Rozmrzající pole s posledními zbytky tajícího sněhu. Čeští vojáci se boří do mazlavého jílu po kolena. Bláto stříká všude kolem. Postupují podél železniční tratě. Na dohled již mají vesnici Doč obsazenou Němci. Nepřítel je útokem legionářských oddílů zcela překvapen. Ze vsi se ozývá poplašné troubení následované zuřivou palbou kulometů a salvami děl.
U Bachmače se před masivním útokem armády bránily necelé dva československé pluky
Kalendář ukazuje 10. března 1918 a legionáře čeká rozhodující den. V severozápadní části dnešní Ukrajiny musí odrazit mnohonásobnou přesilu německé císařské armády podporované ukrajinskými jednotkami. Několikadenní krvavé boje vstoupí do historie jako bitva u Bachmače.
Městečko Bachmač ležící zhruba 170 kilometrů severovýchodně od Kyjeva je důležitou železniční křižovatkou. A právě tudy bude z Ukrajiny ustupovat přes čtyřicet tisíc vojáků československé armády. Krýt je budou necelé dva pluky.
Poté, co sovětská vláda uzavřela 3. března 1918 mír s Centrálními mocnostmi v Brest Litevsku, otevřela se Němcům a Rakušanům možnost rychle postupovat Ukrajinou na východ. A československým legiím – které v té chvíli zůstaly jedinou významnější vojenskou silou na východní frontě, jež kladla odpor – hrozilo obklíčení.
Železniční trať Kyjev-Bachmač-Kursk se tak stala životně důležitou cestou z hrozícího sevření.
Na dvou frontách
Rozkaz obsadit Bachmač a odříznout Čechoslováky dostala německá armádní skupina generála von Lisingena již 5. března. V té době byla asi dvě stě kilometrů severně od železničního uzlu. Němci chtěli československým vojákům připravit stejný osud jako předtím polské dobrovolnické divizi, která byla celá zajata a odzbrojena pod Minskem.
K městečku se útočníci blížili ze severu a západu. Češi tak budou bojovat na dvou frontách.
První výstřely bitvy u Bachmače padnou 8. března zrána. Čechoslováci se v menší přestřelce střetnou s Němci u železničního mostku asi šedesát kilometrů severně od města. Proti blížící se císařské armádě však nemá hrstka českých vojáků šanci, alespoň tedy protivníka zdržuje tím, že při ustupování a přes dělostřeleckou palbu nepřítele ničí koleje.
Armády kolem Bachmače jsou v pohybu i druhý den 9. března. Střílí se hlavně na severní frontě. Němci však postupují i ze západu a tlačí před sebou nekonečný proud ruských vojáků, kteří byli po politickém rozvratu Ruska ponecháni svému osudu.
Ohromení Němci
Rozhodujícím dnem se stane právě 10. březen. Na obou frontách se ale situace vyvíjí odlišně. Na severní převezmou iniciativu Češi a napadnou nepřítele usazeného ve vesnici Doč zmiňované v úvodu. Po prudkých bojích obsadí nádraží na okraji obce a zmocní se i dvou německých děl.
Němci se však opevní v domcích za nádražím, z jejichž střech pálí kulomety. Nedobytnou se stane vodárenská věž, ze které Němci ostřelují československé oddíly. Ty se při marném dobývání zdrží, linie zakolísají a výrazná početní převaha Němců, posílena o další jednotky, tak začne situaci měnit.
Slibně započatý útok se postupně drolí. Situace je neudržitelná i proto, že Češi mají značné ztráty mezi veliteli. Ústup je neodvratný. Čechoslováci se vrací do původních pozic k Bachmači. Nicméně Němci jsou tak ohromeni, že ten den už nic moc nepodniknou.
Na západním úseku fronty je ale situace docela jiná. Do útoku naopak přecházejí jednotky císařského Německa. Češi bojují o každou vesnici podél zdejší trati. U obce Pisky, jen deset kilometrů západně od Bachmače, se strhne krvavá řež. Tady Čechoslováci přebírají iniciativu a bodákovým útokem ničí nepřátelské linie.
Německé dělostřelectvo je však už tak blízko, že ostřeluje legionářské vlaky, kterými se z Ukrajiny do hloubi Ruska přesouvá 1. československá divize. Nicméně nepřítel je zatlačen a později raději přistupuje na dočasné příměří. Do bitvy pak již vážně nezasáhne.
Čechoslováci získali pověst „rázných, útočných, výkonných“
Jedenáctého března se na obou frontách vojska přeskupují a opevňují. Další den se pak ještě bojuje severně od Bachmače. Evakuace československé armády se chýlí ke konci a i jednotky v obranných liniích jsou postupně stahovány na bachmačská nádraží a odváženy na východ. Ještě 13. března musí Čechoslováci odrazit několik útoků a za přestřelek se nakonec k městu stahují i zbývající oddíly. Poslední vlak opouští Bachmač po půlnoci.
Nikdo z legionářů netuší, že se jim vagony stanou obydlím na další dva roky. Před nimi leží převraty prosáklá zem, temný Ural a chladná Sibiř s hrozivými dálkami a nevlídnými výhledy do budoucnosti.
Bitva u Bachmače byla prvním velkým vystoupením československé armády jako zcela autonomního celku s vlastním velením. Pluky legionářů do té doby bojovaly začleněny do cizích armád. U Bachmače padlo nebo zmizelo 86 Čechoslováků, 210 jich bylo zraněno. Střízlivé odhady německých ztrát udávají více než 300 padlých a stovky raněných.
Bachmač před útočníkem o síle armádního sboru úspěšně bránily necelé dva československé pluky. A to ocenil i nepřítel. V hlášeních 224. pěší divize německé císařské armády jsou legionářské oddíly popisovány jako jednotky vysoké vojenské hodnoty vyznačující se rázností, útočností, palebnou kázní, střeleckou výkonností i obratným velením.
Kvality se ostatně ukáží i v následujících měsících při neuvěřitelné sibiřské anabázi plné krvavých bojů, která se z Bachmače potáhne až do Vladivostoku. Až z nejvýchodnější části Ruska se pak legionáři mohou vrátit domů – do nově vzniklého Československa.