Ve věku 92 let zemřel významný český filozof, pedagog, někdejší disident a mluvčí Charty 77 Ladislav Hejdánek. Uvedl to Český rozhlas, kterému to potvrdila Hejdánkova příbuzná, režisérka Hana Kofránková. Před listopadem 1989 mu byl na dlouhých dvacet let odepřen přístup na akademickou půdu a znemožněna veřejná činnost, pořádal proto bytové semináře. Po roce 1989 působil na Univerzitě Karlově.
Pravdu je třeba hledat na ulicích. Zemřel filozof a mluvčí Charty 77 Ladislav Hejdánek
„Jsem následovatelem odkazu Sokrata, neboť jsem přesvědčen, že vlastní místo filozofie je na ulicích a v každodenním životě mezi lidmi, a nikoliv v uzavřených univerzitních laboratořích, kde probíhají nesdělitelné myšlenkové experimenty,“ charakterizoval sám sebe Ladislav Hejdánek.
Svůj přístup shrnul například v knize Úvod do filosofování, kterou dopsal v roce 1972 v ruzyňské věznici, kam se dostal z politických důvodů. Soustředěně se vracel k zásadním tématům filozofie, jakými jsou událost, subjekt, etika nebo pravda. Věnoval se pojetí víry a náboženství, které chápal jako poslední fázi mýtu.
Zdůrazňoval, že pro lidský život jsou podstatné „nepředmětné“ skutečnosti, jako pravda či svoboda. Nemají charakter věci, nýbrž spíše apelu, na který je třeba odpovědět vlastní existencí. Provokativní je jeho myšlenka, že čas neplyne jen z minulosti do budoucnosti, ale také naopak, a že minulost tedy není zcela neměnná.
Musí demokracie rezignovat na pravdu?
Hejdánek se vždy snažil sestoupit k samým základům filozofie, k její „abecedě“, a nebál se některé její koncepce odmítnout. K jeho ceněným knihám patří kupříkladu Filosofie a víra, Dopisy příteli či Básník a slovo, ve které byl Hejdánkovi partnerem básník František Halas a tématem otázka: „Co smí očekávat filozof od setkání s básní?“
Pozoruhodná byla také jeho polemika s kolegou Václavem Bělohradským o mezích postmoderního myšlení z roku 1991 provokativně nazvaná Musí demokracie rezignovat na pravdu? Hejdánek se tehdy ptal, zda nově získaná pluralita znamená, že jsou všechny názory stejně platné a rozhoduje jenom to, který z nich se prosadí. Podle Hejdánka bychom tím jen jeden extrém vyměnili za druhý.
Hejdánek se vždy hlásil k tradici českého myšlení, kterou ztělesňuje Tomáš Garrigue Masaryk nebo Emanuel Rádl, a jakožto žák Jana Patočky také k fenomenologické inspiraci, ačkoli fenomenologii chápal jako metodicky poněkud svazující. Přiznával se ke svému evangelictví či spíše protestantismu ve smyslu stálého odporu vůči všem formám náboženství, ba co více, zbožnosti.
Dělník, topič i vrátný
Ladislav Hejdánek se narodil 10. května 1927 v Praze. Po gymnáziu studoval matematickou logiku, sociologii a filozofii na Univerzitě Karlově. Od roku 1953 pracoval jako dělník, od roku 1956 byl zaměstnán v dokumentačním oddělení Ústavu epidemiologie a mikrobiologie v Praze.
Koncem padesátých let spoluvytvořil reformní evangelické hnutí Nová orientace, v šedesátých letech spolupracoval s časopisem Tvář a účastnil se dialogu křesťanů s marxisty.
Po krátké epizodě ve Filozofickém ústavu ČSAV v letech 1968 až 1971 přišlo zatčení a odsouzení na devět měsíců. Šest z nich strávil ve vazbě, poté byl amnestován. Následovala typická zaměstnání pro českého intelektuála té doby, konkrétně noční vrátný a topič.
Záhy po vzniku Charty 77 se Hejdánek stal jejím mluvčím, tuto úlohu pak na sebe vzal podruhé po zatčení Václava Bendy a Jiřího Dienstbiera. Mezitím obdržel stipendium i čestný doktorát na univerzitě v Amsterdamu. Od roku 1987 patřil mezi iniciátory samizdatových Lidových novin.
Docenturu na Univerzitě Karlově ale získal až v roce 1990, o dva roky později byl jmenován profesorem. Svou univerzitu však měl Hejdánek po dlouhá léta ve vlastním bytě, kde v osmdesátých letech pořádal filozofické semináře, kam přijížděli i významní zahraniční hosté, mimo jiné Paul Ricoeur, Jacques Derrida nebo Richard Rorty.
Od roku 1985 vydával samizdatově časopis Reflexe a knižnici Oikúmené, z níž se zrodila edice a posléze i samostatné nakladatelství OIKOYMENH, které vydává klíčové filozofické spisy dodnes.
V období 1990 až 2005 byl vedoucím katedry filozofie na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy. V posledních letech žil v Písku.
Hejdánek byl vyznamenán mimo jiné Cenou Jana Palacha (1984), francouzským Řádem umění a literatury (1992), Řádem Tomáše Garrigua Masaryka (1995) či cenou Václava Bendy za boj proti nacistickému či komunistickému režimu (2014).