Post Bellum udělila Ceny Paměti národa. Výjimečně putovaly i do sousedních postkomunistických zemí – Maďarska, Polska, Německa a Slovenska. Obecně prospěšná společnost oceňuje žijící pamětníky od roku 2010 a mezi laureáty jsou váleční veteráni, političtí vězni, odbojáři, přeživší holocaust, perzekvovaní spisovatelé či představitelé undergroundu, skauti nebo církevní představitelé.
Letos ceny převzala pětice osobností. Řidič autobusu Wladyslaw Frasyniuk stál u zrodu Solidarity ve Wroclawi, která se připojila ke stávkujícím v gdaňských loděnicích hned v srpnu 1980. V červenci 1981 stanul v čele Solidarity v regionu Dolní Slezsko. Těsně před vyhlášením výjimečného stavu dal příkaz k vybrání peněz z konta dolnoslezské Solidarity, který splnil pokladník Józef Pinior. Z wroclawské pobočky Polské banky odnesl 80 milionů zlotých.
Po vyhlášení válečného stavu 13. prosince 1981 se deset měsíců ukrýval, v říjnu 1982 byl zatčen a odsouzen na šest let do vězení. Jako jeden z vůdců Solidarity odolal tlaku polské Státní bezpečnosti při krutých výsleších.
Krátce po propuštění na amnestii v roce 1984 putoval do vězení znovu, na svobodu vyšel v roce 1986. V únoru 1989 se účastnil jednání u kulatého stolu. „Rozhodnutí jednat s komunisty nebylo jednoduché. Byl to obrovský šok pro obě strany – pro nás, že jsme museli jednat s těmi, kteří nás zavírali do vězení. Nebylo to jednoduché ani pro ně, protože museli mluvit se zločinci, za které nás považovali,“ vzpomíná.
Jednání skončila legalizací Solidarity a vyhlášením polosvobodných voleb na 4. června 1989. Solidarita v nich jasně zvítězila a Tadeusz Mazowiecki se stal prvním nekomunistickým premiérem v sovětském bloku. Ve svobodném Polsku Frasyniuk založil přepravní firmu, angažoval se v komunální politice ve Wroclawi a v letech 1991–2001 byl poslancem Sejmu. Po roce 2005 se z politiky stáhl a v posledních letech se zapojuje do protivládních demonstrací jako občanský aktivista.
Spojka na Západ
Druhý oceněný László Regéczy-Nagy během druhé světové války sloužil v maďarské armádě. V roce 1945 ho zajali Britové a tento okamžik byl pro něj „prvním setkáním s demokracií“. Kvůli zajetí západními spojenci musel po nástupu komunistů k moci armádu opustit. Živil se poté jako pastevec, skladník a řidič náklaďáku. Když v roce 1949 britské velvyslanectví v Budapešti vyhlásilo konkurz na řidiče, přihlásil se a místo získal.
Díky tomu působil jako spojka mezi povstalci a Západem během maďarské vzpoury proti komunistické diktatuře v říjnu 1956. Povstání krvavě potlačila sovětská armáda vedená sovětským vojevůdcem Ivanem Koněvem. László riskoval život, když společně s přítelem, pozdějším maďarským prezidentem Árpádem Gönczem propašoval na Západ poslední prohlášení revolučního předsedy vlády Imreho Nagye, který byl v roce 1958 popraven.
László propašoval na Západ také spisy Istvána Bibóa, ministra revoluční vlády a politologa, s nímž byl v roce 1957 odsouzen na 15 let do vězení. Na svobodu se dostal po šesti letech díky intervenci generálního tajemníka OSN U Thanta.
Po propuštění v roce 1963 pracoval jako pomocný dělník, později jako překladatel. V roce 1988 založil Výbor pro historickou spravedlnost, organizaci, která sdružuje oběti perzekucí v komunistickém období, podobně jako u nás Konfederace politických vězňů.
Zničení kostela neutajíte
Třetí oceněný teoretický fyzik Akademie věd v Německé demokratické republice (NDR) Dietrich Koch v Lipsku protestoval v roce 1968 proti demolici gotického chrámu sv. Pavla. Ten od založení univerzity v Lipsku v roce 1409 sloužil jako univerzitní kostel.
Ačkoli v něm působil Johann Sebastian Bach a přečkal bombardování v době druhé světové války, komunisté v květnu 1968 rozhodli, že ho vyhodí do povětří. Tři dny před odstřelem Dietricha poprvé zatkla východoněmecká tajná policie Stasi během protestního shromáždění před kostelem, následovalo propuštění z práce.
O měsíc později pomohl disidentům v Lipsku rozvinout plakát vyzývající k obnově kostela během závěrečného ceremoniálu Mezinárodní soutěže J. S. Bacha, který přenášela televize. V sále tehdy seděla tisícovka lidí a novináři z celého světa. Se svým bratrem Eckhardem sestavil časový spínač k jeho rozvinutí. Policii trvalo dva roky, než Dietricha dopadla. V roce 1970 ho udal mladý socialista a agent Stasi ze západního Německa.
Během třiadvacetiměsíční vazby čelil Dietrich krutému nátlaku Stasi, aby udal spolupracovníky a podepsal spolupráci. Jako jeden z mála v NDR odolal a byl odsouzen ke dvěma a půl letům vězení s následným umístěním na psychiatrii. V roce 1972 se mohl díky intervenci filozofa Carla Friedricha von Weizsäckera vystěhovat do západního Německa. Vystudoval filozofii a učil na univerzitě v Essenu, kde žije se svou ženou dodnes.
Z Osvětimi na jeviště
Čtvrtá oceněná Dalma Špitzerová prožila dětství se čtyřmi sourozenci ve slovenském Liptovském Mikuláši, kde její otec sloužil v synagogách jako chazan – zpíval modlitby, maminka učila francouzštinu a němčinu. Když v roce 1942 začaly transporty do vyhlazovacích a koncentračních táborů, otec poslal Dalmu a její dvě starší sestry do Maďarska, kam odcestovaly na falešné doklady.
V Budapešti se zpočátku zdálo, že jsou v bezpečí. Sehnaly práci, navzájem si pomáhaly. Jednoho dne se ale sestra Lilka vrátila domů v doprovodu četníka. „Potichu mi řekla, že nás už chytili, ale že mám mlčet, protože mám jiné papíry. Nechtělo se mi tam zůstat samotné, tak jsem přiskočila a řekla, že jsem její sestra. Tak nás sebrali a odvedli do internačního tábora,“ vzpomíná.
Sestry poté odvezli z Užhorodu do Osvětimi. Dalma se dostala do užhorodské nemocnice, neboť ji vězeňská lékařka prohlásila za nemocnou tyfem, ačkoli byla zdravá. Po neúspěšných pokusech o útěk se dostala do sběrného tábora v Novákách, kde strávila dva roky.
Pracovala v dílně, kde se šily brašny, a později zde začala hrát divadlo. Její první rolí byla postava Emily Marty v Čapkově hře Věc Makropulos, ve které zazářila. Režisér jí přitom roli nechtěl svěřit kvůli jejímu mládí. „Tehdy mi řekl, že jsem takový talent, že když přežijeme, ať jdu okamžitě studovat herectví. Tak se také stalo,“ říká.
V táboře v Novákách se zapojila do podzemního hnutí a po vypuknutí Slovenského národního povstání utekla do Banské Bystrice, kde se připojila k povstalcům. Nejdříve pracovala v tiskovém oddělení, po potlačení povstání odešla s partyzánskou jednotkou do hor, kde zůstala až do osvobození.
Po válce se stala divadelní herečkou, po zrušení kabaretu Tatra v roce 1970 pracovala jako asistentka režie ve Slovenské televizi. Po sametové revoluci založila soukromé herecké studio, s nímž vyhrála mezinárodní cenu v Paříži.
Pomoc z lágru
Pátou cenu dostal Miroslav Hampl. Jako devatenáctiletý mladík nastoupil v květnu 1952 do jáchymovských uranových dolů, aby si odpracoval roční brigádu v těžkém průmyslu. V dole Svornost pracoval jako kolektor – určoval radioaktivitu rudy pro těžbu. „Když jsem začal fárat, tak mě upozornili, že budu dělat se samými zločinci, ať si dávám pozor,“ popisuje.
Záhy pochopil, že kolem něj nejsou zločinci, ale oběti komunistické zvůle. S mnohými politickými vězni se spřátelil. Poslouchal jejich životní příběhy a rozhodl se jim pomáhat. Doručoval jim dopisy, balíčky či teplé prádlo. Jednomu z nich pomohl na svobodu – na důl pronesl civilní šaty a převlečeného politického vězně provedl přes bránu.
Hamplovi se útěk za svobodou na Západ nepodařil; udal ho kamarád a on putoval na tři roky do lágru Ležnice v Horním Slavkově. V době zatčení v listopadu 1952 vážil 90 kilo, po třech měsících vyšetřování a měsíční samovazbě se z něj stala troska vážící něco málo přes 50 kilo. V takovém stavu nebyl schopen plnit normy a za trest musel do korekce, maličké místnosti bez oken s betonovou podlahou.
Přežít mu pomohli vězni, kterým jako civilní zaměstnanec pomáhal. S jejich pomocí plnil normy a díky tomu měl lepší stravu. Propustili ho po odpykání poloviny trestu v září 1954. Myšlenky na útěk na Západ se vzdal až poté, co se zamiloval do své budoucí ženy Evženie. Usadili se v Šumperku, kde až do důchodu pracoval jako zedník. Je jedním ze zakladatelů místní pobočky Konfederace politických vězňů.
