. Já jsem měl předcvičovat vězňům. A viděl jsem otce v okně. Úklonou jsme si vždycky dali najevo, že jsme spolu,“ vzpomínal Milan Píka. „Psal mi v motácích ze své cely, že jsem byl hvězdou jeho života,“ dodal. Pro nedostatek důkazů byl Milan Píka nakonec zbaven obvinění. Přišel ale mimo jiné i o hodnosti a vyhodili ho ze školy.
Soud nemůže začít svou činnost popravou nějakého poddůstojníka
„O Píkově smrti bylo rozhodnuto na základě usnesení vojenského komitétu ÚV KSČ… Zazněla tam přitom i věta, že státní soud nemůže začít svou činnost popravou nějakého poddůstojníka,“ uvedl historik Zdeněk Vališ. Poprava uznávaného vlasteneckého generála měla odstartovat další čistky a vyvolat mezi lidmi atmosféru strachu.
Na pokyny „shora“ vzpomíná i prokurátor Karel Vaš. „Chazanov (šéf NKVD v Praze) mě žádal, abych učinil vše, aby se Píka nemohl útěkem dostat na Západ a abych případu věnoval mimořádnou péči, aby Píka mohl být souzen s tím, že je to naléhavá žádost úředních míst v Moskvě. Chazanov mě upozornil, že materiál na Píku je slabý,“ vzpomínal v dokumentu Vrahem z povolání – utrpení soudce Karla Vaše.
Neveřejný soudní proces začal 26. ledna 1949 a trval tři dny. Soud dospěl k předem připravenému závěru, že Píka je vinen, a odsoudil jej k trestu smrti provazem. Byl odsouzen za to, že mezi lety 1940 až 1948 „vyzradil exponentům britské Inteligence Service skutečnosti, opatření a předměty, jež měly zůstat utajeny pro obranu republiky“. Jako důkaz posloužily zfalšované dokumenty. Svědci byli k výpovědím donuceni mučením.
V očích soudců tak Píkovi nepomohl ani fakt, že organizoval vytvoření československých vojenských jednotek a z gulagů vymohl propuštění asi 20 000 československých občanů uprchlých z Podkarpatské Rusi, kteří poté výrazně posílili vznikající jednotku v Buzuluku. Rozsudek smrti neodvrátilo ani čtyřicet československých a zahraničních vyznamenání včetně pěti sovětských.
Prokurátor Karel Vaš o vině Píky nepochyboval. „Měl dvojí tvář. Jednak to byl kádrový, profesionální důstojník, na druhé straně zradil … Píka se přiznal! Přiznal se přímo u soudu. Jestli byl v případu Píky udělán nějaký zpravodajský zásah, to já nevím, já vycházel z toho, co je v protokolech. Přiznal svoji trestnou činnost, to se nedá nic dělat… Moje činnost byla absolutně nestranná, absolutně čistá,“ tvrdil později. Měl to být ale právě on, kdo do Píkova spisu zařadil falešné dokumenty o spolupráci s britskou tajnou službou.
Píka naopak trval na své nevině. Byl přesvědčený, že musí být osvobozen, proto podle motáků z vězení podepsal tendenční výklad prokurátora Vaše. Doufal, že u soudu bude moci vše osobně vysvětlit.
PŘEPIS MOTÁKU HELIODORA PÍKY Z VĚZENÍ:
- „Znovu opakuji, že jsem zcela nevinen. Zdůrazňuji, že protokoly jsou nepravdivé. Formuloval je Dr. Vaš. Odmítal jsem podepsat, odmítal jsem pokaždé smysl informace, Dr. Vaš však tvrdil, že podpis nepotřebuje a že vůbec nebude vyslýchat. Dvakrát přerušil výslech na 14 dnů, vyhodil mne, proto jsem si přál co nejdříve před soud, kde bude dovoleno mluvit a vysvětlit. Byl jsem přesvědčen, že musím být osvobozen, proto jsem podepsal i tendenční výklad Dr. Vaše. U soudu nebylo dovoleno se přesně vyjádřit.“
Píka zachránil prokurátora Vaše z gulagu
Je přitom ironií osudu, že Karel Vaš mohl dělat prokurátora právě díky Píkovi, který ho dostal ze sovětského gulagu. Vaš byl na přelomu třicátých a čtyřicátých let odsouzen ke třem letům nucených prací za ilegální překročení hranice SSSR. Propuštěn byl 4. ledna 1943 a přidal se k formující se československé jednotce v Buzuluku.
Soud ale přesto rozhodl o trestu smrti. Rozhodnutí mohla ještě zvrátit prezidentská milost. Klement Gottwald ji ale Píkovi odmítl udělit. Oba se přitom znali z Moskvy, kde spolu dokonce občas soukromě hráli karty.
- „Milovaní, nejdražší,
před strašně a hrůzně tragickými okamžiky stojím klidný, vyrovnaný, s čistým svědomím, že – přes mnohé chyby – jsem své povinnosti plnil co nejsvědomitěji a co nejpoctivěji. Jsem přesvědčen, že nejde o justiční omyl, vždyť vše je tak průhledné – že jde o politickou vraždu; přece však rád přinesu tuto násilnou oběť, bude-li sloužit k uklidnění v národě, k jeho sjednocení. Není ve mně zloby, nenávisti ani pomstychtivosti, snad toho chtějí moji protivníci využít k dosažení jednoty – studí mne však hořká lítost nad tím, že zmizela spravedlnost – snad jen dočasně – a šíří se nenávist, mstivost, zmizel smysl pro snášenlivost, pro svobodu myšlení a projevu. Jak lehce se pravda překroutila v pravý opak a není dovoleno dáti jediného
svědectví a důkazu k obhájení pravdy. Je mi líto, že strach ovládl většinu lidí a že se neodvažují říci pravdu, nebo aspoň neříci vyloženou lež buď z donucení, nebo z konjunkturalismu.
Kam že zmizela poctivost a odvaha? Kam zmizelo naše ‚credo‘ – zděděné od mistra Jana Husa a T. G. Masaryka – které jsme tak hrdě sobě i světu připomínali? Pravda! Je to soumrak národního svědomí, nebo už temno svobody lidských práv? Ne, nemohu uvěřit, neboť génius národa je věčný, přetrvá bouři a nedá zahynouti!“
Syn Milan byl o termínu otcovy popravy informovaný den předem telefonem. Poslední noc tak mohl strávit s otcem v cele. Pro web Paměť národa vzpomínal, že to byla nejdelší noc v jeho životě:
„Plakal jsem, ale on byl velmi klidný, absolutně vyrovnaný, jako člověk, který se chystá na nějakou dalekou cestu, ale který tady ještě má něco zařídit. Vím ale, že to pro něj bylo strašné a těžké… Prosil mě, abych se soustředil víc na rodinu, abych se nemstil, snažil se na to zapomenout a pracoval stejně jako on celý život pro národ. Prakticky nic jsem z toho nechápal. Nechápal jsem, proč on, zasloužilý voják, který ve dvou válkách bojoval za svobodu národa a státu, stál u zrodu první československé armády, francouzský legionář… Proč musí takovým způsobem zemřít.“
POSLEDNÍ PÍKOVA SLOVA PŘED POPRAVOU:
- „Mým posledním přáním je, aby národ zůstal sjednocen a aby každý bez rozdílu pracoval na sjednocení národa.“
Generálův hrob se nikdy nenašel
Poprava proběhla 21. června 1949 v časných ranních hodinách v plzeňské věznici na Borech. Režim byl nekompromisní i po Píkově smrti. Rodině odmítl vydat tělo, aby mohla generála pochovat. Oficiálním důvodem bylo ohrožení veřejného pořádku.
Co se stalo s ostatky generála, se syn Milan dozvěděl až po téměř dvaceti letech. „Vlastenci z řad lékařů a pracovníků tehdejšího anatomického ústavu v Lochotíně se dohodli, že tělo generála uchovají do doby, než bude moci být důstojným způsobem pochovaný. Nabalzamovali ho a uložili do veliké kádě s formalínem.“
Čistky po roce 1968 ale zasáhly i anatomický ústav. Protože panovaly obavy, že bude tělo objeveno, došlo k jeho zpopelnění. Urna pak byla pohřbena pod jiným jménem a neznámo kam. Lékař, který emigroval do Ameriky, později uvedl asi pět možných jmen, pod kterými by Píkovy ostatky mohly být uložené.
Část hřbitova, kde měla být urna zakopaná, ale byla bez náhrobků a zarostlá travou. Konkrétní místo se tak dodnes nepodařilo vypátrat. V roce 1997 bylo Píkovi na hřbitově vyčleněno důstojné místo posledního odpočinku i s památníkem.
Generál šel na popravu smířený, svého syna ale noc předtím požádal, aby v budoucnu jeho jméno očistil. Z iniciativy Milana Píky a jednoho z generálových advokátů Rastislava Váhaly proto bylo v roce 1968 obnoveno hlavní přelíčení, které Píku plně soudně rehabilitovalo. Během procesu vyšla najevo i odpovědnost žalobce Karla Vaše v souvislosti s Píkovou justiční vraždou. Soudní znalec plukovník Zadina, který při procesu svědčil proti Píkovi, spáchal sebevraždu. Reicin byl popraven už v 50. letech v procesu se Slánským.
Je mi to opravdu moc líto. Byla to vražda!
Vyšetřování Vaše zastavila srpnová okupace. Bývalý prokurátor byl postaven před soud až v roce 2001, kdy dostal sedmiletý trest. Krátce nato ale vrchní soud rozsudek zrušil, protože trestný čin byl už od roku 1994 promlčený. Vaš tak unikl trestu a za své činy se nikdy neomluvil.
Milan Píka se ale tehdy u soudu překvapivě jedné omluvy nakonec dočkal. Se slzami v očích ho objal syn Bedřicha Reicina: „Je mi to opravdu moc líto, za celou rodinu se vám omlouvám… jsem syn Bedřicha Reicina… byla to vražda!“ Později se mu omluvila i Vašova dcera Galina. Setkání to ale nebylo jednoduché a málem se vůbec neuskutečnilo. Nakonec k němu došlo díky natáčení dokumentu Křišťálový fantom.
V roce 1991 udělil generálu Píkovi prezident Václav Havel in memoriam Řád Milana Rastislava Štefánika za mimořádné zásluhy v boji za osvobození vlasti v době druhé světové války. V roce 1992 byl in memoriam jmenován armádním generálem. Píkovi byla také odhalena řada památníků a jeho jméno nese 53. brigáda pasivních systémů a elektronického boje v Opavě.
